Poslanci ČSSD dnes podali návrh k Ústavnímu soudu ČR na zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

ČSSD od začátku přípravy a schvalování zákona o vyrovnání státu s církvemi opakovaně upozorňovala na netransparentnost přípravy a na možné negativní dopady přijatého zákona. Opakovaně jsme žádali vládu P. Nečase o zásadní přepracování návrhu a politickou shodu pro tento plán, který o několik desítek let přesahuje mandát současné koalice. Nečasova vláda všechny snahy ČSSD o vyvolání jednání či prosazení spravedlivějšího zákona zablokovala.

ČSSD pro vládní podobu zákona nehlasovala a využila veškerých legálních prostředků k tomu, aby zákon nebyl přijat v podobě, v které ho nakonec vládní koalice za pomoci přeběhlíků schválila.

Sociální demokracie je přesvědčena, že přijatá podoba zákona, kdy se církvím bude vydávat státní majetek a finanční náhrady v objemu přesahujícím 134 miliard korun, hrozí vážným rizikem poškození veřejných financí a zatíží občany naší země na několik generací dopředu.

ČSSD proto využívá i poslední možnost, kterou dovoluje Ústava ve snaze zastavit uplatňování tohoto protiústavního zákona - tedy podání návrhu skupinou poslanců na jeho zrušení. V tomto návrhu, kterým dnes poslanci ČSSD podají k Ústavnímu soudu, se logicky neobjevují všechny výhrady sdělené představiteli ČSSD v uplynulých měsících k přijatému zákonu. Podání se omezuje právě jen na rozpory uvedeného zákona s ústavním pořádkem ČR.

Za podstatné argumenty, o které se opírá návrh poslanců ČSSD lze zjednodušeně označit tyto:

1. Církvím je vracen majetek, který po celou dobu existence Československa (před i po 1. světové válce) podléhal kontrole státu a podstatné majetkové přesuny či operace vyžadovaly v konkrétních případech souhlas státních orgánů. Zatímco v minulosti měl tento majetek veřejnoprávní povahu, podle platného zákona se převádí vlastnické právo církvím zcela neomezeně k majetku, k němuž dříve právo výlučného vlastnictví neměly.
2. Z napadeného zákona nelze vůbec zjistit, který konkrétní majetek státu podléhá vydání podle něj, a který nikoli. V důsledku toho nelze ověřit ani adekvátnost výše částek finančních náhrad jednotlivým církvím, obsaženým v zákoně, za původní majetek církví a náboženských společností, který se nevydává.
3. Z napadené zákonné úpravy „paušální finanční náhrady“ vůbec nevyplývá ani to, co má být důvodem (titulem) jejího poskytnutí. Pokud je totiž účelem zákona „zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období“ (§ 18 odst. 4 věta prvá), není jasné, proč se této finanční náhrady má dostat i církvím, které v rozhodném období (tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) na území bývalého Československa, resp. dnešní České republiky nepůsobily.
4. Ačkoli zákon používá pojmu „náhrada“ a výši finančních náhrad vyčísluje u jednotlivých obdařených církví až do korunových položek (vyjma Církve československé husitské, u níž je výše náhrady naopak zaokrouhlena na tisíce, a Církve římskokatolické, u níž je výše náhrady zaokrouhlena dokonce na stamiliony!), nikde v zákoně ani v důvodové zprávě k jeho návrhu není uvedena podrobná specifikace majetku, za nějž se náhrada poskytuje a jakým způsobem se k jednotlivým částkám náhrad dospělo.
5. Za stát má podle § 16 odst. 3 zákona uzavírat smlouvy o vypořádání vláda, ačkoli ta nemá žádné ústavní zmocnění činit právní úkony, na jejichž základě mají být ve prospěch církví a náboženských společností vypláceny z prostředků státu jakékoli finanční částky. Napadené zákonné úpravě pravomocí vlády tak schází nezbytné ústavní zmocnění. Ústava České republiky nezakládá žádná oprávnění ani povinnosti pro vládu ve vztahu k uzavírání soukromoprávních smluv s právnickými osobami soukromého práva ohledně majetku státu. Vláda není ani organizační složkou státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a ani nehospodaří se státním majetkem. Provádí-li zákon, může tak učinit jen formou vydání nařízení vlády.
6. Pokud by vůbec měla být platba státu v podobě finanční náhrady obdařeným církvím uznána za ústavně přípustnou – což ovšem poslanci ČSSD popírají vzhledem k jejímu rozporu s principem laického státu zakotveným v čl. 2 odst. 1 Listiny – pak odporuje principu rovnosti podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Nerovnost spatřují poslanci ČSSD především ve vztahu k jiným skupinám restituentů.
7. Platná právní úprava zavedla ve srovnání se zrušenou zákonnou úpravou skutečné státní církevnictví. Církve a náboženské společnosti vyjmenované v § 15 odst. 2 zákona mají totiž nejen bez ohledu na zdroje státu, ale zejména bez ohledu na své vlastní jednání zákonem garantovánu jistotu státních finančních příspěvků po dobu 17 let, aniž by byla v zákoně či v jiném právním předpise presumována jakákoliv okolnost, za níž by tyto církve mohly o tyto příspěvky přijít (např. při porušování zákonů). I v tomto ohledu porušuje zákon ústavní princip tzv. světského státu, zakotvený v čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že stát se nesmí vázat na náboženské vyznání.

s_cirkevni_restituce.pdf