17. června 2016
Nemocnicím chybí personál, dělejte s tím něco, tlačily odbory a Česká lékařská komora na vládu. Na jejich straně stál od počátku ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček, který požadoval navýšit platby za státní pojištěnce, aby bylo na platy lékařů a sester. Při hodnocení toho, jak hluboká personální krize v nemocnicích skutečně je, byl ale od začátku opatrný, protože přesná čísla nikdo nemá. To by se mělo změnit po nedávném schválení nového zákona o Národním zdravotním informačním systému. „Je to obrovská změna. Stát bude mít poprvé po 25 letech reálná data o počtech lékařů a sester,“ slibuje Němeček.
V souvislosti s nedostatkem lékařů a sester se teď hodně diskutovalo o jejich počtu. Čím to je, že nikdo pořádně neví, kolik nám jich tady chybí?
Považuji to za velmi charakteristické pro to, jakým způsobem se tady 25 let řídí zdravotnictví. Přesná data prostě nemáme. Jsem moc rád, že v nejbližší době je konečně mít budeme. Byl schválen zákon o Národním zdravotním informačním systému, který zavádí, zdůrazňuji, neveřejný registr všech zdravotnických pracovníků. Teď to vypadá tak, že Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) rozešle statistické dotazníky do nemocnic a ambulantních zařízení, a ty napíšou, kolik mají lékařů. Nicméně je třeba brát v úvahu zaprvé přesnost vykazování a za druhé to,že pracovní úvazek nerovná se fyzická osoba. A neexistuje systém, který by to spároval.
Lékaři se budou muset do registru sami hlásit?
Ne, bude to automatický registr. Když člověk vystuduje lékařskou fakultu a dostane diplom, tak ho fakulta nahlásí do systému. V okamžiku, kdy lékař přijde do nemocnice nebo kamkoli do zaměstnání, dá zaměstnavateli přístupový kód. Ten si jednak vyhledá, že dotyčný lékařskou fakultu skutečně vystudoval, a pak povede záznam o tom, že je jeho zaměstnancem. Lékař s tím nebude mít žádné starosti, jen bude dávat oprávnění komukoli v systému zkontrolovat, že skutečně má atestace a podobně. Tohle považuji za velký převrat v českém zdravotnictví.
Proč to trvalo tak dlouho?
Já jsem to považoval za naprosto samozřejmé, logické, ale když jsme teď ten zákon prosazovali, tak se na nás spustila dělostřelecká bubnová palba. Týkalo se to další věci, která v tom zákoně je – dat od všech pojišťoven, která jsou dnes na sedmi místech. Jediná změna je, že je bude mít k dispozici i ÚZIS, tedy stát, za přesně vymezených podmínek. Je to důležité i z hlediska administrativní úlevy pro nemocnice. Dnes se podobným způsobem, jako se hlásí lékaři, vykazuje velká spousta odborných zákroků. Přijde papír, oni ho vyplní, pošlou zpátky na ÚZIS, tam sedí někdo, kdo to překlepe do počítače. Přitom pojišťovny mají všechny zákroky v on-line úložištích. A mnohem přesněji. V okamžiku, kdy se data budou dát přímo on-line vytáhnout z toho, co zařízení posílají pojišťovnám k proplacení, desítky vyplňování tohoto typu odpadnou.
Měli jsme tady elektronickou zdravotní knížku IZIP, projekt, který zkrachoval. Ale ta původní myšzpoždění lenka nebyla špatná. Kdy v tomhle směru bude naše zdravotnictví více připomínat 21. století?
Právě projekty typu IZIP zasadily elektronizaci poměrně velkou ránu. Kdykoliv se od té doby řekne velký IT projekt, každému okamžitě vytane na mysli, jestli to neskončí zase stejně – bude to stát spoustu peněz a nic z toho nebude. Na ministerstvu vzniká Národní strategie elektronizace zdravotnictví, kde je pět základních oblastí. Jedna jsou elektronické recepty, na kterých se teď nejvíce pracuje. Pak je tam telemedicína (léčba na dálku pomocí informačních technologií, pozn. red.) nebo elektronická zdravotní dokumentace. Představuji si, že strategie určí základní limity a datové standardy. Nemělo by to být ministerstvo, které ji bude zavádět do praxe, primárně by to měly být nemocnice a další zařízení a pojišťovny, které dnes komunikují se všemi poskytovateli elektronicky bez větších problémů.
Dokdy by strategie elektronizace zdravotnictví měla být naplněna?
V roce 2022 by mělo být finále.
Chystáte DRG restart, tedy nový systém úhrad za péči v nemocnicích podle diagnóz. Slibujete si od něj konec praxe, kdy za stejný zákrok pojišťovny platí nemocnicím různé částky, a některá zařízení tak musí odmítat pacienty. V jaké je to fázi?
Stihneme to přesně v harmonogramu. Musím říct, že na rozdíl od mnoha jiných projektů, které nabírají vůči plánu, DRG restart zatím jede přesně tak, jak byl na začátku designován. V příštím roce by měla být dokončena přípravná fáze, měli bychom mít ověřená data, kolik která diagnóza stojí, jaké jsou reálné náklady, a od roku 2018 to chceme začít zavádět jako reálný úhradový mechanismus.
Jak bude to zavádění přesně probíhat?
Jako všude jinde ve světě by ten přechod byl nejspíš postupný. Protože to, že by část nemocnic přišla o třicet čtyřicet procent prostředků, prostě není úplně možné. I v okolních zemích se to zavádělo tak, že váha, kterou to mělo v přímé úhradě, se zvětšovala třeba o 20 či 25 procent každý rok. Uvidíme, nakolik se trefíme přesně do parametrů, které nemocnice mají, a jak velké otřesy by to vyvolalo. Je třeba dát jim určitě čas na to, aby mohly reagovat, přizpůsobit se v tom, jaké diagnózy dělají. Zjistí třeba, že v některých diagnózách pracují velmi efektivně, v některých nikoliv. Logický postup je samozřejmě soustředit se na to, co dělám dobře.
Bude se to opravdu dít? O tom se mluví pořád, že české nemocnice by se měly vydat cestou větší efektivnosti a specializace, ale zůstává jen u slov.
Já si myslím, že se to zčásti u některých nemocnic děje. Problém je, že historicky se tady úhradové mechanismy hodně měnily, takže jste nikdy neměli jistotu, že když se odhodláte k nějakému kroku a zaměříte se na určitý segment, za dva roky se nezmění úhrady tak, že na tom proděláte. Nemocnice potřebují jistotu, že to, co se zavede, bude trvat bez nějakých zásadních obratů aspoň deset let.
Není úbytek doktorů vlastně přirozený? Jak se zlepšuje diagnostika a léky, přichází nové technologie.
Já si myslím, že ne. Nyní sklízíme plody toho, že před nějakými deseti lety si stát nebyl schopný naplánovat, kolik lékařů bude potřebovat. Máme dnes méně absolventů lékařských fakult, než jsme měli před rokem 1989. A to ještě část z nich jsou Slováci. Zároveň platí mnohem přísnější legislativa než v 90. letech, především zákoník práce a počty přesčasů. Co dřív zvládal jeden doktor, na to nyní potřebujete dva. Je evidentní, že máme velký problém. To nevyřešíme za rok ani za dva. Když nyní zvýšíme počet studentů fakult, projeví se to za 10 let.
Takže jich budeme potřebovat ještě víc?
Nepochybně ano. Lékařských míst je výrazně víc než před rokem 1989, ale absolventů méně.
Není problém příliš rozbujelá síť nemocnic? Neměli bychom ji zmenšit?
Ta síť se vyvíjí. Že někdo od stolu neprovádí nějakou drastickou redukci, neznamená, že se ta síť nemění a nepřizpůsobuje situaci. Dokonce mám pocit, že když se dopředu nevyhlašují nějaké cíle, jako že zavřeme 10 tisíc lůžek, tak ta spontánní restrukturalizace probíhá rychleji. Protože když to jde seshora, nemocnice dostanou strach cokoli předem rušit, aby na ně ta sekera nedopadla ještě silněji. Počet akutních lůžek pozvolně klesá, mění se na lůžka dlouhodobé péče. Mění se i oborová struktura. Další tlak na změnu sítě bude, že menší zařízení budou mít akutnější nedostatek lékařů než větší nemocnice.
Pokryje navýšení plateb za státní pojištěnce o 3,6 miliardy slibovaný nárůst platů zdravotníků o 10 procent?
Mělo by to doplnit příjmy z autonomního nárůstu pojištění, primárně tedy od zaměstnanců tak, aby to bylo dostatečné. Celkové náklady odhadujeme na nějakých 5,5 až 6 miliard, s tím, že bychom rádi tentokrát nemocnicím pomohli i z hlediska běžného provozu. V předchozích dvou letech veškeré navýšení šlo na růst platů zdravotnických zaměstnanců. A přece jenom jisté napětí v příjmech tam bylo.
Bude to stačit i na nabírání nových zaměstnanců? Protože na začátku celého vyjednávání byla slova o personální krizi v nemocnicích.
Jak jsem říkal, bude tam i nějaký prostor pro nárůst provozních nákladů. V případě, že se nemocnicím podaří sehnat nové zaměstnance – což dneska není jednoduché, ale neplatí to jenom pro zdravotnictví, by tam ten prostor být měl.
Když byly naposledy v roce 2010 nepokoje kolem platů, došlo k dohodě, bylo podepsáno memorandum. Ale nakonec řada slibů zůstala jenom na papíře. Mohou si teď všichni lékaři a sestry být jistí, že se navýšení v jejich platech projeví?
Já bych to v první řadě nesrovnával se situací v roce 2010, kdy tehdejší ministr Heger podepsal nějakou dohodu, kterou se mu pak nepodařilo naplnit. Tady je politický slib vlády, který naplníme tím, že tarifní platy vzrostou o deset procent. Už je to skoro splněno, protože vůle tam je a podařilo se především zajistit dostatek finančních prostředků.
A nehrozí, že vedení pak zaměstnancům seškrtá osobní ohodnocení? Protože i to se stalo po Děkujeme, odcházíme – tarify se zvedly, odměny se seškrtaly a lékaři byli tam, kde předtím.
Pokud se někde najde někdo, kdo si chce zlikvidovat vlastní nemocnici, tak se samozřejmě může chovat různě, ale nevidím k tomu jakýkoli důvod. Minimálně u všech krajských nemocnic, což je většina regionálních zařízení. Tam bude politická záruka hejtmanů, že na to dohlédnou.
Příští rok jsou volby, takže už vám moc času nezbývá. Je něco, o čem už teď víte, že se to bude muset udělat, ačkoli vy to nestihnete?
Zásadní téma, které teď řešíme, je, jak celý systém zdravotnictví ufinancujeme. Opět jsme obětí kvality české medicíny. Úroveň je v mnoha parametrech srovnatelná s nejlepšími systémy, ať už jde o Německo, nebo v některých aspektech USA. Ale děláme to za těch sedm procent českého HDP. Ukazuje se, že to není udržitelné. Proto bych nejlépe po letošních prázdninách zahájil bez ohledu na barvu politického dresu debatu o tom, jaké jsou cesty financování českého zdravotnictví. Vždycky se budeme lišit s kolegy z pravicových stran, kteří chtějí, aby tam bylo výrazně více soukromých zdrojů. Sociální demokracie se domnívá, že většina musí být financována z veřejných zdrojů. Ale nebráním se diskusím, že bychom tam zvlášť u některých výkonů mohli pustit soukromé peníze.
To jsou od sociálního demokrata skoro kacířské myšlenky. Vždyť vy jste zakázali zdravotnické poplatky, ačkoli jste je v minulosti v omezené míře sami připouštěli.
Zdravotnictví musí být bez doplatkové, na tom trvám. Vezměte si ale některé obory, o nichž se hovoří i díky mým kolegům z vlády, jako třeba reprodukční medicína nebo plastická chirurgie. Tam se začíná točit hodně peněz. A pak je otázka, jak budeme financovat takové to sociálně-zdravotní pomezí. Dnes je jinak financována péče v sociálních zařízeních, jinak v léčebnách dlouhodobě nemocných a vytváří to určité tlaky. Rád bych otevřel téma ošetřovatelského pojištění, které mají v Německu. Je to dobrovolné, lidem na to mohou přispívat firmy a pak se z toho financují dlouhodobé léčebné pobyty. Je to jeden z modelů, jak přinést více zdrojů.
Některé krajské nemocnice pořád ještě jedou v režimu akciových společností. Jak to teď vypadá s vaším velkým plánem na páteřní síť nemocnic, které si kraje budou moci převést do neziskového režimu?
Zadrhlo se nám to na ministerstvu financí. Jako mnoho dalších záměrů. Ten zákon je hotov. Myslím si, že je tentokrát napsán docela dobře. Když to vezmu z manažerského pohledu, tak podle něj nemocnice může dobře a efektivně fungovat. Nicméně je tady základní rozpor s ministerstvem financí, které zpochybňuje úplně všechny základní principy neziskových nemocnic, kterými se úprava odlišuje od toho, co je teď. Včetně toho, že by neziskové nemocnice neplatily daně. Teď jsou sice jiné starosti na politické scéně, ale myslím si, že bude třeba rozhodnout, co s tím, protože pustit návrh na tak zásadní změnu do Poslanecké sněmovny bez koaliční shody není úplně dobré.
Šance, že by se zákon stihl schválit do konce funkčního období, je tedy ohrožená?
Šance pořád je, ale samozřejmě s přibývajícím časem se zmenšuje.
Zdroj: Hospodářské noviny
