J. Chvojka: První dopis mi psal vězeň z Valdic, že jej tam šikanují, ať se na to podívám

Méně témat, jako jsou kvóty, zato více rodinné politiky. Nový ministr pro lidská práva Jan Chvojka chce změnit pověst svého úřadu. Pár týdnů před svými šestatřicátými narozeninami dostal poslanec Jan Chvojka od vedení ČSSD překvapivý dárek. Z televize se dozvěděl, že figuruje mezi adepty na post ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. A začal mu nový život.

Až dosud jste byl „jen" místopředsedou poslanců ČSSD. Jak se vám změnil život poté, co jste se stal ministrem?

Je to hektičtější než práce poslance. Člověk musí být celý týden v Praze, dřív jsem pondělí většinou trávil ve své poslanecké kanceláři nebo jezdil po regionu. A náročnější je i organizování schůzek. Už se ozývají první lidé, kteří se chtějí setkat. Ať už zástupci zájmových organizací, menšin, či zdravotně postižených. Ale chtějí se setkat i lidé, kteří mají nějaký osobní problém a zjistili, že mám na starosti lidská práva. Takže už mi psalo také pár vězňů.

A už víte, že se osudem některého z nich budete zabývat?

První dopis mi psal vězeň z Valdic, že je předmětem šikany, ať se na to podívám. Minimálně prověřím, o co tam jde, jestli je to oprávněná stížnost, nebo ne.

Všude se o vás píše jako o právníkovi, poslanci. Moc toho ale nevíme o vašem osobním životě. Máte rodinu a děti?

Snažím se soukromí své rodiny bránit. Vždycky mi vadilo, když se někteří politici nechávali na billboardy fotit se svými manželkami a pak se za půl roku rozvedli. Anebo se fotili s dětmi a využívali je tak pro svoji politickou kariéru, to bych rozhodně nechtěl. Nicméně chápu, že otázky spojené s mým rodinným životem jsou legitimní. Takže některé asi překvapím, ale jsem ženatý a mám čtyři syny.

Vidíte, překvapil jste i mě…

Mám tři vlastní a jednoho vyženěného. S manželkou máme z předchozího vztahu každý po jednom synovi. Chtěli jsme holčičku a narodili se nám další dva kluci, dvojčata.

Tak to ve vládě atakujete Mariana Jurečku, který má synů hned pět. Doženete ho?

Sám mám dva sourozence, vždycky jsem měl rád větší rodiny. Teď se mluví o stěhování národů a já naprosto souhlasím, že jednou z věcí, které můžou zabránit tomu, abychom se rozplynuli v jiném civilizačním prostoru, je potřeba mít hodně dětí. Nicméně další už neplánuji.

Kdy vám premiér oznámil, že chce, abyste vzal post ministra?

Informace, že bude odvolán pan ministr Dienstbier, se objevila kolem 5. listopadu a moje jméno od začátku figurovalo mezi možnými nástupci. Poprvé zaznělo v Otázkách Václava Moravce, já o tom do té doby nevěděl. Sledoval jsem to v televizi a trochu se vyděsil.

Proč?

Nevyděsil jsem se z toho, že bych mohl nastoupit na tu funkci, ale z toho, že jsem o tom nevěděl. Koukáte na Moravce a najednou uslyšíte svoje jméno. Pak už začali volat novináři, čtrnáct dní se o mně mluvilo… Ale na finální rozhodování jsem měl velmi málo času.

Jak málo?

To bych nerozebíral, musel jsem se zkrátka rozhodnout rychle.

Dvakrát jste se do Sněmovny dostal díky tomu, že vás voliči vykroužkovali. Zvažoval jste při rozhodování i fakt, že pozice ministra pro lidská práva patří u veřejnosti k nejméně populárním, a že si tak můžete naběhnout?

Ten aspekt jsem zvažoval. Samozřejmě jsem si promítl, kdo všechno tuto funkci zastával, a – teď to nemyslím nijak zle – přišlo mi, že ti lidé byli postupem času vnímáni jako určití mimoňové, kteří neznají běžnou životní realitu a věnují se okrajovým věcem. Takže až budu odcházet z tohoto úřadu, nechci být považován za mimoně, který je odtržený od problémů běžného občana. Respektuji, že pod kompetence mého úřadu spadají záležitosti menšin a rovných příležitostí, a je to tak správně. Ale chci klást větší důraz na to, aby bylo vidět, že řešíme problémy, které trápí většinu. Velká nespravedlnost třeba je, že žena, která má tři nebo čtyři děti, pobírá mnohem menší důchod než ta, která má žádné dítě nebo jedno. A těch nespravedlností je spousta.

Tak si vezměme váš první úkol, o kterém mluvil premiér Sobotka. Máte se soustředit na zvýšení zaměstnanosti obyvatel ghett. Jak toho chcete dosáhnout?

Zásadní prioritou pro mě je dbát na to, aby děti chodily do škol. Bez školy si nenajdete práci, takže se nikdy nepostavíte na vlastní nohy. Už asi nic neuděláme s těmi lidmi, kteří jsou v produktivním věku a mají základní vzdělání – ve vyloučených lokalitách žije 95 až 115 tisíc lidí, jejichž nezaměstnanost se odhaduje až na 85 procent, a asi 75 procent z nich má jen základní vzdělání.

A čím chcete motivovat děti z těchto rodin, aby šly do školy?

Motivace je jasná. Ještě Jiří Dienstbier prosadil strategii pro boj se sociálním vyloučením – jedním z dobrých nástrojů by bylo, aby ředitel nebo nějaká pověřená osoba hned, když dítě nepřijde den či dva do školy, volali a zjišťovali proč. A měli bychom se zamyslet nad sankcemi. To je negativní nástroj. Pozitivním by pak bylo zamyslet se třeba nad tím, že tyto děti budou mít oběd nebo dopravu do školy zdarma.

Takže když rodiče neposílají děti do školy, máme si je kupovat obědem zdarma?

Rozumím, že se to někomu nemusí líbit, ale do té školy je jinak nedostanete. Jeden oběd pro dítě vyjde stále levněji než náklady, které bychom pak vydali na člověka v produktivním věku bez práce.

A myslíte, že to bude stačit?

Je to jeden z možných nástrojů. Budu nad tím velmi intenzivně přemýšlet, jak to ještě vylepšit. Ale vzdělání je základní věc.

Váš předchůdce Jiří Dienstbier prosazoval kvóty na rovné zastoupení žen na kandidátkách nebo ve velkých firmách. Budete v tom pokračovat?

Byť jsem příznivec pozitivní diskriminace, toto téma pro mě určitě není priorita. Co se týče politických stran, ukázalo se, že systém, aby na kandidátkách bylo aspoň 40 procent žen, není v praxi úspěšný. Některé ženy to i uráželo. Nad zastoupením žen ve vedení velkých firem se dá přemýšlet, ale je otázka, jestli to vůbec je prosaditelné.

Jedním z témat, kterými se profilovat chcete, je vznik registru lobbistů. Pojat je docela široce, měli bychom v něm najít třeba i údaj o tom, že za politikem přišli aktivisté z nevládní organizace typu Rekonstrukce státu?

Ano. Zrovna Rekonstrukce státu velmi výrazně lobbovala za vznik zákona o registru smluv. Psala pozměňovací návrhy, prosazovala je. Ti, kteří s těmito návrhy nesouhlasili, byli občas očerňováni. A před pár týdny jsem se najednou dozvěděl, že zejména lidé z Rekonstrukce státu vydali v knižní podobě komentář k zákonu o registru smluv.

Co je špatného na tom, že lidé, kteří tuto problematiku roky sledují, o ní vydají komentář?

Nevím, jestli je to zcela v souladu s transparentností, kterou prosazovali. Dva roky lobbují za nějaký zákon a tři čtvrtě roku po jeho účinnosti vydají komentář. A to není levná věc, ty knížky stojí přes tisíc korun, bývají za ně velmi slušné honoráře. I nevládní organizace dokážou velmi dobře lobbovat. Tváří se, že lobbují za zájmy společnosti, ale jak víme, že to nedělají kvůli sobě? Proto chci zákon o lobbingu.

Bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek říká, že pokud vaše strana něco zásadního do voleb nezmění, získá 10 nebo 12 procent hlasů. Co vy na to?

Nebral bych pana Paroubka za člověka, který má ve všem pravdu. On odešel z ČSSD a založil si konkurenční stranu, se kterou ve volbách udělal velmi slabý výsledek. První věc, kterou bychom měli udělat, je okysličit kandidátky. Dát prostor úspěšným komunálním politikům, to zafungovalo třeba u nás v Pardubickém kraji. A také trochu změnit politiku naší strany. S tím souvisí i můj resort. Vím, že se tu řešily a řeší i problémy většiny. Ale nedokázalo se to prodat.

Ale průzkumy zatím dávají Paroubkovi za pravdu. Poslední volební model TNS Aisa pro Českou televizi vám přisoudil dvacetiprocentní ztrátu na ANO.

Nemůžeme z předvolebních průzkumů dělat závěr. V roce 2009 měl podle nich předseda Paroubek nějakých 35 procent, za rok získal 22 procent. Takže jestli má dnes ANO přes 30 procent, neznamená to, že je bude mít i za rok. Máme rok na to, pokusit se volby vyhrát. Možná i proto pan premiér udělal ty změny ve vládě, které udělal.

Zdroj: MF DNES