11. března 2016
Kateřina Valachová protlačila sněmovnou školský zákon, nedávno představila další klíčové novely, neustále vysvětluje začleňování dětí s postižením do běžných tříd. Je prostě v jednom kole. Přesto říká, že se jí v politice zalíbilo. Přečtěte si rozhovor, který vyšel v Hospodářských novinách.
Marcel Chládek byl mistrem ve slibování a vymýšlení. Za rok a půl ve funkci ale nedotáhl nic z velkých plánů, které si on i vláda vytyčili. Kateřina Valachová,která jej loni v létě vystřídala, už má skóre mnohem pozitivnější. A sebevědomě říká totéž co všichni ministři školství před ní – že zajistí učitelům vyšší platy. Nic jiného prý nezbývá.
Když pomineme premiéra Bohuslava Sobotku a ministra financí Andreje Babiše, jste momentálně zřejmě nejviditelnějším členem vlády. Čekala jste to?
Věděla jsem, že vstupuji do resortu, který je velmi složitý, a že ministerstvo není zrovna v dobré kondici. Což nijak nesouvisí s obdobím předchozích vlád, ale spíš s obdobím desítek let. Byla jsem si vědoma toho, že témata, která mám před sebou, jako změny financování regionálního školství, kariérní řád nebo společné vzdělávání, budou fičák.
A tušila jste i to, že většině debat, které povedete, bude dominovat téma inkluze, tedy začleňování dětí s postižením do běžných školních tříd?
Ne, to opravdu ne. Jsem překvapená, to jsem nečekala. Je to posunuté někam jinam, než o čem to téma je.
Vlastně se v něm moc nemění, je to proces, který trvá už dlouho, teď se kolem toho jen rozvířila nová diskuse. Není to škoda? Že se kvůli tomu zapomíná na jiné problémy?
Máte pravdu, to mě mrzí. Podstata změny poměrů ve školství tkví ve změně financování regionálního školství, je třeba znovu ohodnotit učitele, a to jak v oblasti respektu, tak v oblasti financí a v zajištění slušných podmínek, aby mohli vzdělávat děti. Aby to vydrželi, aby učili a neodcházeli, abychom měli nové kantory. Dětí je aktuálně v základních a mateřských školách čím dál víc, kulminuje demografická vlna. To je podstata změn, které musím udělat.
Nicméně neustálé vysvětlování inkluze a toho, proč je třeba, vám zatím elán do práce nesebralo?
Teď se cítím dobře, ale asi před deseti dny na mně bylo vidět, že jsem unavená, že to je náročné. Je to hrozně těžké, pokud víte, že učitelé potřebují podporu, děti potřebují podporu, že ta novela, kvůli které se o tom bavíme, je vlastně klíč, ale debata je už otočená. Příčiny problémů jsou daleko v minulosti, to je samozřejmě depresivní. Na druhou stranu po těch několika měsících máme o tisíc procent větší informovanost učitelů, rodičů, máme vše na webu, jezdím s týmem do krajů, jsou desítky porad a seminářů s výchovnými poradci, s učiteli, se speciálními pedagogy. Samozřejmě to nemá automaticky ten efekt, že by se všichni stali šťastnými, ale dřív se vůbec nekomunikovalo, tak si to musíme odpracovat.
Do té doby, než se Miloš Zeman při loňské návštěvě školy v Kladrubech zmínil, že je podle něj špatné, aby se postižené děti vzdělávaly současně se zdravými, se o tom vůbec nemluvilo. To téma neexistovalo. A najednou tu bylo. A bohužel prezident mu nastavil dost nešťastný tón, nemyslíte?
Na ten okamžik si vzpomínám a je to okamžik, od kterého se to začalo odvíjet. Rozprava o vzdělávání, které znamená, že máme pro každé dítě hledat to nejvhodnější místo, ať už v běžném nebo speciálním školství, se najednou smrskla na obavu, že do každé třídy budou přicházet děti s významným postižením a dojde ke zhoršení kvality vzdělávání. Přitom většina věcí se nemění. Počty dětí, otázky rozmanitosti třídy z hlediska typů postižení, to všechno jsme nechali. Za poslední čtyři měsíce jsem komunikovala se stovkami učitelů a ředitelů a pro hodně z nich to byla vůbec první příležitost za mnoho let říct, co si myslí.
Sněmovna schválila tento týden nový školský zákon, poslanci projednávají změnu financování sportu, Senát odhlasoval upravený vysokoškolský zákon, představili jste novou verzi kariérního řádu a financování středních a základních škol, začíná debata o penězích pro univerzity. A stejně, tak nějak nad tím ční inkluze…
To mě na tom právě mrzí, protože společné vzdělávání je určitě důležité téma, ale nepokládám ho za nejdůležitější v tom, co v tuto chvíli musíme udělat ve školství. Za klíčové považuji znovu zvednout postavení učitelů, to je alfa a omega. Já nic neslibuji, jen jsem se postavila za to, že jejich požadavky jsou legitimní, a vyjednávám. Mám řadu argumentů, proč zrovna vzdělávání dětí a proč zrovna učitelé jsou důležití.
To se hezky poslouchá, že jste se postavila za učitele, jenže to v rozhovorech tvrdil každý ministr a sliboval jim zvýšení platu. V čem je teď rozdíl?
Jsme v situaci, že už musíme něco se školstvím udělat. Jsme na okraji hodně hlubokého příkopu a všichni vidíme, že musíme zajistit zlepšení situace, protože učitelé jsou na tom nejhůř mezi vysokoškolsky vzdělanými zaměstnanci. Hromadně odcházejí ze školství. Máme poměrně vysoké počty dětí ve třídě, a navíc sotva jsme vyřešili kapacitu mateřských škol, už abychom si utřeli pot z čela a řešili kapacity základních škol. Zpětná vazba středních a vysokých škol je negativní, tady jsou děti, které nemají takové znalosti, aby byly úspěšnější v rámci přijímacích řízení na vysoké školy, aby byly úspěšnější při vstupu na trh práce. Já neříkám, dejte mi peníze bez dalšího, pane ministře financí, já poprvé předkládám strukturální změny financování a změny osobního a profesního rozvoje učitelů.
Chcete, aby školy nedostávaly peníze podle počtu žáků, a učitelům chcete dát jasná pravidla, jak kariérně stoupat a vydělávat víc. To ale stojí dost peněz. Co když vám je ministr financí nedá?
Změny financování a kariérní řád jsou věci, které jsou v programovém prohlášení vlády. Věřím, že jsme důvěryhodná vláda, takže předpokládám podporu kolegů. Změny financování by měly stát 3,5 miliardy ročně při startu, ale bavíme se o rozpočtu až na rok 2018.
Kolik by měl být průměrný plat učitele v roce 2019?
Teď jsme na polovině průměrného platu vysokoškoláka. Cíl je dostat se aspoň na 70 procent. Můj odhad na narovnání financování je během pěti let 25 miliard. Ani tak to nebude na vyskakování, ale bude to nějaké srovnání pozice učitele. Ještě nikde to nebylo tak, že by si učitelé proti mně sedli a řekli, že chtějí deset procent, jinak končí. Jsou velmi konkrétní v debatách a baví se o vzdělávání jako takovém, o tom, jaké děti jsou, jestli má smysl centrálně testovat, jak nastavit maturity. Je pravda, že nejsou dostatečně asertivní, když to srovnám s jinými profesemi. Kdyby šli do stávky, tak jediný, kdo na to doplatí, jsou děti a jejich rodiče, což limituje jejich možnosti protestů.
Mluvíte o tom, co by mohlo být za pět let. Budete u toho, zalíbilo se vám v politice?
Je to zajímavé. Když sdílíte s někým sociálnědemokratické hodnoty jako občan a potom jste politik za ČSSD, je to rozdíl, je to jiná disciplína.
V čem?
Když jste o něčem bytostně přesvědčen, o principech, jako je třeba rovnost, solidarita, podpora, které mají význam ve společnosti, jste ochoten je občansky bránit. Když jste ministr, a to mě zaujalo, mění se to. Velmi často se ze strany různých kritiků setkávám s tím, že nejednám politicky ve smyslu uzavření nějaké dohody. Říkají – toto není dobré téma, toto dělat nebudeme, toto zase ano. To je pro mě nová zkušenost, učím se, jak se pohybovat. Ale já mám poměrně velkou životní zkušenost, jelikož jsem deset let pracovala jako blízký spolupracovník ombudsmana Otakara Motejla. Naučila jsem se, že musím řešit problémy, protože jinak práce nemá moc smysl.
Tak nevím. Vidíte se v politice i za pár let?
Co se týká exekutivní pozice, kde ministr musí hledat shodu, vysvětlovat, prosazovat zákony, komunikovat s poslanci, senátory, s učiteli, s rodiči, to mě baví. Pokud se však vedou debaty, které nejsou úplně o podstatě věcí, ale jsou o politických obchodech, to mně vadí.
A v poslanecké lavici by vás to bavilo? Je pravděpodobné, že vás ČSSD bude chtít nasadit do voleb a po nich můžete skončit jen jako řadová poslankyně…
O tom jsem ještě nepřemýšlela, jestli by mě to bavilo. Já ale nerada odcházím od rozdělané práce. Mně záleží na tom, abych prosadila změny ve financování regionálního školství a kariérní řád. Umím se dobře pohybovat v obou komorách parlamentu, dokážu dobře komunikovat, hledat shodu, vysvětlovat, jednání ve výborech považuji za užitečná. Být poslancem není ostuda a rozhodně se tomu bránit nebudu. Umím si představit, že bych o poslaneckou pozici bojovala.
Jak se vám daří skloubit politiku s dvěma malými dětmi? Na mateřské je manžel, ale ten už se prý těší, až bude moct do práce.
To ale nesouvisí jen s prací ministryně, já jsem se do té situace dostala už jako náměstkyně ministra pro lidská práva, do té pozice jsem šla krátce po porodu druhé holčičky. U té první jsem po půl roce nastupovala do práce jako šéfka kanceláře ombudsmana. Mám štěstí,žemám manžela, se kterým se můžeme takto domluvit. Že člověka pronásleduje špatné svědomí nebo je mu smutno po dětech, je normální. Ale míříte správně, pro mě je hodně důležité věřit, že moje práce má smysl, protože jinak ta míra omezení rodinného života je taková, že pak by si člověk řekl, jestli to má cenu.
A co je tím smyslem? Financování škol i kariérní řád jsou věci, které vymysleli už vaši předchůdci. Je něco, co byste vy chtěla prosadit za sebe? Nějaká vaše vize?
Mám ambici, aby se vzdělávání dětí přestalo vnímat jen jako výuka, učitel, tabule, informace, ale aby bylo jasné, že vzdělávání je širší, že tam patří i volnočasové aktivity, dostupnost sportu. Aby škola byla víc navázaná na zájmové vzdělávání a to aby bylo dostupné všem dětem, abychom vytvářeli prostřednictvím školy a družin prostor k tomu, že se děti budou rozvíjet ve všech svých talentech. A nebudou závislé na hledání kroužků. Jako rodič vím, kolik to stojí, že je to náročné na logistiku. A aby ve volnočasových aktivitách škola dokázala nasávat rodiče.
Takže chcete, aby na všech školách bylo samozřejmé, že svým dětem nabízí bohatý odpolední program?
Ano. Takové školy už jsou. Musí se ale sejít neobyčejná konstelace, kdy i s nedostatkem financí, ale s osvíceným zřizovatelem, ředitelem a pedagogickým sborem chtějí dělat nadstavbu. Takto to může fungovat, na stovkách škol to funguje a je potřeba je podpořit a ukázat, že tohle je normální. Máme perfektní síť škol, slušnou síť hřišť, plaveckých bazénů, školních družin a umíme s tím pracovat. Musí se z toho stát systém, zatím to tak není. Podpora různých volnočasových aktivit a družiny je oddělená. Novela financování to spojuje, školy na to dostanou více peněz. Sport dětí a mládeže je moje oblíbené téma, 20 až 30 procent dětí nesportuje, ne proto, že by nechtěly, ale protože sport pro ně není dopravně nebo finančně dostupný.
Po nástupu jste také říkala, že nejste spokojená s výukou angličtiny v Česku.
Co by se rozhodně mělo zohlednit, je u středního odborného školství odborná terminologie. Z vlastní zkušenosti vím, že právnická angličtina je něco úplně jiného než běžná angličtina. A rozhodně budeme podporovat systémově výjezdy jak učitelů, tak dětí do zahraničí, třeba nastáže. Loni na podzim jsme na to použili evropské peníze a ukázalo se, že to je správná cesta. Člověk se vcizině víc otrká a naučí než v nějaké konverzaci.
Budete na stáže dávat školám peníze průběžně?
Moje představa je jít cestou dotačního programu, i když optimální by bylo, kdybychom je dokázali v budoucnu financovat z běžného rozpočtu škol. Jinak co se týče výuky jazyků, určitě pomůže, že letos je poprvé možné započítat místo maturity jinde složené jazykové zkoušky. Výzvou je v tomto směru i digitální vzdělávání, interakce, která dřív nebyla možná. Ale přiznám se, že digitální vzdělávání je na ministerstvu školství tak trochu v plenách.
Zdroj: Hospodářské noviny
