2. června 2016
Každý by měl vědět, z čeho my socani neuhneme. Jsme politická strana, ne obchodní společnost. Ztrácíme důvěru lidí. Takovou (sebe)kritiku ČSSD obsahovala před sedmi lety tzv. Vyšehradská výzva. Její iniciátor KAREL ŠPLÍCHAL (69), jeden ze služebně nejstarších sociálních demokratů, říká, že je čas ji znovu oprášit: „Nevymizelo to.“
Já i po těch letech trvám na tom, že nerozhoduje marketing, ale lidé. A jestliže tu máme hnutí úspěšné právě díky marketingu, tak mě to mrzí. Ale i když tradiční strany dostávají na frak, tak s jasnou vizí můžeme i ty marketingové strany porazit. Nechci být na stará kolena opozicí ani nechci odmítat Slávka Sobotku, moje krédo je „jsem tu kvůli praporu, ne kvůli šavlím“. Jen bych chtěl, aby někdo otevřel diskusi na téma sociálně demokratické vize. A to nemohou být lidé, kteří už mají navyklé své myšlenkové postupy. Ani ti, kteří sice perfektně zvládli formální stránku politiky naučenou píárovými agenturami, ale není v nich žádná skutečná přesvědčivost, emoce.
Ale i takové ČSSD se podařilo vyhrát volby a ve vládě si plnit především v sociální oblasti svůj program.
Jistě, o programu mluvíme neustále. Jenže já chci, aby tady všichni lidi věděli, kdo jsme, od čeho „ti socani nikdy neuhnou“, aby každý náš člen dokázal říci, proč je sociální demokrat. To je ta vize. My místo toho vždy ad hoc vytáhneme nějakou jednotlivost – tu kouření v restauracích, jindy jsme proti církevním restitucím –, pak začneme ze svého názoru ustupovat a nakonec ústupky svedeme na koalici. Jistý náš premiér tomu kdysi říkal, že musíme být fl exibilní.
Flexibilní se rovná špatný? Tím, že ČSSD přistoupí na kompromis, tak si prosadí aspoň něco…
Paní redaktorko, vy mluvíte stejně jako někteří naši představitelé. My ale musíme prosazovat sociálně demokratický program a já si kladu otázku za jakou cenu.
Zmínil jste protikuřácký zákon. Po jeho neschválení označil Andrej Babiš premiéra za lháře, jednání partnerů za prasárnu, koalice však jede klidně dál. To je už ta příliš vysoká cena?
I o tom mluvím. Právě proto, že nám chybí vize, nevíme, co chceme a co už nechceme. Postrádáme pak i mantinely, kam lze ustupovat. Naše cesta má být v přesvědčivosti, v co nejmenším uhýbání. A zapadá snad do toho chování našich poslanců, kteří byli v debatě o kauze Čapí hnízdo víc než opatrní?! Nebo pokud lidovecký ministr Jurečka vyhrožuje kvůli návrhu na zdanění církevních restitucí koncem koalice, na místě premiéra bych řekl: No tak končíte. Zdanění finančních náhrad jsme přece vždy prosazovali.
Opakovaně zmiňujete „přesvědčivost“. Co tím myslíte?
Nemířím tím přímo na Slávka Sobotku. Je to obecný problém ČSSD, a nejen její. Dám příklad. Hráli jsme za Lidový dům asi třikrát fotbal proti slovenskému Smeru. Zažil jsem na hřišti Roberta Fica i Roberta Kaliňáka. Fico je buldok, rafan, Kaliňák frajer. A oni tuhle emoci, tu vůli umějí dát i do politiky…
… čili Sobotka by měl být buldok jako Fico?
To zjednodušujete. Naše vedení postrádá schopnost vysvětlit lidem, co a proč děláme. Třeba i v případu Altner, kdy jsme nebyli schopni vysvětlit, proč se vyhýbáme plnění pravomocného rozsudku. Nebo jiný příklad. Vezměte si Prahu. Tady se ČSSD odevzdaně smířila, že ji „nelze vyhrát“, zase jsme šli do nějaké koalice. Já bych nešel, vsadil bych na budoucí vizi. To je jediná šance postavit se těm marketingovým stranám, říci: Dobře, my s vámi hrát nebudeme.
Shrnu-li to: ČSSD chybí vize, přesvědčivost, emoce. To je důvod, proč oprášit výzvu, která kritizovala obchodní přístup k politice?
Je toho víc. My jsme se například rozešli se všemi svými předsedy, z ČSSD odcházejí i její intelektuální špičky, například Jaroslav Ungerman, ekonomický expert odborů. A nenasloucháme si. Ukázalo se to i ve zmíněné kauze advokáta Altnera a tří set miliónů, jež musíme zaplatit. Nepamatuji si, že by nám někdo z vedení v posledních letech řekl cokoli o průšvihu, který se na nás řítí. Dáváme světu na vědomí demokratický pokrok tu v podobě stranických primárek, jindy v podobě ženských kvót, ale to podstatné je jinde.
Zdroj: Reflex
