18. ledna 2011
Bohužel smrt bývá tím okamžikem, kdy si v plné síle uvědomíme, že jsme přišli o někoho jedinečného, mimořádného a našemu srdci blízkého. Jiří Dienstbier mimořádným člověkem určitě byl. Měl jsem to štěstí, že jsme se znali od poloviny devadesátých let
Měl jsem to štěstí, že jsme se znali od poloviny devadesátých let a strávili jsme spolu desítky hodin a to jak při cestách po republice, nebo u něho doma či na jeho chalupě v Kozlech a posléze na Hrubé Skále. Uměl skvěle vařit a bylo nesmírně milé stát v kuchyni, sledovat jeho kuchařské umění a poslouchat zážitky buď z disentu či z cest po světě a ze setkání se světovými politickými hvězdami. A tak jsem slyšel, jak mu estébáci schválně vyplavili celý byt jen co odjel na chalupu, jak to chodilo v komunistickém kriminále či jak se dá kouřit v Bílém domě. Bral jsem jako jasnou nespravedlnost let devadesátých, že Jiří Dienstbier vypadl z nejvyšší politiky. Jeho rozšafný intelektuálně bonvivánský styl byl tvrdě vytlačen sterilním klausistickým pragmatismem, kde šlo jen o to, co nejrychleji vytřískat co nejvíce peněz, čemuž se říkalo „neviditelná ruka trhu“. Tomuto bezohlednému stylu nedokázal Jiří Dienstbier politicky účinně čelit. O to jsem byl radši, když před dvěma lety uspěl ve volbách do senátu, kam byl zvolen za Kladensko. Chtěl bych i teď poděkovat všem Kladeňákům za to, že ho podpořili. Vybrali si jednoho z nejlepších lidí, které jsme kdy měli. Jiří Dienstbier pro mě vždy zůstane statečným rytířem lidského intelektu a spolutvůrcem naší demokracie.
