3. června 2016
Když na sklonku minulého století poslanci odhlasovali vznik nových krajů, byl Petr Pospíchal součástí v té chvíli už zanikajícího okresního úřadu. A když kraje začaly skutečně vznikat, byl jedním z těch, kteří pokládali základy dnešního Kraje Vysočina. „Bylo to rychlé. Než jsem se stačil v politice pořádně rozkoukat, už jsem byl náměstkem hejtmana. Bylo to hektické období, ale vzpomínám na ně rád. Příležitost být u vzniku něčeho zcela nového nedostane každý,“ říká Petr Pospíchal, pětapadesátiletý geograf, toho času v politickém důchodu.
Jak se tak přihodí, že se ‚v politice nerozkoukaný‘ člověk dostane do vedení kraje?
Pracoval jsem jako vedoucí odboru regionálního rozvoje na okresním úřadu v Jihlavě. Někdy v devětadevadesátém roce mě oslovil tehdejší ministr Jaromír Schling s nabídkou jít do krajských voleb za sociální demokracii. V sociální demokracii byli velice příjemní lidé, a po poradě v rodině jsem se rozhodl do strany vstoupit. A řízením osudu jsem se pak stal lídrem kandidátky.
Bylo to tak jednoduché?
Většina lidí se dostane do politiky tak, že je osloví někdo, kdo už politiku dělá. Tenkrát kraje neexistovaly, a nikdo si pořádně nedokázal představit, co budou mít v kompetenci. Proto nebyl ani žádný velký boj o místa na kandidátkách. Když to srovnáme s dneškem, tak to bylo docela jednoduché.
Historicky první volby tehdy vyhrála Čtyřkoalice a sociální demokracie byla poslední stranou, která se dostala nad pětiprocentní kvótu. Přesto jste se se šesti mandáty stali součástí první koalice…
Čtyřkoalice vznikla jako reakce na opoziční smlouvu mezi ČSSD a ODS a uspěla. I díky tomu, že kraj vznikal, usoudili, že bude lepší široká koalice, a přizvali nás k jednání. Ta byla poměrně tvrdá, ale korektní. Vyplynulo z nich, že sociální demokracie získá jedno místo v devítičlenné radě, přičemž má nárok na náměstka hejtmana. Snad kromě lídra Čtyřkoalice a budoucího hejtmana Františka Dohnala, který měl větší zkušenosti, jsme my ostatní byli na podobné startovní pozici, všichni jsme byli takříkajíc na začátku politické kariéry.
Takže první vedení kraje tvořili amatéři?
To určitě ne. Byli tam lidé se zkušenostmi z radnic, ze státní správy. Ale kraj začínal od nuly. Neměli jsme doslova kde sedět, tužku a kus papíru jsem si vzal z domova, jezdili jsme ojetým favoritem půjčeným od okresního úřadu. Neměli jsme rozpočet, neměli jsme nic.
Vy jste mezi hejtmanovými náměstky dostal na starost dopravu. Chtěl jste tento resort, nebo na vás zbyl?
V té době byl ministrem dopravy už zmíněný sociální demokrat Jaromír Schling a kolegové usoudili, že by mohlo být užitečné, aby tento resort na hejtmanství vedl také sociální demokrat. V důsledku to sice nemělo žádný vliv, ale práce to byla zajímavá a bylo jí hodně. Přebírali jsme tři a půl tisíce kilometrů silnic v docela žalostném stavu. Museli jsme zajistit dopravní obslužnost, tedy zmapovat potřeby lidí, rozdělovat peníze mezi dopravce. Určitě to nebyl jednoduchý resort. Mě ale doprava začala bavit. Stal jsem se předsedou dopravní komise asociace krajů a později to vyústilo v to, že jsem se stal na čas i náměstkem ministra dopravy.
To bylo už ve druhém volebním období na hejtmanství?
Jako dvojka kandidátky sociální demokracie jsem kandidoval i v roce 2004, ale krátce po volbách jsem od tehdejšího premiéra Grosse dostal nabídku práce na ministerstvu. V té době už ale sociální demokracie nebyla součástí koalice. Já jsem se navíc jako vysoký státní úředník musel vzdát mandátu zastupitele, takže jsem z krajské politiky zmizel.
Ministrem dopravy byl ale tehdy lidovec, jedním z náměstků sociální demokrat. Fungovalo to?
Pracovně ano, politicky příliš ne. Později se tam kolem mě děly věci, které nechápu dodnes. Šéfka mého sekretariátu byla zatčena v souvislosti s nějakou kauzou, která později nějak vyšla do ztracena. Celé to bylo podivné. Šel jsem do Prahy s nejlepšími úmysly pracovat, ale na zákulisní boj jsem příliš připraven nebyl. Na ministerstvo jsem přišel v lednu roku 2005, toto se začalo dít v březnu o rok později.
Jaký byl rozdíl mezi hejtmanstvím a vysokou politikou?
Upřímně řečeno, šel jsem tam s vědomím, že budu sice vysokým úředníkem, ale především na práci. Přijel jsem tam pracovat, tvořit vyhlášky. Brzo jsem ale zjistil, že nejpodstatnější nejsou schopnosti a pracovitost, ale schopnost obklopit se lidmi, kteří vás podrží. Na druhou stranu to ale bylo něco jiného než na kraji. Na hejtmanství se struktura úřadu tvořila, tam jsem přišel do rozběhnuté mašinérie lidí, kteří mají logicky velkou moc. Já jsem se jako kluk z Vysočiny dostal do nejvyšších sfér politiky. Chodil jsem do parlamentu, několikrát jsem byl na zasedání vlády.
Proč jste tedy skončil?
Byla to sice velmi zajímavá práce, ale prostředí asi neodpovídalo mé povaze. Když tam začaly turbulence, tak jsem si řekl, že nemám zapotřebí nechat se vláčet v novinách kvůli kauze, s níž nemám vůbec nic společného. Nevěděl jsem, co se děje, a nevím to vlastně dodnes. Sedl jsem tedy na Florenci na autobus a jel jsem domů.
V té době otřásaly sociální demokracií různé kauzy s korupčním pozadím. Nemohly vás zasáhnout i tyto turbulence?
To si nemyslím. Ministerstvem dopravy sice protéká hodně peněz, ale já jsem měl na starosti dopravní předpisy, autoškoly či stanice technické kontroly, takže nic příliš zajímavého. Nevím, co se to kolem mě dělo, ale kdyby se to nedělo kolem mě, dělo by se to asi kolem někoho jiného. Svědčí o tom i to, že moje místo už pak zůstalo neobsazené. Byla to možná nějaká vyšší hra, v níž byl „jen nějaký“ náměstek ministra asi nepodstatný. Toho, že jsem šel do Prahy, ale určitě nelituji. Byla to obrovská zkušenost. Setkal jsem se se zajímavými lidmi, našel jsem přátele. Někdy to bylo těžké, ale vzpomínám na to rád. Jako v každých vrstvách společnosti jsou i ve vysoké politice různí lidé. Člověk bohužel až pozdě zjistí, že si na některé měl dávat pozor, a jiným měl naopak víc věřit.
Jak vzpomínáte na svou kariéru na hejtmanství?
Velice rád, bylo to jedno z¨nejhezčích období mého pracovně-politického života. Ještě dnes jsem v kontaktu s lidmi z tehdejšího vedení kraje i s úředníky. Všichni jsme začínali z ničeho, hodně se diskutovalo. Možná to bylo i tím, že jsme měli méně agendy, ale i třeba zasedání rady byla přátelská, hodně jsme diskutovali a zajímal nás názor jiných.
Jak hodnotíte roli prvního hejtmana Františka Dohnala?
Bylo jasné, že to je přirozený lídr. Člověk zrozený pro politiku, který byl v myšlení o krok dva před většinou ostatních. Logicky byl proto hejtmanem a později prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Lidsky jsme nebyli žádní velcí přátelé, ale to nemění nic na tom, že jsem ho měl svým způsobem rád. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nemohl jít na pohřeb, protože jsem byl v zahraničí.
Změnily se nějak za těch téměř šestnáct let silnice na Vysočině?
To, že silnice dostali na starost lidé, kteří po nich také jezdí, myslím, už řidiči poznali. My jsme se to snažili od začátku pojmout koncepčně. Začali jsme narovnávat páteční cesty mezi velkými městy a přípojky k dálnici. Například mezi Jihlavou a Žďárem nebo z Třebíče do Velkého Meziříčí se dnes jezdí komfortněji.
Do silnic putují každoročně peníze, které už jdou do řádu miliard. Je to dost?
To určitě ne, i desetkrát tolik by bylo málo. Musíme ale uvažovat v rámci možností, které má krajský rozpočet. Péče o silnice v kraji má od samého začátku dobré tempo, má koncepci a jde určitě dobrým směrem.
Kraj také vydá stovky milionům na podporu veřejné dopravy. Jsou to dobře vynaložené peníze?
To je alfa a omega fungování dopravy vůbec. Bez těchto dotací bychom měli stále ucpané a nefunkční silnice. Jen například město Jihlava dotuje veřejnou dopravu padesáti šedesáti miliony ročně, protože by jinak život ve městě zkolaboval.
Co rozhoduje o tom, na které spoje dostane dopravce dotaci, a na které ne?
Podstatné je aby se lidé dostali do práce, k lékaři, děti do škol. Už není, myslím, třeba dotovat spoje, které vozí lidi za zábavou.
Funguje to?
Já myslím, že ano. Můžeme nadávat, jak chceme, ale bez systému dotací by doprava nefungovala. Jediné, co mi na Vysočině chybí, je efektivní integrovaný dopravní systém. Udělat to na Vysočině, kde je roztříštěná sídelní struktura, je sice potřebné, ale uznávám, že je to velmi těžké.
Nevidíte problém v tom, že veřejné peníze putují do kapes soukromých dopravců?
Například v Jihlavě putují do městské firmy, ale obecně to problém není. Dopravci musejí poměrně složitě vykazovat své náklady, takže zneužívání, myslím, nehrozí.
Váš původní obor na okresním úřadu byl regionální rozvoj. Sledujete i tuto oblast?
Oproti éře okresních úřadů je dnešní situace nesrovnatelná. V devadesátých letech jsme neměli k podpoře regionálních projektů žádný nástroj, nebyly na to zkrátka peníze. To se změnilo až s možnostmi dotací – nejdřív program Phare, po vstupu do Evropské unie dotace z Bruselu. Jsou tu sice státní programy, ale rozvoj opravdu nastartovaly až evropské peníze.
Dotace však jdou často i do soukromých projektů typu Čapí hnízdo. Je to správné?
Peníze daňových poplatníků by měly určitě jít přes veřejné rozpočty, hlavně přes kraje a obce. Ti zastupitelé nejlépe vědí, kam dotace nasměrovat. Vědí, kde je potřeba opravit silnice, chodníky, mateřské školy. Dotovat soukromé projekty bychom podle mě neměli vůbec, nebo opravdu jen ve výjimečných případech.
Jaká byla vaše další kariéra po odchodu z ministerstva?
Něco přes rok jsem pracoval jako investiční technik ve firmě PSJ, pak jsem byl asi rok náměstkem ředitelky psychiatrické léčebny a od roku 2008 jsem byl v uvolněné funkci náměstka primátora v Jihlavě, kde jsem byl až do předloňského roku.
Takže jste vyměnil vysokou politiku za komunální?
V jihlavském zastupitelstvu jsem pracoval už od roku 2002, takže to nebylo nic překvapivého.
Jak se projevilo to, že je Jihlava krajským městem?
Zatím se zdá, že se to projevilo spíše negativně kolonami aut, které sem míří ze všech směrů. Každý den přijíždějí desetitisíce lidí za prací, do škol, k lékaři a je třeba se o ně postarat. Na druhou stranu vzrostl význam Jihlavy – je tu vysoká škola, centrum mládežnického sportu. Všechno má svá pro i proti.
Bylo by řešením budování záchytných parkovišť?
V omezené míře ano. Pokud by bylo možné za deset korun odstavit auto třeba na Slunci, sednout na trolejbus a odjet do města, pak by to, myslím, mnozí lidé rádi využili. Centrum je ve všední dny přetížené, ale svým způsobem bez života.
Jak to myslíte?
V Jihlavě je to nyní tak, že se jakýmsi společenským centrem stal obchodní dům City Park a historické jádro hraje druhé housle. Obdobné to před několika lety bylo například v Pardubicích, Hradci Králové nebo v Táboře. Tam se s tím už ale vypořádali a jejich náměstí pulsují životem i o nedělích. Potřebujeme přimět lidi, aby nekorzovali jen v obchodním centru, ale aby se vydali i na náměstí, dali vydělat restauratérům a kavárníkům a centru města se tak navrátil jeho přirozený význam.
Pomohlo by i lepší napojení obchodního centra k náměstí?
Určitě. Znojemská ulice je úzká a pro chodce nebezpečná. My jsme měli takovou myšlenku, že hlavní nástupní trasa do City Parku bude z Brněnské ulice. Ona sice existuje, ale lidé si tudy nezvykli chodit, protože není atraktivní. Nejsou tam kavárny, ulice je mrtvá. Uvažovali jsme i o mostu, ale poptávka tam až taková není. Lidé zkrátka chodí nejkratší trasou, i když je nebezpečná.
V uplynulých volbách jste už nekandidoval?
Ne, těch čtrnáct let v politice mi stačilo. Dostal jsem zajímavou nabídku práce v Jihlavských vodovodech a kanalizacích, a protože tam byly a jsou velmi dobré vztahy mezi lidmi, tak jsem se rozhodl ji přijmout. Politiku už jsem se rozhodl takříkajíc pověsit na hřebík a určitě už nechci kandidovat do Senátu, parlamentu ani do krajského zastupitelstva. Člověk by neměl nikdy říkat nikdy, ale na vyšší politiku už nemám ambice. Může se ale stát, že se objevím na kandidátce v Jihlavě. O život ve městě, ve kterém žiji, se zajímám, a pokud bude zájem, práci se vyhýbat nebudu.
Zdroj: Havlíčkobrodský deník
