3. června 2016
O chystaných změnách ve školství vypráví se smíchem ministryně školství Kateřina Valachová a vzápětí zvážní, když pojmenovává svůj úkol pro nejbližší období: „Pro mě teď bude velmi důležité uhájit to, co jsem si dala jako úkol pro následující rozpočet, a to je zafixovat výhled v regionálním školství tak, abychom měli na tři roky garantované navýšení financí minimálně o pět procent a mohli začít měnit systém.“
Paní ministryně, jaké těžkosti a naopak výhody mají ženy v politice?
Myslím si, že určitě platí, že ženy to mají složitější z hlediska slaďování práce a rodiny. Sama bych určitě chtěla trávit více času se svými dvěma holčičkami. S manželem jsme oba z Brna a rozhodli jsme se, že se trvale nepřestěhujeme do Prahy. Proto často „ladíme diář“, přesouváme se sem a tam a přemýšlíme, co ve které domácnosti máme. Ženy v politice mají ale i výhody. Mají větší trpělivost diskutovat a větší tendenci hrát týmově, propojovat různé aktéry a soustředit se na výsledek.
Jako zaměstnaná žena vím, že prakticky denně vyvažuji čas na práci a na rodinu. Pomáhá vám manžel?
S manželem jsme se „prohodili“ na rodičovské dovolené a dá se říci, že v poslední době se nám všechno podařilo sladit. I přes různé provozní potíže a problémy vše zvládáme. Doufám, že se na mě ostatní muži nebudou zlobit, když řeknu, že míra pomoci mého manžela není úplně obvyklá. I dcery jsou docela spokojené, ovšem v pátek, když jsem šestiletou dcerku vzala s sebou na sportovní den v Nymburku, kam jsem byla pozvaná, všechny děti z místních mateřských škol tvrdily, že už umí bruslit a lyžovat. Jestli je to pravda, znamená to velkou pochvalu pro jejich rodiče, že je takto vedou ke sportu. Moje dcera, když to slyšela, pokárala mě před dětmi a dala mi „tisíc pětek“, protože bruslit a lyžovat ještě neumí. Připomněla mi, že mi už dva roky říká, že chce lyžovat. Mám tedy na zimní sezonu úkol.
Zastávala jste různé funkce v legislativě a dosud jste místopředsedkyní Legislativní rady vlády. Jaká je podle vás kvalita legislativního procesu v Česku a co v něm nefunguje?
Domnívám se, že na ministerstvech máme velmi málo kvalitních legislativců. Legislativní rada vlády pak dělá velkou část práce, která -upřímně řečeno – již měla být odpracována. Pokud chceme zkvalitnit legislativní proces, potřebujeme se zaměřit na lidi. Jednotlivá ministerstva a stát by měly věnovat velkou pozornost tomu, aby skutečně vychovaly kvalitní legislativce, protože od toho se odvíjí vše ostatní. Dobrý legislativec není podle mého soudu ten, kdo umí napsat normativní text podle pravidel, nýbrž je to ten, kdo umí vyslechnout věcné zadání, porozumět problému a přepsat jej do normativního textu. Pak je tu ještě další důležitá věc: Život společnosti se zrychluje bez ohledu na to, o kterou profesi se jedná. Tomu podléhají i ministři a jednotlivá ministerstva. Domnívám se, že spolupráce představitelů exekutivy, respektive vedení ministerstev a zákonodárců, by měla být mnohem hlubší ještě předtím, než je zákon předložen do Poslanecké sněmovny. Pokud se tak neděje, ve sněmovně se pak opět snažíme dohnat něco, co již mělo být dříve vydiskutováno. Jinak se musím všech zúčastněných na legislativním procesu zastat, protože se domnívám, že jeho stav u nás není zase o tolik horší než v jiných zemích. Když komunikuji s kolegy ze zemí, ke kterým vzhlížíme jako ke vzorům, velmi často si stěžují na podobné nešvary. Zákon tak, jak prochází legislativním procesem, je různě ovlivňován. Mohu potvrdit to, co je veřejným tajemstvím, že často ti, kteří „dobře radí“, ať se jedná o různé skupiny lobbistů, nebo zájmových sdružení, (třeba i v dobré víře) sledují vlastní zkušenost nebo vlastní zájem. Vždy ale musí převážit, že ten, kdo zákon předkládá, má za něj odpovědnost. Musí umět vysvětlit, jak se věci mají a jaké argumenty byly vzaty v potaz. Předkladatel by se také měl vždy snažit komunikovat co nejvíce se všemi skupinami, aby vyladil všechny zájmy a dokázal je uspořádat. Hodně záleží na argumentaci toho, kdo zákon „brání“ a získává pro něj podporu. I v tomto smyslu by nám slušela větší míra kultivace legislativního procesu, aby si – obrazně řečeno – v kaši zákona nemíchal každý. Na tvorbu legislativy je třeba nahlížet jako na profesionální práci.
Co se vám, téměř po roce ve funkci ministryně, podařilo splnit z priorit, které jste si stanovila?
Za nejdůležitější úkol jsem pokládala odblokování legislativního procesu a přípravy zákonů z dílny Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Věděla jsem, že potřebujeme změny financování regionálního školství, kariérní řád, zákon o sportu a další, a současně jsem vnímala, že stav připravenosti není takový, jaký by měl být s ohledem na polovinu funkčního období. Jsem ráda, že se podařilo schválit vysokoškolský zákon a novelu zákona o pedagogických pracovnících, která zaručuje učitelům nebo asistentům pedagoga, že mají minimálně dvanáctiměsíční pracovní poměr a neměli by být účelově propouštěni v červnu (s koncem školního roku). Podařilo se také odblokovat novelu zákona o podpoře sportu, kde se dlouho nedařilo najít dohodu na koaliční radě, a nyní již připravujeme i „velký“ zákon o sportu, který máme ambici předložit do konce funkčního období vlády. Podařilo se – a to musím zaklepat – prosadit novelu školského zákona, která byla vnímána velmi kontroverzně, mimo jiné proto, že obsahuje řadu dílčích změn. Zákon byl schválen Parlamentem a nyní hledám podporu mezi poslanci pro to, aby se podařilo přehlasovat veto pana prezidenta. (Týden po uskutečněném rozhovoru –24. května – Poslanecká sněmovna většinou 106 hlasů veto prezidenta republiky přehlasovala a novela školského zákona tak vejde v platnost.) Vládě jsme předložili návrhy změn financování regionálního školství a kariérní řád, oboje po projednání s poslanci ve školském výboru Poslanecké sněmovny, kterým bych chtěla poděkovat. Důležité pro mě bylo začít systematicky řešit podfinancování školství -to je samozřejmě věc, která se nedá zvládnout za rok. Výsledek rozpisu finančních prostředků pro jednotlivé školy ukazuje, že se zlepšilo financování asistentů pedagoga a podařilo se nám zareagovat na to, kolik dětí máme reálně v systému vzdělávání a kolik potřebujeme učitelů. Podařilo se nám také dohnat zpoždění v přípravě tzv. společného vzdělávání v návaznosti na novelu školského zákona, která vstoupila v účinnost 1. dubna loňského roku.
Co by zřizovatelé škol v obcích měli dělat lépe a v čem jim ministerstvo může pomoci?
Je důležité si přiznat, že pokud chceme ve školství udělat jakoukoli změnu k lepšímu, musíme to učinit společně: stát – ministerstvo, kraje, obce a samozřejmě školy. Jenom takto můžeme reálně začít věci řešit. Bez toho se nikam neposuneme a já se snažím, aby tento přístup přijali i ostatní. Jsem ráda, že se v tomto smyslu daří spolupracovat s Asociací krajů, Svazem měst a obcí (SMO ČR) i Sdružením místních samospráv (SMS ČR). Musím říci, že v celém systému školství panuje velká nedůvěra, která je daná i tím, že se neustále měnili ministři školství a neplatila žádná pravidla hry. Obava zúčastněných, že se věci opět nepodaří dotáhnout do konce, je veliká. Co se týká krajů a obcí, snažím se je přesvědčit, že je třeba poctivě rozepisovat prostředky pro školy podle pravidel. Ráda bych pochválila malé obce, protože si velmi vážím toho, že se snaží udržet zejména první stupeň základních škol a řada z nich dorovnává náklady na provoz škol ze svých rozpočtů.
Jaké se plánují změny ve financování regionálních škol?
Chtěla bych, aby změny ve financování regionálního školství zaručily zachovat co nejvíce mateřských i základních škol prvního stupně a prostřednictvím tzv. svazkových škol a meziobecní spolupráce umožnily správně zřídit síť druhého stupně základních škol. S představiteli SMO ČR i SMS ČR jsem domluvená na tom, že do konce roku chceme mít představu o síti druhého stupně základních škol a také chceme mít na tomto řešení shodu.
Jak to bude s počty žáků ve třídách, respektive s financováním podle počtu žáků?
Opouštíme princip počítání financí „na hlavu“ žáků. Půjdeme cestou doporučeného počtů dětí, na základě kterého odvodíme výpočet hodin, které je nutno odučit (to je stejné při počtu 17 nebo i 25 dětí ve třídě). Z počtu „nutných“ hodin vypočítáme množství finančních prostředků na učitelský sbor i nepedagogický personál školy. Tato pravidla budou mnohem přesnější a budou určená už z centra, tedy z ministerstva školství. Finanční prostředky budou v rozpisu více svázány s jednotlivým účelem a nebude možné je přesouvat nebo zaměňovat. To je základní přidaná hodnota systému, který zároveň umožní udržitelnost škol s menším počtem dětí nebo tzv. malotřídek, které mají často vysokou kvalitu ve vzdělávání. Systém bude podporovat také svazkování škol, kterému se obce dříve bránily, ale nyní mají vstřícnější postoj a uvítaly, že jsme pro ně připravili doporučení, jak mají postupovat. Jedná se například o možnost spojení mateřské a základní školy a konkrétní doporučení, co je třeba organizačně, ekonomicky i právně promyslet při přípravách v obci. Věřím, že ještě předtím, než dojdeme ke změnám financování regionálního školství, si samy obce začnou hledat optimální modely. V novém financování se například školní družina začlení do školy, po tom zřizovatelé také volali.
Proč je důležitá inkluze v základních školách a jakou mohou školy očekávat podporu od státu?
Na společné vzdělávání dětí bychom měli nahlížet jako na něco zcela přirozeného. Potkáváme se s různými dětmi, které mají odlišné potřeby. Je přirozené, když škola dokáže zareagovat na celou tuto „různost“, aniž by byl rodič nějak stresován tím, že lupou bude v území města či obce vyhledávat školu, která je ochotná jeho dítě přijmout. Školy vedené řediteli, kteří respektují pravidla, jsou přeplněné dětmi, které potřebují vyšší míru pozornosti a práce pedagogů, a naopak řada škol se s takovými dětmi nesetkala. Buď je rodiče neoslovili, anebo se třeba i opakovaně setkávali s nepřátelským chováním. Naši učitelé doposud nemají žádnou systémovou podporu pro svou práci – ani odbornou, ani finanční. To se musí změnit, ale nesouvisí to s tématem společného vzdělávání dětí. Učitel se zkrátka musí umět vypořádat se všemi dětmi. Čím dál více dětí potřebuje zvýšenou pozornost, a ne všechny jsou od první třídy připraveny na to, že budou podávat dokonalé výkony. Daleko větší počet dětí než dřív má logopedické, dysgrafické nebo dyslektické problémy. Měli bychom obnovit trojúhelník důvěry – učitel, rodič a dítě. Učitel by měl být respektován.
Proč se mnoho jednotlivců i část vedení škol inkluzi brání?
Musím odmítnout argumenty, které říkají, že děti s tělesným postižením, na vozíčku, s poruchami zraku nebo sluchu nepatří do společného vzdělávání. Pevně věřím, že tyto názory nepředstavují většinu, protože to by pak bylo špatné vysvědčení pro nás pro všechny. Pokud má někdo zdravotní postižení, ale žije a pracuje s námi, pak je logické, že se s námi i vzdělává. Není tak důležité, jestli takové dítě bude mít stejné výsledky jako dítě bez jakéhokoli postižení, ale je důležité, že se vzdělávají společně. Mnoho běžných škol (kolem 80 procent) je takzvaně inkluzivních. Nicméně i tyto školy upozorňují, že mají obavy například o to, jak bude vypadat rozpis finančních prostředků na příští rok. Přizpůsobení výuky většímu počtů dětí s nějakým postižením stojí nejenom peníze, ale je to také práce navíc. Systém si nesmí „lhát do kapsy“ a tvářit se, že školy mohou všechno zvládnout bez porady a podpory.
Jak je zajištěno financování „inkluze“ letos a jak vypadá výhled do dalších let?
Letošní rok zajištěný máme, i když se dá říci, že skutečné změny začnou až v průběhu příštího rozpočtového roku. Letošní peníze „navíc“ – například na asistenty pedagoga – souvisí s tím, že ačkoli systém počítal s asistenty pedagoga, školními psychology nebo speciálními pedagogy, peníze, které deset let měly do škol jít, tam nikdo neposílal. Výsledkem je, že učitelé mají dnes nulové osobní příplatky, odměna je cizí slovo a dovedete si představit, jak přispívá k „tužení pracovního kolektivu“, když do školy přijde asistent pedagoga a učitelé vědí, že se na něho složili ze „své kapsy“ (z prostředků na platy pedagogů). Příští rok potřebujeme do rozpočtu společného vzdělávání jednu miliardu korun, která tam chybí již teď. Nyní je situace taková, že ředitel žádá o místo pedagoga, ale nedostane na něj finanční prostředky. Příští rok se situace zlepší, protože potřeby popíšeme a vyčíslíme a podle nového školského zákona jsou spojeny s nárokem na financování.
Pan prezident odmítl připojit svůj podpis k novele školského zákona. Jedním z jeho argumentů bylo, že děti nemají být přijímány do mateřské školy již od dvou let. Pokud vím, i jinde ve vyspělých zemích je toto rodičům (matkám) umožněno.
Zatímco kroky ke kvalitě z hlediska středoškolského vzdělávání jsou v novele školského zákona dílčí, a rozhodně musíme ještě udělat mnoho kroků, aby systém dával skutečný efekt z hlediska kvality, změnu v předškolním vzdělávání pokládám za systémovou a jako takovou ji celou dobu hájím. Poprvé říkáme, že hranice pro předškolní vzdělávání je dvouletá. Podle posledních statistik je již nyní v mateřských školách tisíc dětí mladších než dva roky, protože v naší školské soustavě nemáme stanovenou spodní věkovou hranici. Z tohoto hlediska je stanovení hranice dvou let pragmatickým krokem. Z mého pohledu má stanovení věku dvou let několik důvodů: Znám výsledky práce vědeckých týmů, které se zabývají vzděláváním maloletých dětí již patnáct let. Máme tedy ověřitelné podklady pro to, že pokud se rodič rozhodne dát dítě do školky již od dvou let, je to pro dítě přínosné. Máme také konkrétní příklady z praxe mateřských škol dlouhodobě zapojených do vzdělávání dvouletých. Paní učitelky, se kterými jsem se sešla minulý týden, mě ubezpečily, že všechno probíhá v souladu s rozvojem osobnosti dětí, stejně jako mi kolegyně z univerzit potvrdily, že se jedná o trend, který převládá v zemích na západ od nás. Samozřejmě jde vždy o rozhodnutí rodiče a mohu všechny ubezpečit, že jako sociální demokraté nebudeme odchytávat malé děti na ulicích a předávat je do kolektivních zařízení.
Ještě zbývá argument potřeby sladění práce a rodiny.
Zákoník práce „fixuje“ matce místo do tří let věku dítěte. I podle nynější novely školského zákona mohou dát rodiče dítě do předškolního vzdělávání vždy až od 1. září – to znamená, že velká část dětí se stane tříletými v průběhu roku. Každý člověk dobře ví, jak funguje trh práce a my přece nechceme, aby všechny maminky maloletých dětí byly nezaměstnané. Také možnost ukončení rodičovské dovolené ve dvou letech logicky vyvolává otázku, kam dítě umístit. Proto nezavírejme dveře systému předškolního vzdělávání a využijme naší masivní sítě mateřských škol a jejich kvalifikovaných učitelek, u kterých nemám pochyb, že skutečně rozvíjí děti z hlediska jejich potřeb. Přiznejme si, že (některé) dvouleté děti nyní jsou v hlídacích zařízeních a kroužcích, jež často nedosahují kvality naší sítě mateřských škol, kterou tam, kde bude zapotřebí, můžeme dobudovat. Myslím si, že aktivní přístup k rodinné politice je možností, jak zajistit, aby se u nás rodilo alespoň tolik dětí, kolik umírá lidí. Tím budeme mít stále budoucnost.
Zdroj: Veřejná správa
