24. února 2017
Přístupy k otázce českého národního zájmu se přirozeně různí. Po názorech Petra Druláka a Václava Klause v tomto čísle Vladimír Špidla, někdejší předseda vlády, eurokomisař a dnes poradce sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotky, zdůrazňuje význam schopnosti spravovat tuto zemi. Podle něj právě to bývalo rozeznáváno jako slabina, a proto nyní prosazuje do nové strategie ČR 2030 kapitolu o dobrém vládnutí a orientaci na kvalitu života.
V předpokoji máte diplom Cena Josefa Vavrouška 2015. Za co to bylo?
To je jen nominace, cenu jsem nedostal. Dostal jsem se do užšího výběru za obnovení činnosti Rady vlády pro udržitelný rozvoj.
Kamarádí s vámi ekologové i teď?
Samozřejmě že ano, protože rada funguje, jak se předpokládalo. Byla převedena z ministerstva životního prostředí na úřad vlády, což je logické, protože udržitelný rozvoj není jen životní prostředí. Součástí jsou také sociální a ekonomické záležitosti, nakonec i bezpečnostní. Proto je mnohem správnější, aby tato rada byla na úřadu vlády podřízena ministerskému předsedovi.
Má být i zárukou udržitelné strategie pro tuto republiku?
Myslím, že ano. Rada připravuje udržitelnou strategii Česká republika 2030. Připravuje ji ve velmi rozsáhlé diskusi a velmi vehementně. Podařilo se shromáždit více než 300 odborníků a diskuse nad tímto dokumentem nezná žádné předem formálně dané hranice. Je nejen mezirezortní, ale i velmi otevřená do společnosti jako takové. Doufám, že bude brzy hotová.
Co může tahle strategie ovlivnit, když nám v republice skoro nic nepatří?
Když odhlédneme od abstraktního pojmu republika a řekneme si, že sestává z mnoha obcí, tak najednou zjistíte, že obcím toho patří mnoho. Existuje také systém zdravotnictví s obrovským pohybem peněz a ohromnou odbornou schopností, důchodový systém, systém sociální ochrany, veřejná doprava a tak dále. Stát má k dispozici 46 procent HDP, to není málo. Ale hlavně, stát má mocenský monopol. Je schopen formulovat zákony, a ty zákony vynucovat. Může své závazné představy – právo – vymáhat na základě svého mocenského monopolu, soudního a správního systému. To jsou velmi silné páky.
Najdeme v té strategii nějaká překvapení?
Co je rozhodující, to je celkové zaměření té strategie, protože si určila jako řídící veličinu kvalitu života. Nikoli konkurenceschopnost, nikoli v uvozovkách mechanicky vyrovnaný veřejný rozpočet, nikoli dálnice do každé vesnice, nýbrž kvalita života. A na tu kvalitu života nahlíží z řady různých pohledů, to je nové. Takto zaměřená strategie tady nebyla.
Pojmu kvality života je možná nejblíže úroveň mezd – která je zoufalá. Vyrábíme ve stejné kvalitě jako v zahraničních podnicích, které to vyvážejí, ale naši lidé jsou placeni čtyřikrát hůře. Dá se s tím něco udělat?
Napřed uvedu ještě jednu věc, kterou se jiné strategie nezabývaly, a to je oddíl Dobré vládnutí. Ta strategie má šest oddílů – Lidé a společnost, Hospodářský model, Odolné ekosystémy, Obce a regiony, Globální rozvoj a Dobré vládnutí. A pokud jde o hospodářský model, ta strategie říká, že ten dosavadní nízkonákladový se vyčerpal. Přinesl integraci, přinesl velké množství kapitálu, přinesl leckde i značnou sumu znalostí a modernizace, ale teď už se vyčerpal. Nacházíme se v přelomu. Chceme-li pokračovat úspěšně, musíme opustit model, kde byly rozhodující položkou nízké mzdy.
Jste historik. Když se ohlédneme do časů rakouského mocnářství a první republiky, vznikaly zde úspěšné podniky Křižík, Škoda, Kolben, Poldi… Jak to dělaly? Čím se lišily jejich podmínky, že nejsme schopni na ně navázat?
V prvé řadě, byly součástí integrovaného Rakouska. Kdyby rakouská marina nechtěla třiceticentimetrové lodní kanóny nebo rakouská armáda stejně velké hmoždíře, tak Škoda neměl co vyrábět. Podobně Vítkovice. Tento integrovaný prostor umožnil, aby se naše ekonomika vyvíjela jako ekonomika nadnárodní. Jako měnu jsme užívali rakouskou korunu. To znamená, že největší vzestup nebyl spojen s vlastní měnou.
Za Československa už jsme ji měli.
Těch dvacet let předválečného Československa přineslo mnoho přínosů, ale všechny firmy, o kterých jste se zmiňoval, existovaly jako významné podnikatelské subjekty už v době Rakouska. A Škodovka za první republiky byla akciová společnost, ve které měla velmi významný podíl francouzská zbrojovka SchneiderCreusot.
Uvedené příležitosti měli i jiní, ale prosadily se české subjekty…
Co můžete říkat o Škodovi, když se tam mluvilo německy, Škoda sám mluvil německy, a po první světové válce tam měla SchneiderCreusot – nevím, jestli většinu, ale podstatný podíl. To byly podniky na českém území. Primárně však vznikaly jako podniky, které nepracují pro české území, proto byly schopné dělat akumulaci kapitálu z daleko širšího území. V okamžiku, kdy došlo k revoluci, byly tyto české podniky zásadně podkapitalizované. A byly vystavené konkurenci, která byla významně před nimi. Nikdy jsme nepředstavovali špičku, to si namlouváme. Nebo někdy ano, ale zřídkakdy. Ale nepředstavovali jsme ani něco horšího než první třetinu. Ještě poslední detail, naše poměrně významné zbrojovky za první republiky, a potom za poválečného Československa, nebyly výrobou pro trh. Za první republiky zbrojily pro republiku a za RVHP jsme dodávali za netržních podmínek v podstatě impériu. Takže teprve teď jsme se dostali do tržních podmínek, a to je absolutně odlišné.
Tak dobře, velký průmysl tu je, byť jen ze zahraničních investic. Ale druhou složkou ekonomiky je ta domácí, a tenhle segment podle studie, která nedávno vznikla taky ve vašem útvaru, nevzrostl od roku 1995 prakticky o nic, když odečteme inflaci. Takříkajíc ani o pětník.
To je bohužel jeden z důvodů, proč je náš dosavadní ekonomický model vyčerpaný. Domácí produkce opravdu stagnuje a prakticky celý přírůstek HDP je tvořen jen zahraničními podniky působícími na našem území. To je pravda.
Očima stratéga – je tam obrovský růstový potenciál?
Ano, tam je podle strategie obrovský potenciál, ale samozřejmě, že to vyžaduje určité změny a přístupy, které se teď rozpracovávají.
Je tu jeden velký rozdíl oproti tomu, jak se tato část české ekonomiky rozvíjela v těch starších časech. Chybí lokální finance, a taky organizační faktor, který měl většinou podobu družstevnictví. Když se přitom podíváme na jakákoliv doporučení pro regionální rozvoj od Světové banky, Evropské komise nebo OECD, centrem je vždycky družstevnictví. Proč je u nás družstevnictví zakázané slovo?
Protože rok 1989 byl revolucí, bez ohledu na to, že byla sametová. Připomeňme združstevňování z 50. let, jeho hlavním cílem nebyla efektivní zemědělská výroba, nýbrž rozbití soukromovlastnických poměrů v zemědělství. Soukromé zemědělství, i když bylo v řadě případů efektivnější, bylo považováno za protivníka. Cílem združstevnění tedy nebyl ekonomický růst a rozvoj, ale změna vlastnických poměrů. A revoluce 1989 byla tatáž. Tím pádem se družstevnictví jevilo těm silám, které tu revoluci nesly, jako relikt bývalého systému v té krásné budoucnosti.
Před čtvrtstoletím… Mezitím se ukázalo, že když je člověk izolován v atomizované společnosti, ztrácí část své svobody spočívající v sociálním kapitálu.
To se ukázalo nejenom tehdy, ale ukázalo se to mnohokrát i dřív, že to tak prostě je. Že člověk může být svobodný pouze ve společnosti, protože ta mu umožňuje rozvinout jeho potenciál. Současnou situaci, kdy družstevnictví je vystaveno zákonodárství a uspořádání poměrů, které je v podstatě likvidují nebo mu znemožňují rozvoj, považuji za velmi hrubou chybu a velmi významný nedostatek našeho ekonomického modelu. Obnova družstevnictví a rozšíření jeho kapacit, to je podle mne jedna z cest, ale samozřejmě ne rozhodující. Je to důležitý doplněk.
V Evropě se objevila řada sociálních inovací, které se točí kolem občanské participace. Vzniklo elektronické prostředí pro debaty o politických programech, volby priorit, vyjednávání o rozpočtech a lokální hospodaření, případně také použití alternativní měny. Obsahuje to Project D-CENT, který vytvořil za evropské peníze sadu otevřených nástrojů zdarma. Užívá to někdo u nás?
Nejsem si vědom.
Může se něco takového objevit ve strategických dokumentech?
V jakémkoliv strategickém dokumentu musí být prostor pro sociální inovace, to je naprosto zřejmé. Myslím, že alternativní měny jsou jedna z nich, i když sám jsem k tomu dost skeptický. Pamatuji – už je to mnoho let – jak jsem zpracovával historii inflačních peněz Německa a vlastně i Evropy z 20. let minulého století, a to nebylo nic hezkého. Vznikalo mnoho a mnoho alternativních měn, které okamžitě končily, jakmile se vytvořila národní měna.
Některé pozdější – z časů Velké krize – se zachovaly dodnes, třeba švýcarský WIR.
Ale zůstává to pořád okrajovou věcí. Neříkám, že jsem proti. Ale jejich rozsah bude vždycky omezený. Nejsou schopny zorganizovat ve velkém stylu akumulaci kapitálu. Třeba 500 miliard korun pro modernizaci rychlostní železnice.
Jsou pro lokální využití, ale mohou se federalizovat, pokud jsou na podobném principu, a spolupracovat. Nabídnou to, co chybí centralizovanému bankovnímu systému – pozornost drobným věcem.
Pozornost drobným věcem nemusí být založena na alternativních měnách.
Lepší jsou lokální banky?
Tak vznikalo české bankovnictví v 19. století.
Což se k tomu vrátit?
Samozřejmě, proč ne? To není problém. Ale jeden pokus vrátit se už přinesl kauzu českých záložen. Pojem záložny byl zneužit. Za Rakouska existovalo lokální finanční družstevnictví, Schulz-Delitsch a další, a tehdy byly tyto systémy rozvinuté, dobře fungovaly a získaly si velmi dobré jméno. To potom bylo v 90. letech zneužito pod názvem kampeličky a podobně. Vytvořil se tak velký tunel. A tento krach zasáhl pojmově schopnost vytvářet lokální bankovnictví.
Je to negativní zkušenost, ze které bychom se mohli poučit. Jedním ze současných určujících trendů je přece decentralizace. Jak moc s ní počítáte ve své strategii?
V koncepci dobrého vládnutí se s tím počítá. Počítá se s významnými konzultativními systémy, participativními rozpočty a podobně. Počítá se s tím, protože decentralizace pod vlivem informačních technologií se stává mimořádným fenoménem.
V těch vašich materiálech se objevuje zmínka o finanční podpoře komunálních podniků a družstevnictví na lokální úrovni. Máte na mysli něco konkrétního? Nebo to zaznamenává jen určitou potřebu?
Už jsem uvedl, že v tomto materiálu je neobvyklá kapitola Dobré vládnutí, protože schopnost spravovat tuto zemi byla rozeznána jako slabina. Prostě ten systém není efektivní, a ta neefektivnost je jednou z příčin našeho dílčího zaostávání nebo toho, že nevyužíváme svůj potenciál. To je jasné. Takže tento dokument je na této strategické úrovni. Na něj bude navazovat akční plán, který se bude zabývat operacionalizací těch jednotlivých principů. A ten ještě rozpracován není. Na tom se teprve začíná pracovat.
Kdy projde tento dokument vládou? Dá se čekat nějaké rozhodnutí?
Závěrečné jednání Rady vlády pro trvale udržitelný rozvoj má být 21. března. Teď nemohu předem říci, jestli bude schválen, nebo nebude. Ale práce jsou velmi intenzivní a všechno naznačuje, že bude zralý. Potom bude předložen vládě s klasickým připomínkovým řízením, to znamená za několik dalších týdnů nebo dva měsíce.
A které vládě? Tahle brzo skončí, na podzim jsou volby.
Této vládě. To je vláda s plným mandátem.
Všiml jsem si, že váš dokument navazuje na strategii, která byla přijata roku 2010. To znamená, že už existuje vládní kultura tyto strategie ctít a rozvíjet?
Když jsou připraveny velmi zodpovědným konzultačním procesem, tak drží. Mimo jiné, proto jsou v radě také zástupci parlamentu. Protože parlament v obou svých komorách představuje výraznou kontinuitu, daleko výraznější než vláda. Jakkoliv se poslanci nebo senátoři obměňují, ta obměna je daleko pomalejší, daleko organičtější. Popsal jste, že tato strategie navázala na strategii předchozí. Bylo to bez nejmenších problémů, bez ohledu na to, že to bylo uděláno za vlád, které měly jinou politickou orientaci. Čili věc, která byla řádně prodiskutována a akceptována, má schopnost překonat tu zdánlivě nepřekonatelnou hranici volebního období.
Zdroj: Literární noviny
