30. ledna 2017
Termín rozhovoru s novým ministrem zdravotnictví jsme domlouvali čtrnáct dní. Ne že by se sejít nechtěl, ale v jeho diáři zkrátka chyběla potřebná hodina. Nakonec to dopadlo tak, že jsme museli skončit o půl hodiny dřív, neboť byl povolán na Radu obrany státu. Na otázku, jak se má, tedy poměrně trefně odpověděl: „Rychle.“ Předvolební období není med pro žádného ministra. A od toho, který nastoupil jako nová krev po Svatoplukovi Němečkovi, se očekává opravdu hodně. Například otupení útoků ze strany šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, coby největšího konkurenta ČSSD. Jihočeský hejtman Jiří Zimola sice naznačil, že Ludvíkovu angažmá příliš nerozumí , neboť si „není jist, že je našimi sympatizanty a voliči vnímán jako autentický sociální demokrat“, ale z Ludvíkových odpovědí vyplynulo, že v tomto směru se nějaké pravicové úchylky netřeba obávat.
Premiér Bohuslav Sobotka řekl, že chce v čele ČSSD vyhrát volby do sněmovny. Receptem na úspěch je podle něj oslovení lidí s nižšími a středními příjmy, zaměstnanců, seniorů, mladých rodin. Pokud jde o oblast zdravotnické péče, proč by měli volit ČSSD?
Protože jim dá záruku, že bez ohledu na to, jak extrémně se medicína zdražuje, jim bude zdravotnictví neustále k dispozici. Dokud na tomto ministerstvu bude člověk za ČSSD, nestane se, aby jim někdo řekl, že je jejich nemoc příliš drahá, a proto se nebude léčit.
I v situaci, kdy je díky pokroku ve vědě léčba skutečně čím dál nákladnější a experti tvrdí, že není ufinancovatelná, nebudou-li se na ní víc podílet sami pacienti?
Myslím, že takhle to v Česku dělat nejde. Když navrhnete, aby do léčby lidé dávali víc vlastních peněz, musíte také říct, kde na to mají brát. V Česku je na čtyři miliony zaměstnanců a půl milionu živnostníků. Medián mzdy je dnes 23 tisíc korun, to znamená, že dva miliony občanů berou měsíčně méně než 20 tisíc čistého. K tomu připočtěte šest milionů lidí, za něž pojištění platí stát, to jsou děti, důchodci, ženy na mateřské, nezaměstnaní a studenti. Asi se shodneme, že má-li milion lidí v této kategorii příjem nad dvacet tisíc, tak je to moc. Osobně neznám penzistu, který by takový důchod měl. Z toho nám vychází, že nejméně sedm milionů lidí má méně než dvacet tisíc měsíčně. Porovnejte to s průzkumy, které odhalily, že 40 procent domácností by zaskočilo, pokud by musely vydat jednorázovou částku vyšší než pět tisíc korun. Z toho plyne, že z lidí ty peníze nedostanete, oni je nemají.
Pak je třeba hledat systém účinnějších pobídek, bonusů a také sankcí. Možná by zafungovalo, kdyby si kuřáci museli platit víc za onemocnění plic a připlácet všichni, kteří nedodržují režim preventivních prohlídek nebo žijí nezdravě.
Na to vám odpovím příkladem ze stomatologie. Projdu-li se dnes po ulici, zaznamenávám neuvěřitelně vysoké procento lidí, kterým třeba chybí zub. To za mého mládí neexistovalo. Padá tím argument, že lidé, kteří si připlatí, budou motivovaní k péči o chrup. Jak vidno, nefunguje to. V okamžiku, kdy budeme mít všichni stotisícové platy, tak se o zvýšení spoluúčasti pojďme bavit. Když ten objem peněz neexistuje, není z čeho dávat.
Kde to ale má řešení? Roční rozpočet ministerstva zdravotnictví činí cca 260 miliard korun. V současné době se české ekonomice daří, ale to nebude trvat věčně. Přesto se ministr financí kroutí, když za ním co týden chodíte s dalšími požadavky na státní kasu. Pojďme to vyčíslit, dohodnuté navýšení plateb za státní pojištěnce na 970 korun představuje 3,5 miliardy ročně navíc.
V příštím roce dokonce 4,1 miliardy korun.
Ano, z těch si půjčíte 600 milionů korun na zvýšení platů sester u lůžek o dva tisíce korun už od letošního července. V příštích letech bude tento mzdový nárůst součástí úhradové vyhlášky a bude stát dvě miliardy ročně. To ale není vše, zvýšení počtu přijímaných mediků o 15 procent vyjde na 460 milionů korun. Jak moc bude muset rozpočet bobtnat, aby tohle utáhl?
Je to otázka priorit. Samozřejmě můžeme mít dotační programy na kde co. Stále se mluví o tom, jak se lijí peníze do zdravotnictví, ale stejně náročný je průmysl, zemědělství, armáda. A ČSSD říká, že její politickou prioritou je zdravotnictví. Takže to je velmi jednoduchá odpověď.
Jako bývalého a zřejmě i budoucího ředitele největší české nemocnice FN Motol se vás ptám, zda se dá s daným přísunem peněz při překotném vývoji medicíny hospodařit, když ne se ziskem, tak alespoň s nulou?
To je věčná otázka, kterou řeší celý vyspělý svět. Gigantický problém, který nám v poslední době vyvstal, je exploze nákladů na drahé léky, tzv. centrická péče. Před šesti lety to bylo na pěti miliardách, dnes je to na třinácti. Geneticky modifikované léky na míru jsou extrémně účinné, ale také mimořádně drahé. Hledání rovnováhy mezi příjmy a výdaji tedy bude existovat vždycky. V Čechách máme už desítky let zažitý přístup, že drahé nemoci se léčí. Výhoda života u nás je prostě v tom, že nemusíte podstoupit diskusi, zda léčit, nebo nechat zemřít. Přitom v některých západoevropských zemích už takové debaty lidé absolvují. A já bych byl rád, abychom mezi ně nepatřili. Všude proto používám příklad dítěte, které leží v Motole a jehož léčba stála 30 milionů korun a dalších 30 milionů ještě stát bude. Znám spoustu systémů, kde by ho neléčili. Dokud bude v Česku vládnout sociální demokracie, mohu garantovat, že takové dítě léčit budeme.
Na to jsme skutečně zvyklí a těžko bychom přijali méně humánnější přístup. To ovšem neznamená, že bychom neměli hledat díry, kterými peníze ve zdravotnictví zbytečně odtékají, například kvůli předraženým zakázkám.
V každé manažerské příručce se dočtete, že první, co musíte ve funkci udělat, je útok proti nákladům. To je bez debaty. Dnes a denně musíte hledat úspory, protože nikdy neplatí, že už se ušetřit nedá. Racionalita a efektivita jsou základní hesla každého ředitele nemocnice.
Co třeba začít tím, že by lékaři nesloužili v tak hojném počtu noční a víkendové služby?
To se dá nařídit vyhláškou, ale peníze vám to neušetří. Obnos, který uspoříte na přesčasech, musíte rozdat do mezd. Jinak by to nefungovalo. Lékaři budou méně sloužit a budou lépe zaplacení. My dnes začínáme mít poměrně velké nůžky mezi příjmem ambulantního specialisty, jenž málokdy odslouží plných 42 hodin týdně, a nemocničního lékaře, který tam je od nevidím do nevidím, ale bere méně. My tedy snížíme počet lidí ve službách a víc jich bude na příslužbách, což je omezí v pití alkoholu. A s tím jako ministr zdravotnictví problém rozhodně nemám.
Omezí, protože budou muset být na telefonu a připraveni kdykoli přijet do nemocnice, což říkám, aby to nevypadalo, že lékaři nějak nadměrně holdují alkoholu.
Ano, na příslužbě lékaři nesmějí pít a opustit město. Za to dostávají peníze, které nejsou stejně velké, jako když jste přímo v nemocnici, ale jsou. Tak to funguje v celém vyspělém světě a my v tom máme tak trochu rezervy.
Pomohlo by to stabilizaci lékařského stavu, aby mladí neprchali do zahraničí nejen za lepšími výdělky, ale také výhodnější pracovní dobou?
V tom jsem opatrný, protože opravdu neexistují relevantní čísla, kolik lékařů a hlavně na jak dlouho odchází. Pokud se vracejí zpět obohaceni o zahraniční zkušenosti, jsou nesmírně cenní. V Motole jich takových bylo několik desítek. Nemyslím tedy, že by trvalý odliv lékařů z Česka byl až tak velký. Daleko větší je u pendlujících sester, které se na víkend vracejí domů. U lékařů si tím nejsem tak jistý, protože výzkumy, v nichž se ptali, zda se chystají odejít do zahraničí, zahrnovaly i Slováky a cizince. A to výsledek pochopitelně zkresluje.
Přesto je evidentní, že lékaři patří k nejméně spokojeným skupinám zaměstnanců, a to už řadu let, možná jsou nejhlasitější nebo mají dobré mluvčí. Fakt je, že kromě mezd je terčem kritiky i jejich vzdělávání, které je v případě završení studia atestací náročné a zdlouhavé. Navíc se sami lékaři nemohou shodnout na tom, kolik oborů by měli mít na výběr. Sněmovní návrh, kdy se jejich počet zužuje na 44, narazil v Senátu. Proč je kolem toho takové dusno?
To je dobrá otázka na vedení České lékařské komory. V úterý ráno tady seděl Milan Kubek, tak kdybyste přišla dřív, mohla jste se ho zeptat.
Co vám řekl?
Pořád trval na svém. Ale snad se to zlomí. Ve stejný den proběhla prezentace děkanů lékařských fakult, kteří dokládali, že v Evropě je průměrně 40 až 50 základních oborů. Navržený počet 44 je naprostý evropský standard, čímž padá argument, že by to našim doktorům znemožňovalo odjíždět do zahraničí. Ten zákon jsem přebíral až ve chvíli, kdy šel do Senátu, a z mého pohledu je ta sněmovní verze přijatelný kompromis.
V zahraničí je poměrně běžné, že se lékaři o své kompetence dělí s vyšším zdravotním personálem. Proč to u nás nefunguje?
Myslím, že se to časem změní, protože jde o generační záležitost. Problém českých nemocnic je v tom, že v nich chybí střední generace. Máme v nich mladé a pak doktory v mém věku, řekněme lehce seniorském.
Postmladém.
Děkuji, je mi třiapadesát. Nejvíc doktorů je skutečně v kategorii 55+. Lékaři po fakultě už mají úplně jiný přístup. Navíc medicína se dramaticky feminizuje, takže zdravotnictví bude asi trošku následovat školství.
Když vylepšíte platy, nemusí k tomu dojít.
To nevylepšíte platy. Hodně o tom debatuji s děkany lékařských fakult a jádro pudla je v tom, jak jsou postaveny přijímací zkoušky. A ty jsou založeny daleko víc na tom, co se našprtáte, než na řešení konkrétního úkolu. Jako otec tří dcer se k tomu můžu kvalifikovaně vyjádřit, protože vidím, že holky se prostě umějí nadřít ke zkouškám potřebnou látku a jsou k přijímačkám připraveny lépe než kluci. Ti mají ve dvaceti určitě úplně jiné starosti než šprtání otázek.
Mimochodem, víte, jak vypadají zkoušky na Cambridge a Oxford? Je tam minimum faktografie, zato plno otevřených otázek, které prověří vaše logické myšlení či esejistické schopnosti.
Přesně tak. My v zájmu extrémní objektivity odbouráváme ústní přijímací řízení, jenže u pohovoru většinou o člověku zjistíte nejvíc, určitě víc než z odpovědí na otázky, které jsou známy předem.
Dávám vám za pravdu, k přijímačkám na medicínu se středoškoláci biflují tisíc odpovědí způsobem 428 za c) je správně.
Proto se také objevilo hodně oborů, jež jsou postaveny na tomto principu a na které se hlásí strašně moc holek.
A je z vašeho pohledu problém, že bude medicína feminizovaná?
Do jisté míry ano – teď mě určitě přizabije vedlejší ministerstvo práce a sociálních věcí – ale existují obory, typicky ortopedie nebo porodnictví, které jsou postaveny na určitých fyzických předpokladech.
Kariéru asi může zbrzdit i plnění mateřské role…
To si nemyslím. Jde spíš o předpoklady k výkonu toho kterého oboru. Porovnáme-li chirurgické a interní obory, jsou v těch druhých, konkrétně třeba v pediatrii nebo geriatrii, lepší ženy, neboť tam potřebujete větší míru empatie. V chirurgii, kde se musíte rychle rozhodovat, je to zase naopak. Když se v ortopedii a chirurgii začne objevovat moc žen, není to dobře.
Část odborné lékařské obce soudí, že pes českého zdravotnictví je zakopán v jeho základním nastavení. Bohuslav Svoboda z ODS tvrdí, že dokud všechny nemocnice dostávají stejné peníze bez ohledu na výsledky, nic se nezmění. A neurochirurg David Hořínek míní, že lékaři mají být buď zařazeni za fixní plat a zajištěný postup do státní služby, nebo mezi svobodné profese. On je pro druhou možnost s tím, že stát by si musel pohlídat dostupnost péče a stanovit pevné ceny výkonů. Vše ostatní by zařídilo konkurenční prostředí. Co o tom soudíte?
Jde spíš o to, jestli u nás zvítězí rakousko-německý, nebo angloamerický model.
A který by to měl být?
To je klíčová otázka. V Německu fungují dědičné profesorské stolice, na kterých se sedí, dokud se neumře. Mladší generace je ale odkojena přesně opačným modelem.
K jakému se kloníte vy?
Víte, výhoda československého zdravotnictví v minulosti byla jeho absolutní centralizace.
Výhoda?
Hned to vysvětlím. V omezených podmínkách 15 milionů obyvatel, kdy nemůžete kvůli jazykové bariéře počítat s přílivem lékařů ze zahraničí, jsme dokázali koncentrovat lidi do několika míst, kde to bylo potřeba. Americký model je decentralizovaný, protože díky angličtině mají takřka neomezený zdroj lidské síly. Špatně se na to odpovídá, ale já mám pořád před sebou Motol, kde jsme mohli vybudovat extrémně úspěšné pracoviště, protože všechno, co bylo na úrovni a mělo něco společného s dětskou medicínou, se narvalo na jedno místo. To šlo ale zařídit jen direktivně, dneska by už druhý Motol nevznikl, lidem nelze nařídit, kam mají jít.
Trochu se ale tomu blíží vaše idea vybudování jedné superspecializované nemocnice v každém kraji, která by pokryla zhruba 40 oborů. To mi přijde jako jednoduchá, racionální a proveditelná myšlenka. Proč už dávno nefunguje?
Je velmi jednoduchá a racionální, ale byla položena na stůl v České republice, čímž vám odpovídám na otázku.
Takže zákon o neziskových nemocnicích je definitivně pohřben?
My jsme se propracovali k dohodě na zákoně o univerzitních nemocnicích, kam v první fázi spadnou jen současné fakultní nemocnice.
V čem tedy bude posun?
Změní se způsob řízení, do něhož vtáhneme lékařské fakulty tím, že ve statutárním orgánu nemocnice budou sedět zástupci fakult a zaměstnanců. Z hlediska financování půjde o samostatné subjekty, které nebudou podléhat některým regulacím a naopak budou mít větší odpovědnost za své hospodaření.
ČSSD se vymezuje hlavně proti hnutí ANO a Andreji Babišovi. Říkáte například, že za vlády ČSSD se nebude zvyšovat spoluúčast pacientů a nebudou se privatizovat nemocnice. Jinak řečeno, máte informace o tom, že Andrej Babiš chce zvyšovat spoluúčast a prodávat špitály do soukromých rukou?
Do byznysové ligy, v níž hraje Andrej Babiš, se dostanete jen tehdy, když budete schopni nedávat najevo své záměry.
Andrej Babiš jako předseda ANO ale několikrát jasně řekl, že české zdravotnictví nehodlá privatizovat nad současnou míru, tak proč mu nevěřit?
Je to jeho tvrzení tady a v této chvíli.
Dovedete si představit, že po volbách vznikne stejná koalice s tím rozdílem, že většinu ministrů a premiéra bude mít ANO?
Ježkovy oči! Pro mě je představitelné, že tady budu sedět do října, a o tom, co bude po volbách, nehodlám ani spekulovat.
Počítáte s návratem do křesla ředitele motolské nemocnice?
Co bude po volbách, bude po nich. Doufám, že se vrátím do Motola, ale já už jsem v životě dělal tolik věcí…
Budete lídrem pražské kandidátky ČSSD?
To se bude rozhodovat až v dubnu nebo květnu. Osobně tímto směrem zatím ani moc neuvažuji.
Zdroj: Vyškovský deník
