4. dubna 2016
Bohuslav Sobotka navštívil od svého nástupu do funkce premiéra v lednu 2014 navštívil Spojené státy už třikrát. V rozhovoru pro Hospodářské noviny říká, že je potřeba s USA vazby utužovat. Mluvil o tom konkrétně během vystoupení v jednom z nejvlivnějších think-tanků světa Brookings Institution.
* Při projevu ve washingtonském think-tanku jste řekl, že naše vztahy s USA by měly být intenzivnější. To není zrovna něco, co by v Česku znělo z úst vlády často.
To je moje dlouhodobé téma. Potkal jsem se tady v USA s Madeleine Albrightovou a bavili jsme se hodně o amerických primárkách a shodli jsme se, že pokud by se prezidentkou stala Hillary Clintonová, máme už z minulosti vybudované silné vazby. Když byla naposledy v Praze jako ministryně zahraničí a my tehdy ještě byli v opozici, setkali jsme se. Bylo by nač navazovat. Je potřeba udržovat těsné vazby s USA, protože kdykoliv se Evropa dostala do problémů, dokázala je překonat jen ve spolupráci se Spojenými státy. Spolupráce mezi EU a USA se zdaleka nevyčerpala.
* A kde jsou rezervy, v čem ty vztahy můžeme zlepšit?
Mně přijde, že se málo mluví o tom, co už společně děláme. Už patnáct let společně bojujeme v Afghánistánu, to není zanedbatelné. Úzce spolupracujeme v Iráku v boji proti Islámskému státu, naše ambasáda v Sýrii reprezentuje i zájmy zemí NATO. Zlepšuje se vzájemný byznys, loni vzrostl o 13 procent, máme s USA aktivní obchodní bilanci, takže toho vyvezeme víc, než kolik toho dovezeme. Ta spolupráce je velmi silná.
* Je otázka, zda se spolupráce s Američany nenarušila kauzou Libanonce Alího Fajáda, kterého jsme vyměnili za skupinu zadržených Čechů, ačkoliv FBI o něj měla eminentní zájem.
Nenarušila, i když se o tom spekulovalo jako o něčem, co by mohlo být rozbuškou v česko-amerických vztazích. Nemám žádné signály, že by to mělo vliv i na citlivější bezpečnostní otázky.
* Dobře, ale jaké jsou tedy rezervy ve vzájemných vztazích?
Třeba se snižuje počet studentů na školách. Jak těch našich v USA, tak těch amerických u nás. Nepochybně to souvisí s tím, jak velké možnosti pro studium se otevřely v Evropě. Určitě je třeba posílit spolupráci v oblasti filmového průmyslu, na to se snažím poukázat i v rámci své cesty. Začínáme v tomto směru být konkurenceschopní, měníme kvůli tomu legislativu. Je obecně důležité, aby se Amerika, která je nyní zaujatá prezidentskými volbami, neuzavírala do sebe, protože při boji s terorismem potřebujeme širší koalici pro udržení bezpečnosti ve světě.
* A co transatlantická obchodní dohoda mezi USA a EU?
To je jedna velká rezerva. Transatlantická dohoda může pomoct ekonomickému růstu i v Česku. Je tam samozřejmě řada věcí, které se ještě musí doladit, ale platí pozice vlády, že jsme pro to, aby se tato investiční smlouva uzavřela, byť se to nemusí stihnout ještě do konce působení Baracka Obamy.
* Co jsou věci, které se musí doladit? To, že Američané třeba při veřejných zakázkách na rozdíl od Evropy upřednostňují domácí firmy?
To je velký problém, a to hlavně na straně USA, protože se bude těžce měnit státní legislativa. Zatímco v Evropě panují liberální pravidla, veřejných tendrů se mohou účastnit i americké firmy, tady panují ochranářská pravidla. Pro Evropu jsou problémem ale třeba i standardy z pohledu spotřebitele, včetně těch zdravotních. Musíme zajistit, aby se lidé nezačali bát, že dojde k omezení jejich spotřebitelských práv.
* Jste na návštěvě USA, hovoříte o tom, jak musíme těsněji spolupracovat. To všechno jen pár dní poté, co Miloš Zeman řekl, že jsme se konečně stali nezávislými, že už nepodléháme USA ani EU. To jsou dva naprosto odlišné přístupy.
Já si myslím, že nezávislou zemí jsme se nestali v roce 2014, ale v roce 1989. Od té doby rozhodujeme o svém osudu, někdy to není jednoduché, ale tu odpovědnost máme. Rozhodli jsme se vstoupit do NATO a do Evropské unie. Bylo to správné rozhodnutí a budu to hájit i v příštích letech. Členství v těchto organizacích je zárukou stability a bezpečnosti.
* Takže jsme se podle vás nechovali submisivně vůči EU, jak tvrdí Zeman?
Víte, je zvláštní mluvit o tom, že se chováme submisivně vůči Evropské unii, kterou sami tvoříme. Můžeme se chovat či nechovat submisivně vůči Evropské komisi. Vůči EU se můžeme chovat buď aktivně, nebo pasivně. Když se budeme chovat pasivně, nemůžeme nikoho vinit. To zkrátka není my a oni, jak to bylo před rokem 1989. Tohle je úplně jiný systém. Nemám rád rozdělování my a oni, protože to zavání neschopností prosadit zájmy tam, kde to jiní zvládají.
* A vůči USA jsme prý byli také submisivní…
Máme řadu společných zájmů, které souvisí s tak důležitou oblastí, jako je bezpečnost. Přemýšlím o tom, že když nám tu bezpečnost nebude garantovat NATO, což do značné míry znamená vojenská síla USA, tak kdo nám ji bude garantovat? Jaké jsou alternativy pro takovéto úvahy? To přece neznamená, že jsme submisivní, vždyť i v NATO, pokud jde o základní strategické otázky, sedíme u jednoho stolu. Na summity jezdí ministr zahraničí a prezident, takže i Miloš Zeman má možnost říct jasně svá stanoviska. NATO není Varšavská smlouva.
* Prezident o tom hovořil při rozhovoru pro čínskou státní televizi a dal to do jasné spojitosti s posilujícími vazbami na Čínu. Čína je druhou největší ekonomikou světa, my jsme si toho všimli o něco později. Německo, Francie, Británie to zaznamenaly dřív. Vzhledem ke své velikosti, lidnatosti, strategické poloze má velký vliv na dosahování celosvětové rovnováhy. Mimo jiné i kvůli tomu, že je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Já Čínu vnímám jako příležitost pro naši ekonomiku, počínaje turistikou a konče exportem, ale nikdy nemůže nahradit bezpečnostní záruky, které nám dává členství v NATO. A nemůže nahradit ani stabilitu, kterou nám dává členství v EU. S Čínou je zkrátka třeba vést dialog.
* I v oblasti lidských práv? Z Hradu zaznívá, že bychom se do interních věcí Číny neměli plést a neměli o nich hovořit.
I v tak citlivé oblasti, jako jsou lidská práva. Čína chápe, že podpora lidských práv je dlouhodobé téma české zahraniční politiky. Snažím se, aby toto téma bylo přítomné v mém dialogu s čínskými kolegy. A oni si na to zvykají. Bude to tak i do budoucna, byť na otázku lidských práv nemůžeme mít shodný názor. Na druhou stranu jsem skeptický vůči snaze vyvážet demokracii a liberální názory za každou cenu, protože to může narážet na kulturní nepochopení a může to dopadnout tragicky. Takže i vůči Číně je třeba být opatrný, ale je nutné debatovat. V minulosti například Čína zastávala hodně negativní postoj k opatřením na ochranu životního prostředí a dnes už i ona uznává, že v této oblasti je potřeba něco udělat. Tím, že její ekonomika oslabuje, může v Číně dojít k sociálním problémům. A o těch s nimi musíme mluvit. Když jsem mluvil s čínským prezidentem o harmonické a stabilní společnosti, říkal jsem mu, že nic z toho si nedovedeme představit, aniž bychom kladli důraz na lidská práva a základní svobody.
* Takže stabilizovat společnost bychom se od nich asi učit neměli, že?
Čína svým způsobem není stát, ale zvláštní druh civilizace. Podívejte se na jejich tradiční medicínu, to je něco úplně jiného než západní medicína. To však neznamená, že by to měla být konkurence, může dojít k určitému pronikání, ale neznamená to, že jedna by měla nahradit druhou. Jde o sdílení zkušeností, doplňování informací. A podobně bychom se měli stavět k politickému modelu, který se v Číně v posledních letech vyvinul. On prochází změnami a bude procházet reformami i v příštích letech.
* Narážel jsem na další výrok Miloše Zemana, který v Číně prohlásil, že způsob stabilizace tamní společnosti je inspirací i pro nás.
Je to odlišný svět. Evropa je jiná, má jinou historii, jiné hodnoty, trochu jiný způsob života. Nejde, abychom přenášeli čínský způsob života do Evropy. Kulturně je to prostě o něčem jiném. Ale je zajímavé se snažit Čínu pochopit. Stejně jako se Čína snaží pochopit Evropu.
* Jak na vás působily události spojené s příjezdem Si Ťin-pchinga do Prahy? Objevily se mimo jiné stížnosti, že policisté bránili ve vyvěšování tibetských vlajek, což není zrovna něco, co by schvaloval Václav Havel, na jehož odkaz jste tady v USA opět upozorňoval.
Stalo se několik věcí, které nepůsobily přirozeně a vyvolávaly vzpomínky na minulý režim. Ale je možné, že lidé z Číny, kteří to organizovali, tento kontext vůbec nevnímali. Zažil jsem v Asii, a nejen v Číně, že se při vítání státníků zorganizují davy, které stojí podél cest a mávají vlajkami. Chápu, že to u nás vzbuzuje poněkud jiné nálady. Stalo se několik takovýchto věcí, na druhou stranu prezident Číny patří k významným světovým představitelům. V ulicích Prahy se pohybovali jak odpůrci čínského prezidenta, tak jeho příznivci. V takovém případě je úkolem policie, aby zajistila bezpečí, aby nedošlo ke zraněním, aby byla zajištěna svoboda slova pro všechny. Jsem přesvědčen, že policie v naprosté většině případů postupovala tak, jak měla. Snažili se zabránit střetům lidí s různými názory.
* Nic vás neznepokojilo?
Na budoucí diskusi je rozsah uzavřených ulic. Překvapilo mě, kam se smělo a kam se nesmělo, sneslo to srovnání snad jen s návštěvou amerického prezidenta. Je třeba si říct, zda je nutný takový rozsah uzavřených ulic a náměstí. Když to shrnu, nemyslím si, že policie selhala, i v kontextu nedávných teroristických útoků nechci její rozhodnutí nijak zpochybňovat. Snaha v dobré víře podpořit přátelskou návštěvu čínského prezidenta možná podpořila spíš opačné nápady. Určitě si však nemyslím, že proto, abychom podpořili dobré vztahy s Čínou, se jí máme podbízet. Čína o to ani nestojí, nic takového po nás nechce.
* S terorismem souvisí i to, co jste zmínil v Brookings Institution. Totiž že i v jeho důsledku posilují extremisté a že to nutí tradiční strany vytvářet velké koalice. Co to znamená pro Česko?
V Česku už v tom dnes v podstatě žijeme. De facto máme velkou koalici, když se po volbách spojily dvě nejúspěšnější strany, jedna středolevá, druhá středopravá, aspoň podle toho, co o sobě tvrdí. Vidíme to na Slovensku, kde se spojily pravicové a levicové strany, aby nebyly závislé na Kotlebovi. Vidíme to v Německu. Je to první logická reakce na nárůst extremistů, na druhou stranu to blokuje standardní fungování demokracie, kde by se měly střídat levicovější a pravicovější vlády. Z dlouhodobého hlediska to může vytvářet problém, část voličů se nebude cítit reprezentovaná a může to poslat hlasy populistům a radikálům. V Evropě dostávají vítr do plachet migrační krizí.
* Je to vidět i v USA, kde slaví úspěchy u republikánů Donald Trump a u demokratů Bernie Sanders. Koho byste si přál za nástupce Baracka Obamy?
Nechejme se překvapit. Já mám důvěru ve stabilitu amerického demokratického systému. On si s tím poradí.
* Nicméně v jedné sociálnědemokratické anketě jste odpověděl, že byste radši, kdyby se prezidentkou stala Hillary Clintonová. Že byste jí dával přednost před Berniem Sandersem.
Hillary Clintonová má zkušenosti na to, aby prezidentský úřad zvládla. Bernie Sanders pojmenoval řadu věcí, které jsou reálným problémem v USA. Má velkou podporu u mladých lidí. Na druhou stranu i Sanders už je v Kongresu řadu let, takže vzniká úsměvná situace, kdy do pozice revolucionáře na levici se dostal člověk, který je ve Washingtonu jako doma. Ale já se nechci Američanům vměšovat do toho, koho si zvolí. Spíš se snažím je z toho zaujetí primárkami trochu vytáhnout a připomenout jim, co se děje ve střední Evropě, a zopakovat, že bychom měli zůstat v kontaktu.
Zdroj: Hospodářské noviny
