9. května 2016
Ve funkci ministryně školství je teprve deset měsíců. Přesto se Kateřina Valachová stala zřejmě nejkritizovanější členkou vlády. Bulvár ji dokonce překřtil na „ministryni chaosu“. Valachová ale tvrdí, že média nesleduje a na rezignaci za celou dobu ani nepomyslela.
Opravdu jste nikdy nepřemýšlela o rezignaci?
To se přiznám, že ne.
Opravdu ne? Kdybychom byli na vašem místě a sledovali téměř každý den v nejčtenějším bulvárním deníku texty, jak jsme špatní, asi by nás to napadlo. Blesk vám dokonce věnoval zvláštní razítko s přezdívkou „ministryně chaosu".
Já se tam moc nekoukám, mám spoustu jiné práce. S ohledem na okamžik vstupu do funkce jsem měla logicky kratší čas, abychom splnili, co jsme si předsevzali. Takže sledování denního tisku opravdu není mojí hlavní disciplínou.
Tu přezdívku ale znáte, ne?
Samozřejmě. Ale kdyby se měl každý ministr rozbrečet do polštáře kvůli tomu, že se jeden z deníků – byť je samozřejmě velmi čtený – rozhodl informovat o jednom z témat, které navíc nepokládám v oblasti školství za nejdůležitější, tak bychom se neposunuli nikam. Daleko důležitější jsou pro mě reakce učitelů, speciálních pedagogů a rodičů. Nemám z nich pocit, že věci, které jsme za deset měsíců stihli, jsou špatně.
Z lidského hlediska přece musí být velmi náročné, když si denně otevřete nejčtenější bulvární deník a čtete tam: Valachová je špatná, je špatná, je špatná. Jak to řešíte? Dáváte si třeba panáka, nebo něco sladkého na nervy?
Budete se divit, ale já to neřeším vůbec. Naopak. Mám i zpětnou vazbu od řady jiných odborníků, kteří mají na věc opačný názor než ti asi tři, kteří se tady za odborníky vydávají, a periodicky nás zásobí svými negativními pocity. Pravidelně se setkávám s rodičovskými sdruženími, s nevládními organizacemi, s tripartitou, školskými asociacemi a nemám pocit, že by to bylo tak negativní.
Bavíme se o inkluzi, tedy začleňování dětí s mírným postižením do běžných kolektivů. Náš redakční kolega Pavel Baroch má syna se syndromem ADHD – poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou. Kolegovy zkušenosti jsou takové, že když se syna snažili „začlenit", naráželi na odmítání několika pražských škol. Dokonce o tom napsal komentář s titulkem Toho spratka tady nechceme. Takže situace asi není tak fajn, jak líčíte.
Neřekla jsem, že to je fajn. Tento konkrétní článek jsem nečetla. Ale komunikuji s rodičovskými sdruženími, s učiteli, zajímám se o jejich názory. Nikdo nezpochybňuje, že rodiče dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby – ať jsou to děti s ADHD, s Aspergerovým syndromem, s poruchou autistického spektra, ale také děti s výchovnými problémy, vývojovými vadami, nebo děti cizinců, které nezvládají jazyk – narážejí na odmítání ze strany škol nebo na odmítavé reakce ostatních dětí ve třídě. Ale problém je, že deset let nikdo nerespektoval daná pravidla a ti rodiče v tom byli sami. A stejně tak v tom byli sami i učitelé, kteří se pak měli vypořádat s problémy všech dětí, které se zrovna sešly ve třídě. My teď přinášíme jasná pravidla, aby v tom učitelé sami nebyli, aby bylo jasné, kolik třeba takových dětí má být ve třídě, jak mají reagovat školská poradenská zařízení. Že nejde o cár papíru, přičemž krajský úřad stejně zamítne podporu bez náhrady a rodiče si to platí ze své kapsy. A protože jsme první, kdo se tím zabývá, tak se všichni zlobí a kritizují to, co tu bylo deset let.
Kolega Baroch dal nakonec syna na speciální školu pro děti se specifickou poruchou chování. Ve třídě je osm kluků a starají se o ně dvě učitelky a navíc ještě asistentka. Není to pro podobné děti lepší než celá inkluze?
My neměníme zákon ve smyslu, že by rodiče neměli právo si říct, do jaké školy bude jejich dítě chodit. Jestli někdo říká, že je dítě s jiným chováním „spratek" a že ho tam nechtějí? To je otázka změny uvažování, věc na dlouhou dobu. Ale my přece nemůžeme přistoupit na metodu, že si učitelé budou vybírat, koho budou vzdělávat a koho ne. Vy mluvíte o konkrétním případu, který ale svědčí jen o tom, že jedna konkrétní škola selhala a nezvládla vzdělávat dítě s ADHD. Jediné, co jde přiznat, je, že s největší mírou pravděpodobnosti – byť ten konkrétní případ neznám – ona škola neměla dostatečnou podporu odbornou ani finanční. My od 1. září neměníme pravidla hry. Jen to, že když se učitelé setkají s takovým případem poprvé, budou mít reálnou podporu přes školská poradenská zařízení. A že to nebude jen na nich, ale finanční prostředky ministerstva a kraje zajistí, aby mohli mít třeba nižší počet žáků ve třídě nebo aby mohli děti s podobnými problémy vzdělávat ve speciální třídě.
Proti tomu se ovšem obracejí nejen kraje, ale také řada ředitelů škol. Namítají, že na to ani nemají k dispozici učitele. Také jste řekla, že si učitel nemůže vybírat, zda nějakého žáka bude učit, anebo ne, ale…
…ale zároveň jsem řekla, že si učitelé po deseti letech konečně zaslouží reálnou a finanční podporu. Dosud měli povinnosti, ale neměli podporu. A novela, kterou zavádím, toto zajišťuje.
Jenže učitelé nemají žádné speciální vzdělání, jak k podobným dětem přistupovat. Na pedagogických fakultách se to v rámci všeobecné výuky nenaučí. Nemá tedy učitel právo říct, že se na vzdělání takového žáka necítí, že by to nezvládl?
Podle práva to tak rozhodně není. Představte si, že učitel, který učí vaše dítě, řekne, že se na to necítí. Takhle si to přece nikdo nepředstavujeme. Pedagogové si přece nemohou vybírat, koho budou vzdělávat. Nově ale v případě, že bude učitel potřebovat větší míru podpory, nebude tam sám jako kůl v plotě. Bude mít možnost situaci konzultovat se školním psychologem a podobně. Pak se sám rodič rozhodne, zda mu to vyhovuje a své dítě přihlásí do spádové školy, anebo se rozhodne například pro speciální školu. My tu volbu jen činíme snazší, pro rodiče svobodnější, a věříme, že zkušeností, jaké například udělal se synem váš kolega, bude ubývat.
A aby to všichni pochopili, tak jste se rozhodli zaplatit 56 milionů korun za inzeráty, jak je inkluze dobrá? Nejsou to úplně vyhozené peníze, neměli jste je využít lépe?
Není to žádná kampaň o inkluzi! Částka 56 milionů je určena na celou podporu komunikace směrem k veřejnosti, jak se vynakládají evropské prostředky. V jejím rámci je třeba i 24 informačních seminářů směrem k ředitelům škol, jak se využívají šablony. Míří to jako čistá informace k velké skupině lidí, že mohou využít evropské prostředky. Buď k podpoře dětí a učitelů z hlediska společného vzdělávání, nebo prostřednictvím podpory ke kariérnímu poradenství, nebo směrem ke kariérnímu řádu. Takže nemyslím, že by ministerstvo vedlo nějakou nesmyslnou kampaň za velké peníze.
Aha, takže máte peníze z EU, které mají upozornit, že jsou k dispozici peníze z EU. Vám ten systém nepřipadá absurdní?
Počkejte, mně by to přišlo absurdní, kdyby šlo o stamiliony, kdyby ta částka byla nesmyslná tak, jak zmiňujete. Ale dobře víte, jaké jsou ceny za komerční sdělení prostřednictvím médií. Šli jsme standardním způsobem dle objektivních kritérií. V porovnání s obdobnými informačními kampaněmi jsme nejníže. Do tohoto operačního programu spadá informování 250 tisíc lidí, šesti tisíc jen ze základních škol, jsou tu lidé ze středoškolského a vysokoškolského sektoru. Ty všechny neoslovíte jen tím, že svým podřízeným řeknete: Běžte a informujte je. V dnešní informatizované době je to způsob, jak o něčem více zvednout povědomí.
Dobrá, přestaňme se tedy bavit o desítkách milionů, mluvme o miliardách. Do školství jich nyní požadujete osmnáct, šéf státní kasy Andrej Babiš vám je dát nechce. Věříte, že na požadovanou částku dosáhnete?
Osmnáct miliard je skutečně částka, která v resortu školství chybí, z toho třináct miliard chybí v regionálním školství. V tuto chvíli vyjednáváme nejen s ministrem financí, ale i s dalšími členy vlády a panem premiérem, jak to vyřešit. Chci systematicky pracovat nejen s rozpočtem na rok 2017, ale se střednědobým výhledem. V něm totiž byla od počátku chyba, neboť nikdy nebral v úvahu počet dětí, které se budou vzdělávat, množství učitelů, kteří k tomu budou zapotřebí. V podstatě si ten systém dlouhodobě lhal do kapsy. Letos jsme poprvé po deseti letech reflektovali reálné počty učitelů a peníze namířili speciálně na to, co nás trápilo. Už nyní máme první signály, že se systém začíná narovnávat, a v příštím roce v tom potřebujeme pokračovat. Co se týče příštího roku, mám příslib ministra financí, že je ochoten ve školství pracovat se střednědobým výhledem. To znamená, že sumu, kterou potřebujete, rozložíte do tří let. A to v minulosti také nikdy nebylo.
Kolik tedy na příští rok u Babiše „vybojujete"?
Z hlediska příštího roku zatím neexistuje koaliční shoda. Sociální demokracie žádá deset miliard, pan ministr Babiš připustil pět. Ale oceňuji, že se o školství alespoň takto bavíme, jsem ráda, že je školství takto diskutováno, a budu se snažit ve vládě vyjednat, abychom dostali více.
Chcete deset miliard, Babiš nabízí pět. Co jste tedy ve školství ochotna oželet, pokud více nezískáte?
Mojí prioritou je dát peníze do regionálního školství. Přednostně budu mířit na platy učitelů a také na nepedagogické pracovníky, kteří jsou opravdu velmi mrzce placeni. Řada z nich pobírá minimální mzdu, což pokládám za zcela skandální. U vysokých škol je strategií narovnat propad a prostřednictvím změny financování vysokých škol začít postupně narovnávat vysoké školy.
Aktuálně jste narazila u prezidenta Miloše Zemana. Ten totiž vetoval novelu školského zákona, která má kromě jiného zavést povinné přijímací zkoušky na střední školy, maturitu z matematiky a povinný-garantovaný poslední ročník předškolního vzdělávání ve školkách. Co tomu říkáte?
Samozřejmě, že nejsem ráda. Řada obcí v minulosti zcela rezignovala na to, zajistit rodičům místa pro jejich děti. Tímto krokem se rodičům opět nepomůže, a to ani ve slaďování rodinného a profesního života. Obce mají konečně příležitost čerpat evropské i národní prostředky pro kapacity škol. Poprvé koordinujeme programy a vyhlašujeme nové – doposud chybějící – pro rok příští. Důvody pro odmítnutí garance míst neexistují. Jsem zklamaná i za rodiče. A nezbývá mi nic jiného než napnout zase síly směrem k Poslanecké sněmovně, která může prezidentovo veto přehlasovat.
Pojďme se zastavit u povinných maturit z matematiky. Středoškoláci by je podle vašeho návrhu museli skládat od roku 2021. Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč je povinná maturita zrovna z matematiky takovou „posvátnou krávou". V matematice jsem nikdy nebyl moc dobrý (Petr Kolář, pozn. red.), ale profesorka na gymnáziu mě nechávala opisovat písemky, protože viděla, že mám talent na český jazyk a že kdyby mě „dusila", nikdy bych neodmaturoval, tudíž se pak nedostal na vysokou školu a třeba nemohl dělat své současné povolání. Povinnou maturitou přece můžete „zabít" řadu humanitně zaměřených studentů, ne?
Přiznám se, že kdybych měla více času, snažila bych se více rozpracovat model diferenciované maturitní zkoušky směrem k oboru. To možné nebylo. Dlouhodobě se o to pokoušíme, nicméně systém školství je velmi konzervativní. Snažila jsem se s tím tedy vypořádat jednak posunutím na rok 2020/2021. Protože když příští rok odstartujeme nějaká pravidla přístupu, tak se studenti s předstihem dozvědí pravidla hry a budou mít čas nabýt znalosti ohledně matematiky a být na maturitu připraveni. Také bych vás chtěla uklidnit, že se vývoj maturitní zkoušky z matematiky hodně mění v čase ke zjednodušení. I učitelé a matematici mi potvrzují, že se základní úroveň maturitní zkoušky z matematiky posouvá na úroveň tzv. Bělouna. Jeho kniha příkladů z matematiky sice byla postrachem, ale nikoli maturantů, nýbrž deváťáků. S nadsázkou tedy mohu říct, že byste podle dnešních zvyklostí z matematiky asi odmaturoval, protože Sbírka úloh z matematiky pana Bělouna byla pro základní školy a byla předpokladem toho, abyste se vůbec dostal na střední.
Takže jste snížili laťku úrovně výuky matematiky na středních školách, aby mohli odmaturovat i matematičtí blbci jako já?
To nevím. Ale rozhodně je matematika při dnešních maturitách na úrovni základních znalostí středoškolské matematiky. Přiznám se, že jsem nad tou matematikou hodně přemýšlela, všechny názory jsou legitimní. Ale nakonec jsem i po poradě s různými odborníky přistoupila na myšlenku, že matematika má primárně tříbit logické a analytické myšlení. A právě k podpoře logického a analytického myšlení, k aplikované matematice, směřujeme naše snažení. Víme, že se to nezmění ze dne na den, ani z roku na rok, ale naše kroky se snaží nastavit systém, aby se nevyskytovaly problémy, které naznačujete.
Pořád nechápeme, co je tak velkou výhrou na tom, že budou mít středoškolští studenti buď maturitu z matematiky, anebo od zkoušky vyletí.
Vnímám to tak, že povinná matematika je jen jedním z prvků celé skládanky. Kdybychom třeba úplně rezignovali na změny výuky matematiky v rámci celého vzdělávacího programu včetně základních škol, nejenže by se nezlepšily znalosti, ale ani bychom nepřispěli k rozvoji logického a analytického myšlení. Ale my se velmi intenzivně snažíme, aby to ke změně celého systému vedlo.
Existuje známý výrok: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat." Asi se shodneme, že i proto je dobré minulost znát. Proč má tedy být povinná maturita zrovna z matematiky, a nikoli z dějepisu? Zkuste nám to vysvětlit…
Rozhodně podepíšu, že dějepis, respektive občanské vzdělávání dětí a studentů, je zcela namístě. Podporuji ho, podporovat ho chci i dále a činíme k tomu řadu kroků. Ale z hlediska maturitní zkoušky se vždy bavíme, které předměty se tam dostanou. Více systémů se shodne na tom, že je tam vhodný jazyk, cizí jazyk a matematika, méně systémů se zatím shodne na tom, že tam má být dějepis. Ale to neznamená, že dějepis není důležitý. Snažím se ale vysvětlit, že to je nutné brát v celém kontextu.
Vraťme se na začátek. Podle agentury SANEP důvěra ve vaši osobu klesá nejvíce ze všech ministrů, od ledna poklesla téměř o sedm procent. Jste na tom hůře než ministr průmyslu Mládek, kterého svého času i premiér Sobotka označil za „líného kapra". Podle průzkumu další agentury – Médea Research – vám ze všech nejméně důvěřují mladí lidé. Tedy maturanti a vysokoškoláci. Co tomu říkáte?
Skoro si myslím, že si úmyslně vybíráte průzkumy, které nevycházejí dobře. Přiznám se, že SANEP mě určitě nepotěšil, koho by to potěšilo? Na druhé straně jsme se na začátku bavili, že jeden z nejčtenějších deníků o mně pravidelně informuje poměrně zvláštním způsobem. Mohu ale také zmínit pořad Newsroom České televize, kde bylo zcela jasně uvedeno, že míra citlivosti k inkluzi je zcela nepřiměřená. Takže třeba doporučuji sledovat Newsroom, jestli tam také není něco k úvaze. Věci nikdy nejsou černobílé, ve školství jsou vždy minimálně dva názory. Pak je tu třeba průzkum agentury STEM, kde jsem zůstala na stejné pozici. Samozřejmě vnímám různost těch průzkumů. Agenturu STEM ale nepokládám za nekompetentní. A pokud STEM moji pozici zafixoval – byť nejsem potěšena, že nestoupá, snažím se –, tak si myslím, že je ještě na konečné hodnocení dost času.
Takže opravdu žádné úvahy o rezignaci?
Ne, opravdu ne.
Zdroj: Týden
