7. března 2016
S ministryní školství Kateřinou Valachovou o tom, jak v českých učitelích znovu probudit víru v lepší budoucnost. Rozhovor pro časopis Respekt.
Pražští radní odvolali ředitele průmyslové školy, v níž několik studentů šikanovalo učitelku. Řekla jste, že pokud vedení školy o šikaně vědělo a nezasáhlo, musí padat hlavy. Neměly by padat i v případě, že o tom nevědělo?
Rozhodně platí, že za bezpečí odpovídá vedení školy. Vůbec není třeba prokazovat konkrétní zavinění nebo snad málem „vedení ruky". Chtěla jsem vyčkat závěru České školní inspekce, nicméně po zveřejnění kauzy došlo k velmi nešťastným vyjádřením vedení školy, kdy v podstatě popřeli jakoukoli míru odpovědnosti, navíc se začaly objevovat další nahrávky mnohem závažnějšího charakteru. Proto jsem požádala zřizovatele, aby učinil konkrétní kroky.
Nebýt vás, radní by jej neodvolali?
Požádala jsem jen magistrát, aby věc projednal – nikoli že mají někoho vyhodit, ale že situace je vážná. Vyčkám na výsledek šetření České školní inspekce, její zprávy bývají velmi konkrétní a nejsou utajované, veřejnost má možnost se s nimi seznámit. Jako ministryně z toho vyvodím důsledky pro systém, prevenci a odstraňování šikany. V tuto chvíli aktualizujeme doporučení – je smutnou pravdou, že se nepamatovalo na šikanu učitelů. Ministerstvo se v minulosti vždy zabývalo jen tím, co dělat, když se děje šikana mezi dětmi.
Zjišťovala jste, proč byla terčem ona konkrétní učitelka?
Odborníci se shodují, že šikana je až důsledek toho, že uvnitř školy jsou nefunkční vztahy. Někdy se to smrskává na zjednodušení – přijde agresor z rodiny a zaútočí ve škole. Ale takhle jednoduché to není. Šikana je signál, že uvnitř školy něco nefunguje.
Na podzim jste se naopak zastala ředitele základní školy na Praze 8, který dal sedmákovi facku. Říkala jste, že se na kantory nakládá spousta úkolů a pro vás je to impulz k zamyšlení, zda mají při psychicky náročné práci dostatečnou podporu. Útok ředitele na žáka je méně závažný než šikana učitele?
To musím zpřesnit, chování daného ředitele jsem odsoudila, násilí vůči dětem je absolutně nepřijatelné. Stejně tak jsem vyjádřila přesvědčení, že pan ředitel ví, že pochybil. Zároveň jsem v tu dobu jezdila do regionů, vedli jsme s učiteli otevřené debaty, tak jsem vyjádřila porozumění. Jakkoli to odsuzuji, měli bychom se zamýšlet nad tím, jestli tohle také není důsledek toho, že něco nefunguje uvnitř škol – jestli nechybí ona podpora učitelů.
Zmíněného ředitele se masivně zastávali kolegové. Jenže není právě tolerance k facce, kterou dá ředitel žákovi, jednou z příčin toho, co se stalo na průmyslové škole? Když je učitel agresivní na žáky, dá se čekat, že i oni budou agresivní na někoho slabšího.
Že se ředitelé zastávali svého kolegy, je podle mě hlavně výraz malé důvěry učitelů v to, že se něco změní. Že se zvýší platy, že budou mít onu podporu, psychology pro práci s dětmi, které mají problémy, že budou mít méně dětí ve třídě… Už to slýcháme deset patnáct let, tak proč se divit, že učitelé ztrácejí naději? Pokud tyto věci nedokážeme rychle splnit, tak ten vlak, který už míří do propasti, neubrzdíme. Dáváme jen možnost volby
Bulvární média zajímá nejen šikana, ale kupodivu také inkluze, kterou řeší novela školského zákona. Padají dokonce bouřlivé reakce typu: hloupí budou zdržovat chytré, nevychovaní mají být odděleni, klesne úroveň základních škol. Pustil se do vás i prezident Miloš Zeman, děti prý v běžné škole nezažijí úspěch a budou šikanované.
Je zvláštní, že teprve teď, po více než deseti letech, kdy máme inkluzivní vzdělávání, se vede hodnotová diskuse. Vnímáme to tak, že pokud si společně hrajeme, je přirozené, že potom se společně učíme a společně pracujeme, zkrátka spolu žijeme bez ohledu na rozdíly? Nebo že lidé, kteří jsou jiní, by měli být v podstatě odděleni a neměli bychom je vidět? Na to si musíme odpovědět – nicméně věřím, že nesouhlas s inkluzí je z velké části opět spojený především s nedůvěrou. Dostáváme stížnosti, že dítě nedostalo asistenta pedagoga, ačkoli na něj mělo nárok. Pokud mají učitelé a rodiče zkušenost, že se porušují pravidla deset let, proč by si měli myslet, že se najednou začnou dodržovat?
A změní to tedy novela, která začne platit od 1. září?
Její hlavní přidaná hodnota je, že bez ohledu na to, zda dítě se speciálními vzdělávacími potřebami chodí do běžné, praktické, nebo speciální školy, má nárok na stejnou podporu, stejné peníze. Dosavadní systém byl pokrytecký, ačkoli zákon dětem podporu zaručoval, často ji reálně neměly.
Jak je to možné?
O tom, zda dítě potřebuje podporu, rozhodují speciální pedagogové, tak to bylo a bude. Stejně tak se nic nemění na tom, že rozhodnutí zůstává na rodičích – i když například dítěti s lehkým mentálním postižením, poruchami chování, učení či poruchami autistického spektra poradna doporučí, aby navštěvovalo praktickou školu. Dosud to ale bylo tak, že praktická škola dostávala na dítě od státu automaticky víc peněz než běžná základní škola. Rodič navíc neměl jistotu, že dítě na běžné škole podporu skutečně dostane. I když o ni škola a rodiče žádali, kraj mohl rozhodnout, že třeba zmíněného asistenta nepřizná. Zároveň chci říci, že praktickým a speciálním školám žádné prostředky nebereme. Podle nového zákona dáváme jen stejné peníze na dítě, ať je v běžném nebo speciálním školství. To je spravedlivé.
Říkala jste, že nenastane „stěhování národů". Kolik dětí se přesune z praktických a speciálních škol do těch běžných?
Například dětí s lehkým mentálním postižením máme kolem třinácti tisíc, tři a půl tisíce z nich je integrovaných v běžných školách, ostatní jsou většinou ve školách praktických. Pro ně se od září nic nemění. Změní se však přístup k prvňáčkům. Těch je kolem sta tisíc a asi osm set z nich nastupuje každý rok do praktických škol. Jsem zvědavá, kolik rodičů se rozhodne dát dítě do běžné spádové základní školy, když mají nyní větší šanci, že dostane podporu. Tato čísla budu mít ze školní matriky právě teď.
Byla byste ráda, kdyby se všichni rozhodli pro běžnou školu?
To nepředpokládám; ani to vůbec nehodnotím tak, že bych byla ráda, nebo nerada, je to rozhodnutí rodičů. A taky chci říct, že pro děti s lehkým mentálním postižením, které je kombinované třeba s poruchami učení a chování, je určeno speciální školství. Odborníci se shodují, že tam je podpora přece jen vyšší. Tak předpokládám, že většina těchto dětí bude směřovat sem.
Takže cílem není, aby se všechny děti učily spolu a praktické a speciální školy postupně zanikly?
Takhle novela není postavena.
A chtěla byste to?
Naše speciální školství je na vysoké úrovni, zejména pokud jde o střední a těžké zdravotní postižení, ať je tělesné či mentální. Domnívám se, že by mělo být zachováno. Podpora v běžných školách by se měla soustředit na děti s logopedickými problémy, dyslexií, dysgrafií, kterých je čím dál víc. Jsem připravena obhájit, že speciální školství není segregační, je určeno pro děti, které opravdu mají kombinaci potřeb vzdělávacích, sociálních, zdravotních – a k tomu logicky není určeno běžné vzdělávání.
Takže si nemyslíte, že všechny děti mají chodit do jedné školy?
Názor, že bychom neměli mít speciální školství, pokládám za extrémní. Stejně jako názor, že děti máme roztřídit do jednotlivých domečků. Já chci, abychom dětem zajistili stejnou míru podpory, ať jsou vzdělávány ve speciálním nebo běžném školství.
Co byste poradila například rodičům neslyšícího dítěte, mají ho dát do speciální školy, nebo do školy běžné?
Pokud je sluchové postižení kombinované s dalšími potřebami, je namístě na základě doporučení zvolit speciální školu. Pokud jde jen o sluchové postižení, mělo by mít možnost navštěvovat běžnou školu – a z mého pohledu by to bylo v jeho nejlepším zájmu. Někteří rodiče dnes volí i pro tyto děti speciální školu, protože v běžné není podpora a skončilo by to karambolem. Přistupuji k tomu tak, že každý rodič se přirozeně rozhoduje v nejlepším zájmu svého dítěte. My mu jen dáváme možnost volby, otevíráme dveře, to je všechno. Jsme na chvostu
Think tank IDEA přišel se studií, z níž plyne třeba to, že učitel po patnácti letech praxe má poloviční plat než jeho vysokoškolsky vzdělaný vrstevník, který si vybral jinou profesi. A 70–90 procent vysokoškolsky vzdělaných lidí bere víc než učitel. Ještě před jmenováním do funkce jste uváděla, že prostředky na navyšování platů zajistíte. Tak kolik budou brát učitelé a kolik by brát měli?
Tohle všechno je dlouhodobá pravda. Jsme opravdu na chvostu OECD, dokonce za Slovenskem – a víme všichni, jak se tam učitelé bouří. Letos dostanou čeští učitelé přidáno 500–1000 korun měsíčně. A pokud jde o budoucnost, byla bych ráda, kdybychom v horizontu pěti let dosáhli toho, že místo poloviny vysokoškolského platu budou brát 70–80 procent.
Pomohlo by, kdyby učitelé stávkovali jako na Slovensku?
Jediný, kdo by na tom byl bit, jsou děti. Komunikuji s odbory, které věří, že ministerstvo bude žádat narovnání. Chci, aby učitelé viděli světlo na konci tunelu. Prosazuji jejich požadavek přidat školství příští rok třináct miliard korun, z toho devět miliard na platy. Je to astronomická, ale legitimní částka. To je výchozí pozice, o níž budeme jednat. Více budeme vědět v dubnu, teď není k nátlakovým akcím ani důvod.
Ministryní jste se stala jako nestraník, teprve pak jste vstoupila do ČSSD. Bylo to rozhodování těžké?
Pro mě těžké nebylo, hodnoty ČSSD jsou mi blízké. I když být straníkem je nová zkušenost, mít stejnou hodnotovou orientaci je přece jen něco jiného než být součástí strany. Snažím se komunikovat nejen v místní organizaci, navštěvuji regiony, zajímá mě, co si sociální demokraté myslí o vzdělávání.
Patříte mezi lidi, kteří jsou blízcí premiéru a předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi. Zároveň jste z jižní Moravy, kde vládne jeho největší stranický rival Michal Hašek. Uvažujete o tom, že byste mu mohla třeba v krajských volbách konkurovat?
S předsedou Sobotkou jsem v kontaktu dlouho, od doby, kdy jsem pracovala jako místopředsedkyně Legislativní rady vlády. Teď se potkáváme tak, jako se potkává s ostatními ministry. Jako rival Michala Haška se rozhodně necítím, jsem členkou místní organizace jedné městské části; o témata Brna a jižní Moravy se zajímám, ale v tuto chvíli nemám ambici stoupat po stranických příčkách.
Je kromě školství politické téma, které vás zajímá?
Musím přiznat, že pokud chci zvládnout vzdělávání, nemám už volnou kapacitu. Ale dlouhodobě mě zajímá téma justice a sociální politika, například sociální bydlení.
Nechme rodiče mluvit
Vaše dcera půjde v září do první třídy. Říkala jste, že nastoupí do běžné základní školy, ne do elitní soukromé. Podle čeho jste se rozhodovala, jakou školu vyberete?
Jsem rodič, takže vzdělávání vnímám osobně. A pokud jde o moje dítě, nastupuje do běžné spádové školy v bydlišti, v Brně-Žabovřeskách. Domnívám se, že je kvalitní. Měla jsem možnost seznámit se s tím, jak se tam děti vzdělávají, jaké jsou tam možnosti sportovního vyžití, volnočasových aktivit, jaký je tam učitelský sbor, je tam i poradenské pracoviště, kde mají školního psychologa. Je to vzorná škola. Ale přiznám, že původně jsem chtěla, aby chodila do školy, kam jsem chodila já. Jenže po výstavbě nových bytů už není pro naše bydliště spádová, takže do školy, kam chodila moje rodina sto padesát let, se moje dítě nedostalo.
Vy tedy škole věříte. Ale přibývá rodičů, jejichž nedůvěra je tak velká, že raději zřizují školy vlastní. Co si myslíte o rostoucím počtu rodičů, kteří jsou se školstvím zásadně nespokojeni?
Těch škol není tolik, jednotky za rok. Je ale pravda, že rodiče nemají úplně důvěru v naše vzdělávání. Nemám data, jestli jich přibývá zásadně, nicméně určitě takové hlasy zaznívají. Koneckonců se mezi rodiči pohybuji, a že bych slyšela jen chválu, to se říct nedá. Myslím, že bychom měli co nejvíc podporovat ty stovky a stovky škol, které vnímají vzdělávání nikoli jako politiku výkonu státní moci, ale jako prostředí, které má děti vzdělávat a inspirovat. Kde se pěstuje spojení rodičů, učitelů a dětí v zásadě ve vyrovnané pozici a ve vzájemném respektu. Takovým školám chci pomáhat. Aby mohly sdílet zkušenost s učiteli a řediteli škol, které třeba ještě takové nejsou. Jako člověk i rodič jsem přesvědčena, že to je správné – a koneckonců i jako ministryně, nedá se to oddělit.
Nedávno jste přitom řekla, že děti nemají být zatahovány do celospolečenské vážné debaty. Reagovala jste tak na komiks, který popisoval cestu afghánského chlapce a kurdské dívky do Švédska a obsahoval také fiktivní příběh, kdy po jaderné havárii deset milionů Čechů opouští domov a míří do asijské země, kde nejsou vítáni. Ale kdo jiný než škola by děti měl do debaty zatahovat?
Reagovala jsem na interpelaci, která vymezila prostor tak, že ministerstvo rozesílá komiks centrálně do škol s příkazem „tohle vyučovat" a straší děti atomovou válkou. Tomu odpovídá můj výrok a na něm trvám. Ministerstvo tady není od toho, aby rozesílalo do škol cokoli centrálního o tom, co si mají lidé myslet – včetně dětí. Ale pokud jde o společenská témata, naopak podporuji, abychom rozšířili prostor, kde děti s učiteli diskutují. A samy si vybírají témata, může jít o stárnutí, slaďování rodinného a pracovního života, budoucnost vysokých škol, může to být i uprchlická krize. Ale důležité je, aby to byla debata, ve které argumentujeme a vyměňujeme si názory.
Jak má tedy vypadat škola 21. století?
Myslím, že jsem to před chvílí právě popsala. Ministerstvo školství má být otevřené, komunikovat s rodiči, s učiteli, zatahovat je do toho, co se mění, proč se to mění; má chtít, aby se k tomu vyjádřili.
Zdroj: Respekt
* Pražští radní odvolali ředitele průmyslové školy, v níž několik studentů šikanovalo učitelku. Řekla jste, že pokud vedení školy o šikaně vědělo a nezasáhlo, musí padat hlavy. Neměly by padat i v případě, že o tom nevědělo?
Rozhodně platí, že za bezpečí odpovídá vedení školy. Vůbec není třeba prokazovat konkrétní zavinění nebo snad málem „vedení ruky“. Chtěla jsem vyčkat závěru České školní inspekce, nicméně po zveřejnění kauzy došlo k velmi nešťastným vyjádřením vedení školy, kdy v podstatě popřeli jakoukoli míru odpovědnosti, navíc se začaly objevovat další nahrávky mnohem závažnějšího charakteru. Proto jsem požádala zřizovatele, aby učinil konkrétní kroky.
* Nebýt vás, radní by jej neodvolali?
Požádala jsem jen magistrát, aby věc projednal – nikoli že mají někoho vyhodit, ale že situace je vážná. Vyčkám na výsledek šetření České školní inspekce, její zprávy bývají velmi konkrétní a nejsou utajované, veřejnost má možnost se s nimi seznámit. Jako ministryně z toho vyvodím důsledky pro systém, prevenci a odstraňování šikany. V tuto chvíli aktualizujeme doporučení – je smutnou pravdou, že se nepamatovalo na šikanu učitelů. Ministerstvo se v minulosti vždy zabývalo jen tím, co dělat, když se děje šikana mezi dětmi.
* Zjišťovala jste, proč byla terčem ona konkrétní učitelka?
Odborníci se shodují, že šikana je až důsledek toho, že uvnitř školy jsou nefunkční vztahy. Někdy se to smrskává na zjednodušení – přijde agresor z rodiny a zaútočí ve škole. Ale takhle jednoduché to není. Šikana je signál, že uvnitř školy něco nefunguje.
* Na podzim jste se naopak zastala ředitele základní školy na Praze 8, který dal sedmákovi facku. Říkala jste, že se na kantory nakládá spousta úkolů a pro vás je to impulz k zamyšlení, zda mají při psychicky náročné práci dostatečnou podporu. Útok ředitele na žáka je méně závažný než šikana učitele?
To musím zpřesnit, chování daného ředitele jsem odsoudila, násilí vůči dětem je absolutně nepřijatelné. Stejně tak jsem vyjádřila přesvědčení, že pan ředitel ví, že pochybil. Zároveň jsem v tu dobu jezdila do regionů, vedli jsme s učiteli otevřené debaty, tak jsem vyjádřila porozumění. Jakkoli to odsuzuji, měli bychom se zamýšlet nad tím, jestli tohle také není důsledek toho, že něco nefunguje uvnitř škol – jestli nechybí ona podpora učitelů.
* Zmíněného ředitele se masivně zastávali kolegové. Jenže není právě tolerance k facce, kterou dá ředitel žákovi, jednou z příčin toho, co se stalo na průmyslové škole? Když je učitel agresivní na žáky, dá se čekat, že i oni budou agresivní na někoho slabšího.
Že se ředitelé zastávali svého kolegy, je podle mě hlavně výraz malé důvěry učitelů v to, že se něco změní. Že se zvýší platy, že budou mít onu podporu, psychology pro práci s dětmi, které mají problémy, že budou mít méně dětí ve třídě… Už to slýcháme deset patnáct let, tak proč se divit, že učitelé ztrácejí naději? Pokud tyto věci nedokážeme rychle splnit, tak ten vlak, který už míří do propasti, neubrzdíme. Dáváme jen možnost volby
* Bulvární média zajímá nejen šikana, ale kupodivu také inkluze, kterou řeší novela školského zákona. Padají dokonce bouřlivé reakce typu: hloupí budou zdržovat chytré, nevychovaní mají být odděleni, klesne úroveň základních škol. Pustil se do vás i prezident Miloš Zeman, děti prý v běžné škole nezažijí úspěch a budou šikanované.
Je zvláštní, že teprve teď, po více než deseti letech, kdy máme inkluzivní vzdělávání, se vede hodnotová diskuse. Vnímáme to tak, že pokud si společně hrajeme, je přirozené, že potom se společně učíme a společně pracujeme, zkrátka spolu žijeme bez ohledu na rozdíly? Nebo že lidé, kteří jsou jiní, by měli být v podstatě odděleni a neměli bychom je vidět? Na to si musíme odpovědět – nicméně věřím, že nesouhlas s inkluzí je z velké části opět spojený především s nedůvěrou. Dostáváme stížnosti, že dítě nedostalo asistenta pedagoga, ačkoli na něj mělo nárok. Pokud mají učitelé a rodiče zkušenost, že se porušují pravidla deset let, proč by si měli myslet, že se najednou začnou dodržovat?
* A změní to tedy novela, která začne platit od 1. září?
Její hlavní přidaná hodnota je, že bez ohledu na to, zda dítě se speciálními vzdělávacími potřebami chodí do běžné, praktické, nebo speciální školy, má nárok na stejnou podporu, stejné peníze. Dosavadní systém byl pokrytecký, ačkoli zákon dětem podporu zaručoval, často ji reálně neměly.
* Jak je to možné?
O tom, zda dítě potřebuje podporu, rozhodují speciální pedagogové, tak to bylo a bude. Stejně tak se nic nemění na tom, že rozhodnutí zůstává na rodičích – i když například dítěti s lehkým mentálním postižením, poruchami chování, učení či poruchami autistického spektra poradna doporučí, aby navštěvovalo praktickou školu. Dosud to ale bylo tak, že praktická škola dostávala na dítě od státu automaticky víc peněz než běžná základní škola. Rodič navíc neměl jistotu, že dítě na běžné škole podporu skutečně dostane. I když o ni škola a rodiče žádali, kraj mohl rozhodnout, že třeba zmíněného asistenta nepřizná. Zároveň chci říci, že praktickým a speciálním školám žádné prostředky nebereme. Podle nového zákona dáváme jen stejné peníze na dítě, ať je v běžném nebo speciálním školství. To je spravedlivé.
* Říkala jste, že nenastane „stěhování národů“. Kolik dětí se přesune z praktických a speciálních škol do těch běžných?
Například dětí s lehkým mentálním postižením máme kolem třinácti tisíc, tři a půl tisíce z nich je integrovaných v běžných školách, ostatní jsou většinou ve školách praktických. Pro ně se od září nic nemění. Změní se však přístup k prvňáčkům. Těch je kolem sta tisíc a asi osm set z nich nastupuje každý rok do praktických škol. Jsem zvědavá, kolik rodičů se rozhodne dát dítě do běžné spádové základní školy, když mají nyní větší šanci, že dostane podporu. Tato čísla budu mít ze školní matriky právě teď.
* Byla byste ráda, kdyby se všichni rozhodli pro běžnou školu?
To nepředpokládám; ani to vůbec nehodnotím tak, že bych byla ráda, nebo nerada, je to rozhodnutí rodičů. A taky chci říct, že pro děti s lehkým mentálním postižením, které je kombinované třeba s poruchami učení a chování, je určeno speciální školství. Odborníci se shodují, že tam je podpora přece jen vyšší. Tak předpokládám, že většina těchto dětí bude směřovat sem.
* Takže cílem není, aby se všechny děti učily spolu a praktické a speciální školy postupně zanikly?
Takhle novela není postavena.
* A chtěla byste to?
Naše speciální školství je na vysoké úrovni, zejména pokud jde o střední a těžké zdravotní postižení, ať je tělesné či mentální. Domnívám se, že by mělo být zachováno. Podpora v běžných školách by se měla soustředit na děti s logopedickými problémy, dyslexií, dysgrafií, kterých je čím dál víc. Jsem připravena obhájit, že speciální školství není segregační, je určeno pro děti, které opravdu mají kombinaci potřeb vzdělávacích, sociálních, zdravotních – a k tomu logicky není určeno běžné vzdělávání.
* Takže si nemyslíte, že všechny děti mají chodit do jedné školy?
Názor, že bychom neměli mít speciální školství, pokládám za extrémní. Stejně jako názor, že děti máme roztřídit do jednotlivých domečků. Já chci, abychom dětem zajistili stejnou míru podpory, ať jsou vzdělávány ve speciálním nebo běžném školství.
* Co byste poradila například rodičům neslyšícího dítěte, mají ho dát do speciální školy, nebo do školy běžné?
Pokud je sluchové postižení kombinované s dalšími potřebami, je namístě na základě doporučení zvolit speciální školu. Pokud jde jen o sluchové postižení, mělo by mít možnost navštěvovat běžnou školu – a z mého pohledu by to bylo v jeho nejlepším zájmu. Někteří rodiče dnes volí i pro tyto děti speciální školu, protože v běžné není podpora a skončilo by to karambolem. Přistupuji k tomu tak, že každý rodič se přirozeně rozhoduje v nejlepším zájmu svého dítěte. My mu jen dáváme možnost volby, otevíráme dveře, to je všechno. Jsme na chvostu
* Think tank IDEA přišel se studií, z níž plyne třeba to, že učitel po patnácti letech praxe má poloviční plat než jeho vysokoškolsky vzdělaný vrstevník, který si vybral jinou profesi. A 70–90 procent vysokoškolsky vzdělaných lidí bere víc než učitel. Ještě před jmenováním do funkce jste uváděla, že prostředky na navyšování platů zajistíte. Tak kolik budou brát učitelé a kolik by brát měli?
Tohle všechno je dlouhodobá pravda. Jsme opravdu na chvostu OECD, dokonce za Slovenskem – a víme všichni, jak se tam učitelé bouří. Letos dostanou čeští učitelé přidáno 500–1000 korun měsíčně. A pokud jde o budoucnost, byla bych ráda, kdybychom v horizontu pěti let dosáhli toho, že místo poloviny vysokoškolského platu budou brát 70–80 procent.
* Pomohlo by, kdyby učitelé stávkovali jako na Slovensku?
Jediný, kdo by na tom byl bit, jsou děti. Komunikuji s odbory, které věří, že ministerstvo bude žádat narovnání. Chci, aby učitelé viděli světlo na konci tunelu. Prosazuji jejich požadavek přidat školství příští rok třináct miliard korun, z toho devět miliard na platy. Je to astronomická, ale legitimní částka. To je výchozí pozice, o níž budeme jednat. Více budeme vědět v dubnu, teď není k nátlakovým akcím ani důvod.
* Ministryní jste se stala jako nestraník, teprve pak jste vstoupila do ČSSD. Bylo to rozhodování těžké?
Pro mě těžké nebylo, hodnoty ČSSD jsou mi blízké. I když být straníkem je nová zkušenost, mít stejnou hodnotovou orientaci je přece jen něco jiného než být součástí strany. Snažím se komunikovat nejen v místní organizaci, navštěvuji regiony, zajímá mě, co si sociální demokraté myslí o vzdělávání.
* Patříte mezi lidi, kteří jsou blízcí premiéru a předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi. Zároveň jste z jižní Moravy, kde vládne jeho největší stranický rival Michal Hašek. Uvažujete o tom, že byste mu mohla třeba v krajských volbách konkurovat?
S předsedou Sobotkou jsem v kontaktu dlouho, od doby, kdy jsem pracovala jako místopředsedkyně Legislativní rady vlády. Teď se potkáváme tak, jako se potkává s ostatními ministry. Jako rival Michala Haška se rozhodně necítím, jsem členkou místní organizace jedné městské části; o témata Brna a jižní Moravy se zajímám, ale v tuto chvíli nemám ambici stoupat po stranických příčkách.
* Je kromě školství politické téma, které vás zajímá?
Musím přiznat, že pokud chci zvládnout vzdělávání, nemám už volnou kapacitu. Ale dlouhodobě mě zajímá téma justice a sociální politika, například sociální bydlení.
Nechme rodiče mluvit
* Vaše dcera půjde v září do první třídy. Říkala jste, že nastoupí do běžné základní školy, ne do elitní soukromé. Podle čeho jste se rozhodovala, jakou školu vyberete?
Jsem rodič, takže vzdělávání vnímám osobně. A pokud jde o moje dítě, nastupuje do běžné spádové školy v bydlišti, v Brně-Žabovřeskách. Domnívám se, že je kvalitní. Měla jsem možnost seznámit se s tím, jak se tam děti vzdělávají, jaké jsou tam možnosti sportovního vyžití, volnočasových aktivit, jaký je tam učitelský sbor, je tam i poradenské pracoviště, kde mají školního psychologa. Je to vzorná škola. Ale přiznám, že původně jsem chtěla, aby chodila do školy, kam jsem chodila já. Jenže po výstavbě nových bytů už není pro naše bydliště spádová, takže do školy, kam chodila moje rodina sto padesát let, se moje dítě nedostalo.
* Vy tedy škole věříte. Ale přibývá rodičů, jejichž nedůvěra je tak velká, že raději zřizují školy vlastní. Co si myslíte o rostoucím počtu rodičů, kteří jsou se školstvím zásadně nespokojeni?
Těch škol není tolik, jednotky za rok. Je ale pravda, že rodiče nemají úplně důvěru v naše vzdělávání. Nemám data, jestli jich přibývá zásadně, nicméně určitě takové hlasy zaznívají. Koneckonců se mezi rodiči pohybuji, a že bych slyšela jen chválu, to se říct nedá. Myslím, že bychom měli co nejvíc podporovat ty stovky a stovky škol, které vnímají vzdělávání nikoli jako politiku výkonu státní moci, ale jako prostředí, které má děti vzdělávat a inspirovat. Kde se pěstuje spojení rodičů, učitelů a dětí v zásadě ve vyrovnané pozici a ve vzájemném respektu. Takovým školám chci pomáhat. Aby mohly sdílet zkušenost s učiteli a řediteli škol, které třeba ještě takové nejsou. Jako člověk i rodič jsem přesvědčena, že to je správné – a koneckonců i jako ministryně, nedá se to oddělit.
* Nedávno jste přitom řekla, že děti nemají být zatahovány do celospolečenské vážné debaty. Reagovala jste tak na komiks, který popisoval cestu afghánského chlapce a kurdské dívky do Švédska a obsahoval také fiktivní příběh, kdy po jaderné havárii deset milionů Čechů opouští domov a míří do asijské země, kde nejsou vítáni. Ale kdo jiný než škola by děti měl do debaty zatahovat?
Reagovala jsem na interpelaci, která vymezila prostor tak, že ministerstvo rozesílá komiks centrálně do škol s příkazem „tohle vyučovat“ a straší děti atomovou válkou. Tomu odpovídá můj výrok a na něm trvám. Ministerstvo tady není od toho, aby rozesílalo do škol cokoli centrálního o tom, co si mají lidé myslet – včetně dětí. Ale pokud jde o společenská témata, naopak podporuji, abychom rozšířili prostor, kde děti s učiteli diskutují. A samy si vybírají témata, může jít o stárnutí, slaďování rodinného a pracovního života, budoucnost vysokých škol, může to být i uprchlická krize. Ale důležité je, aby to byla debata, ve které argumentujeme a vyměňujeme si názory.
* Jak má tedy vypadat škola 21. století?
Myslím, že jsem to před chvílí právě popsala. Ministerstvo školství má být otevřené, komunikovat s rodiči, s učiteli, zatahovat je do toho, co se mění, proč se to mění; má chtít, aby se k tomu vyjádřili
