28. května 2012
Komentář Valtra Komárka pro Mladou frontu DNES z 28.5.2012...
Volební vítězství francouzského prezidentského kandidáta Hollanda, který preferoval ekonomický růst před rozpočtovými úsporami, přivede neoliberální ekonomy do varu. Jistě se to projeví i u nás – jednak určitou dobu ještě úpornější obhajobou vládní úsporné politiky, jednak ještě kritičtějším odmítáním volebního programu ČSSD obráceného k ekonomickému růstu. Současné vládní škrty, jak známo, budí u obyvatelstva značnou nevoli. Převažující většina však dosud není přesvědčena, že je to možné změnit. Tak houstne beznaděj.
Změna je možná
Chci podat přesvědčivé politickoekonomické důkazy, že pozitivní východiska jsou možná. Jde ovšem o krátkou, populární stať.
Proto se o to pokusím uvedením jen několika zcela základních argumentů působících jako pověstná „rána do palice“. Jde o to, že vláda má v rukou zvláštní vysoce účinný nástroj zásadního ovlivňování ekonomiky. Je jím makroekonomická politika, v níž se řeší především vzájemné vztahy spotřeby a investic. Jestliže vláda chce systematicky a plynule podporovat ekonomický růst, především musí posilovat koupěschopnou poptávku obyvatelstva, zejména zvyšováním reálných příjmů. Jedině tak se roztáčí spirála: zvyšování spotřeby – růst výroby, platů a zaměstnanosti, další vzestup spotřeby a tak dále.
Současná vláda dělá pravý opak. Buďme však spravedliví a přiznejme, že ani většina všech našich polistopadových vlád se v tomto směru příliš neangažovala. Tím nejmarkantnějším výsledkem je, že v současnosti náš HDP na jednoho obyvatele činí asi 20 tisíc eur a z toho individuální spotřeba 12 tisíc eur (ve srovnatelné kupní síle). Proti tomu vyvstává ostrý kontrast západoevropských zemí, které při průměru HDP/obyvatel kolem 29 tisíc eur vykazují individuální spotřebu 20 tisíc eur na obyvatele.
Věčná mantra
„Zadržte,“ zvedají varovný prst vládní ekonomové (také v minulosti), „a co produktivita?“ To je věčná mantra, s níž chodil i stařičký „ekonom“ Zápotocký. Posléze, jak jsem překvapeně zíral, i „velikáni“ MMF. Prý musíme dohnat bohatší sousedy v produktivitě a až pak si dovolit zvyšování mezd.
Čísla, jež jsem uvedl, jsou však neúprosná: kdybychom měli jejich spotřebu, a tedy i platy, měli bychom stejný celkový objem HDP na obyvatele, a tedy i produktivitu práce, neboť ta se právě takto měří (výše HDP na obyvatele).
Jak to vlastně je? Co je příčina a co je následek? Zaostáváme primárně v produktivitě, nebo naopak ve spotřebě? Domnívám se, že odpověď není tak těžká. Vždyť většinu našeho obratu kontrolují zahraniční firmy a ty si produktivitu hlídají, aby i při našich skrovných platech nebyla nižší než v jejich domácích závodech či bankách. Třeba produktivita ve Škodě-Volkswagen Mladá Boleslav je plně srovnatelná s německým Wolfsburgem, ale při mzdách v poměru 13:40 eur.
O „naivitě“
„Přece nechcete, aby si vláda ty peníze jen tak natiskla,“ zachechtají se finanční znalci mé naivitě. „A co, pánové, kolik toho v posledních letech natiskla americká federální banka a státní bankovní sektor v západní Evropě – už jste se těch bilionů dopočítali?“ Náš stát by přece měl platově podporovat růst kvalifikace a odpovědné motivace svých pracovníků. Či snad má přidávat jen podle kvantitativní chiméry produktivity práce, kdy třeba učitelům zvýší počet žáků ve třídě z 30 na 60?
Může být příjemněji
A čeho se bát, když takový rozumný růst je kryt ztrátami obyvatelstva i daňovými příjmy státního rozpočtu ještě v daném roce. Konkrétně: Náš celkový HDP je cca čtyři biliony korun. Ekonomický růst řádu 2,5–3,0 procenta (jen rozumnou podporou spotřeby, oživením investic při pokračujícím udržování aktivního salda zahraničního obchodu) znamená roční přírůstek řádu 100 miliard korun. Z toho se při dané daňové kvótě zvýší příjmy státního rozpočtu o zhruba 40 miliard korun. Pak i každoroční snižování schodku o 10–15 miliard korun by bylo „hračkou“ a běžné vyrovnávání rozpočtu by mohlo probíhat v příjemnější společenské atmosféře.
Ekonomika nejsou na nás nezávislé a nedotknutelné síly, ale společenská praxe včetně rozumné (i nerozumné) politické vůle
Zdroj: Mladá fronta DNES, 28.5.2012
