5. února 2016
Exministr zahraničí Jan Kavan rozjíždí obchody s Íránem. Zájem je prý o auta i stavbu rafinerií. „My můžeme dovážet pistácie, sníží to jejich cenu,“ říká.
Kdybych měl sedět doma v bačkorách u televize, považoval bych to za předčasnou smrt, tvrdí o sobě bývalý ministr zahraničí Jan Kavan, který letos oslaví sedmdesátiny. Ale slyšet o něm je v poslední době v jiných souvislostech. Se skupinou lidí z okruhu prezidenta Miloše Zemana – Zdeňkem Zbytkem a Jaroslavem Masopustem – založil Česko-slovensko-íránskou obchodní komoru. A má velké ambice. Začátkem letošního roku totiž padly sankce, které západní země uplatňovaly vůči Íránu, a podnikatelé teď v Teheránu cítí příležitost.
Jak dlouho vás Zdeněk Zbytek a Jaroslav Masopust přemlouvali, abyste s nimi založil Česko-slovensko-íránskou obchodní komoru?
Komora nevznikla jen zásluhou pana Zbytka, i když on to tak rád prezentuje. V dubnu loňského roku jela do Íránu parlamentní delegace vedená místopředsedou Sněmovny Vojtěchem Filipem, tehdy jsme se bavili s řadou tamních vysokých představitelů, jejichž vstřícnost k nám byla až zarážející. A já tam měl kontakty…
Odkud ty kontakty pocházely?
Íránského ministra zahraničí Mohammada Džaváda Zarífa znám z doby, kdy jsem byl předseda Valného shromáždění OSN. Poznali jsme se v těžké době, v březnu 2003, kdy došlo k invazi do Iráku, což načas téměř paralyzovalo OSN. Některé arabské státy chtěly, aby ji Valné shromáždění odsoudilo, některé státy včetně USA zase chtěly, aby se k tomu nevyjadřovalo. A na mě jakožto předsedu tak byly velké tlaky. Přesto jsem tu invazi ostře odsoudil.
Takže jste narazil na staré známé.
Narazil jsem na vstřícnost. Loni v dubnu bylo otázkou času, kdy sankce padnou. Už tou dobou byl hotel, v němž jsme spali, plný podnikatelů z Velké Británie a Německa, kteří dohadovali konkrétní obchody. Museli jsme si pospíšit, než bude pozdě. Řada českých firem totiž zaspala. Domnívala se, že hned jak padnou sankce, je třeba začít jednat. Některé evropské, ale i americké firmy přitom už měly obchody dojednané dávno a čekaly jen na pád sankcí, aby věděly, jaké dát na smlouvy datum. A tak nás napadlo založit komoru. Myslím, že první s tím přišel Vojtěch Filip. Když jsme se pak vrátili, Zdeněk Zbytek tomu hodně pomohl.
Kolik má v tuto chvíli vaše komora členů?
Hlásí se desítky firem z nejrůznějších odvětví. Teď to vše procházíme, protože zakládající členové mají právo veta, pokud jde o přihlášky firem ze stejného odvětví, aby si v komoře nekonkurovaly.
S jakým zbožím mohou české firmy v Íránu uspět?
Írán se hodně zajímá o nákladní vozy. Velmi dobré jméno tam má Tatra, očekáváme, že by mohla udělat několik obchodů. Memorandum už podepsal Zetor, firma SOR Libchavy by mohla dodat asi sto autobusů. Zájem je také o osobní auta a náhradní díly, guvernér jednoho regionu nás například požádal až o půl milionu převodovek.
Oslovíte taky Škodu?
Ano, ta tam má také velmi dobrý zvuk, určitě jí to nabídneme. Íránci nás oslovili také s tím, že by chtěli na klíč postavit 152 kilometrů dlouhou železniční trať od Kaspického moře až k ázerbájdžánské hranici. Vytvoříme technickou skupinu, která se bude zabývat tím, jestli jsme něco podobného schopni dát dohromady. Věřím, že sestavíme konsorcium dvou až tří firem, jedné stavební, další, která dodá lokomotivy a vagony. Nabídli nám také obrovský projekt výstavby rafinerií, ve kterém bychom se bavili o milionech a milionech eur. Musíme zjistit, jestli by české firmy něco podobného zvládly, ale bylo by to opravdu velké.
Proč Íránci chtějí, aby tyto projekty dělaly naše firmy?
Českou republiku moc neznají, ale Československo tam zná skoro každý. Řada Íránců u nás studovala, stavěli jsme tam rafinerie, čističky, prodávali škodovky. Značka Made in Czechoslovakia tam má velmi dobrý zvuk. Takže když řeknu, že zastupuji Česko-slovenskoíránskou obchodní komoru, zní to.
Mluvíte o velkých obchodech s Íránem. Co Íránci naopak nabídnou nám?
Dá se dovážet velké množství pistácií, ani jsem netušil, kolik jich je druhů. A troufám si říct, že ty íránské jsou nejlepší na světě. Jsem přesvědčen, že dovoz takového množství pistácií nutně sníží jejich cenu. Dělají také spoustu sušeného ovoce, datle, fíky, šťávu z granátových jablek.
Na jedné straně se mají stavět železnice, rafinerie a elektrárny a na druhé dovážet pistácie a šťáva z granátových jablek. Není to trochu nepoměr?
Doufám, že dlouhodobě bychom od nich mohli dovážet zemní plyn. Mají druhé největší zásoby na světě a o vývoz velký zájem. Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek jim doporučil napojit se na plynovod TANAP, který staví Turecko a také Ázerbájdžán. Chtějí také vybudovat fabriky na zkapalnění plynu, který by pak mohli snáz prodávat. Bavit se dá rovněž o dovozu ropy, té mají čtvrté největší zásoby na světě.
Už máte v plánu další cestu do Íránu, abyste podepsal konkrétní obchody?
Předpokládám, že nejpozději v květnu tam poletíme znovu, abychom neztratili to momentum. Vím, že Britové, Italové, Němci, Dánové a Španělé teď vedou intenzivní rozhovory o podobných projektech. Navíc Íránci zdůrazňují, že mají 80 milionů obyvatel a také nesmírně úzké styky s okolními státy, takže jsme přes ně schopni zasáhnout trh až s 300 miliony lidí. V tom regionu jsou téměř hegemonem a usnadní nám tam přístup. My jim zase můžeme usnadnit přístup k trhu Evropské unie s 500 miliony lidí.
Jak vám při jednáních škodí postoje prezidenta Zemana, který je příznivcem státu Izrael a ostře se vymezuje proti islámu?
Postoj pana prezidenta je tam známý. Kdyby však Zeman kritizoval konkrétně Írán, problém by to byl. Ale nedávno jsem s Milošem Zemanem mluvil na zabijačce v Hodoníně a sám mě oslovil s tím, že jako komora děláme velmi dobrou práci. Protože v novinách vyšel článek, že stará Zemanova parta oživuje vztahy s Íránem, ptal jsem se ho, jestli mu to nevadí. A on, že vůbec ne. Říkal, že současného íránského prezidenta Hasana Rúháního považuje za umírněného a reformního a těmto vztahům fandí.
Takže máme obchodovat se zemí, která je téměř na chvostu v indexu demokracie. Mluvíte tam také o lidských právech a vztahu k ženám?
Neznám českého podnikatele, který by měl takové výhrady k Íránu. Pokud mluvíme o vztahu k ženám, lidských právech a úrovni demokracie, situace v Íránu je nesrovnatelná například s tou v Saúdské Arábii, s níž řada našich spojenců čile obchoduje. Někteří podnikatelé byli překvapení, když v Íránu viděli ženy v tričku a texaskách. Na hlavě měly jen symbolicky šátek. Také tam běžně ženy řídí auto, ve kterém nikoho nevezou, což je v Saúdské Arábii naprosto vyloučené.
V Íránu lze narazit i na další, pro Středoevropana těžko pochopitelné paradoxy. Například vás tam nepustí, když máte v pasu razítko Izraele. Je to v pořádku?
Tak to má naprostá většina arabských zemí, nejen Írán. Na druhou stranu, nedávno jsem četl, že Spojené státy nepustí do země každého, kdo má v pasu razítko Súdánu a několika dalších zemí. Osobně si myslím, že je to zbytečné. Pokud se nevyřeší to, čemu jsme v OSN říkali nejstarší problém naší agendy, tedy izraelsko-palestinský konflikt, tento íránský vztah k Izraeli bude trvat. Teď je však potřeba vyřešit válku v Sýrii, čemuž by i Írán mohl pomoci. Až to bude za námi, umožní to lepší obchod a významně zmenší migrační vlnu. A pak přijde čas, aby se příští izraelská a americká vláda pokusily konečně ukončit izraelskopalestinský konflikt. A myslím, že i Česká republika by v tom měla být aktivnější. Z historických důvodů máme dobré jméno jak v řadě arabských zemí, tak v Izraeli.
Vy u toho zřejmě nebudete. Ministr zahraničí LubomírZaorálek vás neoslovil ke spolupráci, když skládal svůj tým v Černínském paláci. Nemrzelo vás to?
Přiznávám, že mrzelo. Poté, co v roce 2003 skončilo moje funkční období předsedy Valného shromáždění OSN, jsem byl ještě poslancem. Když pak ministerstvu zahraničí šéfovali lidé z pravicových vlád, bylo logické, že jsem tam nebyl. Ale domníval jsem se, že až bude ČSSD obsazovat tuto funkci, nabídne mi nějaké diplomatické uplatnění. Nestalo se tak, mrzí mě to, ale to je tak vše, co s tím můžu dělat.
Bavili jste se o tom s ministrem Zaorálkem?
Když nastoupil do Černínského paláce, říkal jsem mu, že mám zájem o uplatnění, žádná reakce však nepřišla. A já nemám zapotřebí se vnucovat. Mám práce dost, vidím, že jsem v zahraničí respektován, že můžu pomoci. A to mi stačí.
Předpokládám, že už díky Československo-íránské obchodní komoře nemáte tak hluboko do kapsy jako před dvěma lety, kdy jste si novinářům postěžoval na nízký důchod.
Finančně se moje situace zatím nezměnila. Pobírám důchod 10 750 korun. A to díky tomu, že mi teď přidali 40 korun, k čemuž mám asi podobný postoj jako naprostá většina českých důchodců. I když do konce února máme dostat ještě jednorázový příspěvek 1 200 korun, je to málo.
Neříkejte, že za práci v komoře nic nemáte.
Do této chvíle za to nemám ani korunu. Dělám to, protože mě to baví. Je to práce, ve které mohu využít svých zahraničněpolitických zkušeností a kontaktů, které jsou hlavně ve třetím světě rozsáhlé. Proto taky pomáhám s obchody ve Vietnamu a Súdánu. Ale samozřejmě doufám, že naše komora bude úspěšná. Pokud ano, jisté procento z obchodů půjde na její chod a v rámci toho bych dostal i nějaký plat. O výši jsme však ještě nehovořili. Mnohem důležitější je, abychom nastartovali ten obchod.
Zdroj: MF Dnes
