Vystoupení Jiřího Paroubka na semináři "Penzijní reforma ČR: evoluce nebo revoluce?"

Penzijní reforma v ČR – evoluce nebo revoluce

Dovolte mi začít jedním židovským příslovím: „Každý chce dlouho žít, ale nikdo nechce stárnout.“

Ne, nechci zde rozvíjet úvahy o stáří a moudrosti lidské zkušenosti. Chci poukázat na jednu z jistot, které máme. I my budeme staří, pokud budeme mít to štěstí. Jde o to, aby stáří bylo důstojné a spokojené, aby bylo štěstím. V době upřednostňující konzum a okamžitý efekt hédonismu bychom měli obrátit svou mysl k tradici lidské společnosti – k tradici toho, že je povinností ekonomicky aktivních postarat se o ty, kteří nám ekonomickou aktivitu umožnili. Jde o to, nevnímat ekonomicky neaktivní občany jako kouli na noze, ale jako nás samotné. Důchodový systém je totiž ve své podstatě povinností, právem, postarat se o ty, kteří se sami na našem životě aktivně podíleli, dokud jim to jejich síly umožňovaly.

Nejde o změnu systému, jde o privatizaci systému

Módní pojem sociální politiky, tzv. důchodová reforma, se dostává díky probíhající krizi do jiného světla. Fiskální dopady krize lze využít jako argument pro doprivatizaci toho, co ještě privatizováno nebylo. Obecně platí, že důchodová reforma v pojetí pravice je krycím jménem pro přesun z kolektivního sdílení rizik stáří na individuální pojištění se proti nim. Dotaženo do mezní podoby, důchodová reforma tak, jak je vnímána s ohledem na argumentaci úspor mandatorních výdajů, obrací důchodový systém naruby. Pryč jsou teze o mezigenerační solidaritě, okamžitý prospěch, individualismus a jistá míra sobeckosti se staví nad solidaritu napříč věkovými skupinami obyvatelstva.

Důchodový systém má být systémem solidárním. Je výrazem naší vyspělosti. Je důkazem, že princip solidarity a úcty ke stáří je silnější nežli princip sobeckého egocentrického „pomož si sám“, „silnější vyhrává“, „člověk je jen zbožím, po spotřebování znehodnoťte“. Touto cestou se vydalo například pinochetovské Chile, kde v roce 1981 došlo ke zrušení státního důchodového systému a jeho nahrazení systémem soukromých úspor. Jinak než v pravicové diktatuře to nebylo možné. Tento systém nenašel naštěstí následovníky. Materiál Světové banky Averting the Old Age Crisis - Odvrácení krize stáří – přinesl jako reakci na Chile dnes mnohými uplatňovaný třípilířový systém – první veřejný průběžný, druhý fondový povinný a třetí fondový dobrovolný. V návodu Světové banky se viděly mnohé země střední a východní Evropy. Obecně však tento přístup vedl k privatizaci sociálního státu a rozebrání systému privátními společnostmi.

Důchodový systém lze zjednodušit na otázku: kdo platí a v jaké výši důchody a kdo je dostává a v jaké výši – nezáleží tolik na tom, kdo platbu zprostředkovává. Fundamentální otázka je zda rušit přerozdělování a mezigenerační solidaritu (smlouva mezi generacemi) nebo zda přejít na nesdílení rizika – je na jednotlivci, jak se postará – tedy šetří na svůj (reálný či virtuální) důchodový účet. Nejde o reformu, ale o zavedení zcela nového systému – individuálního soukromého spoření. To už není skutečný systém, protože nezaručuje určitou výši důchodových dávek nebo určitou životní úroveň, je to další část kapitálového trhu.

Náš workshop by se měl zabývat základní otázkou: Je třeba razantní revoluční reformy, nebo je vhodnější zachovat tradiční systém a jít cestou evoluční.

Tradice a evoluce proti privatizaci a revoluci

První republika se potýkala se systémy založenými na statutu jednotlivých kategorií zaměstnanců, být pod penzí tedy byla například výhoda státních zaměstnanců. Existoval však také vlastní důchodový systém pro dělníky kombinující sociální pojištění a paušální příspěvky vyplácené po 65 roce věku, ale také systém pro osoby samostatně výdělečně činné. Tento systém byl přes určitá pokřivení zachován do dnešních dnů. Náš současný systém mezigenerační solidarity založený na průběžném financování důchodového účtu má své slabiny. Jedna spočívá v možném propojení důchodového účtu a státního rozpočtu. Kam propojení vede, jsme mohli pozorovat až do nástupu vlád sociální demokracie, kdy v letech devadesátých byly výrazné přebytky na důchodovém účtu používány nikoli k tvorbě důchodových rezerv, ale byly konzumovány v rozpočtu v jiných kapitolách. Šlo o nezanedbatelných 50 miliard korun.

Prvním zásadním úkolem je tedy zajistit „samostatnost“ důchodového účtu.

Druhou slabinou je demografický vývoj. Stárnutí evropské populace je problém. Ptám se však zcela vážně – není nejlepší důchodovou reformou aktivní politika podpory rodin s dětmi? Není řešením přirozená migrace ekonomicky aktivního obyvatelstva?

Třetí slabinou je ekonomická výkonnost hospodářství. Není řešením podpora a stimulace ekonomického růstu? V EU dnes připadají čtyři ekonomicky aktivní občané na 1 důchodce, v roce 2050 to budou dva aktivní na jednoho důchodce. Teze o stárnutí populace je pouze jedním úhlem pohledu, který nebere v úvahu růst produktivity práce, nezaměstnanost atd. Na přelomu 18 století se braly velmi vážně Malthusovy redukcionistické prognozy, které hrozily hladomorem ve Velké Británii díky populační explozi z počátku industrializace. Malthus se mýlil, nepředpokládal v následujících dvou stoletích nárůst produktivity o bezmála 2% ročně. Tedy je třeba brát v úvahu i další faktory. Nejlepší důchodovou reformou je aktivní politika podpory rodin s dětmi, propopulační opatření, využití pozitivní ekonomické migrace, podpora ekonomického růstu a současně potírání nezaměstnanosti. Pak, takto v komplexu můžeme hovořit o opatřeních vedoucích ke stabilizaci důchodových účtů.

Průběžný systém financování má řadu nesporných výhod. Je neutrální k inflačním vlivům. Je jistotou pro svou vlastní povahu neziskového pojetí spoření na důchod. Je systémem založeným na solidaritě a úctě ke stáří. Zejména však je tradiční a je možné ho modifikovat bez výrazných nákladů.

Oproti tomu stojí revoluční neoliberální teorie opírající se o přesvědčení, které zjednodušeně říká: každý svého štěstí strůjce. Obrazně řečeno pravidly divokého Západu: „poslední zůstává, silnější vyhrává.“ „Není zde místo pro solidaritu“. „Je zde místo pro sobeckost“.

Motivace ke změně

Co vede českou pravici k preferenci soukromého spoření na důchod? Odpověď je jasná. Obrovský a zajištěný pravidelný tok finančních prostředků na důchodovém účtu představuje lákavé sousto. Nedivím se penzijním fondům, pojišťovnám a vůbec finančnímu trhu, že o tento tok má zájem. Je však na nás politicích mít na zřeteli zejména zájem obyčejných občanů, nikoli finančních institucí. Je nutné nastavit hranice, kde již pro spekulace a riziko není prostor. Sociální oblast, zdravotnictví, školství jsou oblastmi, které si zaslouží ochranu před trhem. Jsou základem sociálního státu.

Přechod z průběžně financovaného systému důchodu k fondovému je velmi nákladný. Vláda dává v průběžném systému slib současným pracujícím, že také dostanou důchod z výdělků budoucích pracujících. Hodnota tohoto slibu vyjádřená v %HDP (implicitní důchodový dluh) je pak pro ekonomiku extrémní, stoupne-li nad 200% HDP. Na této úrovni se nyní pohybujeme. Přechod na jiný nežli průběžný systém by tak byl extrémně drahý. Nákladnost přechodu systému je založena na dvojím placení – průběžném těm, co ještě nespořili a současně na spoření těch, co také platí do průběžného systému. Pokud by stát měl financovat přechod na jiný systém, musí nutně prostředky někde vzít. Hovořit tedy o důchodové reformě jako o nástroji obezřetné fiskální politiky je pokrytecké, lživé. Jen připomínám, že dnes průměrný důchod nedosahuje 50% průměrné hrubé mzdy. Náklady na opt-out 4% z důchodového pojištění se odhadují na 50 miliard korun ročně, které budou chybět v průběžném systému. Státní dluh by se reformou podle pravice nebo soukromých penzijních fondů zvedl na dvojnásobek.

Problém důchodového systému není v neexistenci povinného komerčního důchodového připojištění. Vyhýbání se odpovědnosti státu za důchody – neoliberální koncept co nejmenších zásahů státu do života jednotlivců - přenáší odpovědnost za důchody hlavně na jednotlivce – není to pouhá teorie, ale i politická výhoda. Ono je to i politicky výhodné nebýt odpovědný za důchody občanů. Pokud si totiž představíme insolvenci systému díky nepříznivému demografickému či ekonomickému vývoji pak budeme muset zvýšit příspěvky, oddálit věk odchodu do důchodu. V neoliberálním systému stát pokrčí rameny a řekne – vaše věc. V případě privatizace systému přinese špatnou zprávu důchodcům trh, nikoli vláda. Trh nemá cit a nelze ho nevolit. Volání po opt-outech je tak snahou zbavit se černého Petra na jedné straně, dáním byznysu finančního trhu, resp. penzijním fondům na straně druhé.

Důchodové pojištění představuje pravidelný tok kapitálu na finanční trhy, potenciál pro finanční hráče je hlavní motivací bez ohledu na výši rizika nebo ekonomické náklady pro zúčastněné. Jde o přesměrování veřejných financí na kapitálové trhy, kde tyto peníze mohou vytvořit zisk – pro finanční instituce je blahobyt důchodců druhotným zájmem následujícím až po tvorbě jejich zisku. Hlavním cílem finančních institucí není poskytovat finanční zabezpečení, ale tvořit zisk tak, aby se poskytování důchodového zabezpečení vyplatilo. Žádný penzijní fond v rukou soukromých investorů není a ani nemůže být charitativní organizací. Nemůžeme se pak divit, že expertní skupiny – pokud jsou složeny ze zástupců komerčních penzijních fondů – doporučí jedině Opt-out, neboli individuální tržní systém.

Individuální tržní systém má několik hlavních rizik. Jednak jde o riziko výkyvů na kapitálových trzích, proti kterým ho nelze uchránit. Jen americké důchodce stál výkyv krize nejméně 25% jejich důchodových úspor. Dále jde o riziko chybného vedení, resp. chybných investičních rozhodnutí vedení fondů. Samozřejmě je potřeba brát v potaz i otázku inflačních vlivů a reálných výnosů fondů. Za hlavní a nejvíce zatěžující pro daňové poplatníky však považuji riziko vysokých nákladů na přechod.

Co dělat?

-     Nejlepší reformou je podpora ekonomického růstu, maximální možné snížení nezaměstnanosti a zvyšování produktivity práce

-     Nejlepší politikou je politika podpory mladé generace, rodin s dětmi a uplatnění výhod vyplývajících z výchovy dětí

-     Průběžný systém je nutné zachovat pro zajištění standardní výše důchodů alespoň na úrovni 60% průměrné čisté mzdy

-     Průběžný systém je vhodné doplnit o regulované a pečlivě sledované fondové  systémy, ovšem na bázi dobrovolnosti, nikoli vynuceného povinného opt-outu.

-     Je třeba přistoupit k modelům podporujícím mezigenerační solidaritu uvnitř rodiny, tedy systému odpočtů či adresnosti části odvodů směřovaných přímo konkrétním osobám

-     Je třeba podpořit rodiny s dětmi a vnímat výchovu dětí jako investici. Ten, kdo takto investuje do budoucích přispěvatelů do systému, musí být zvýhodněn oproti tomu, kdo dává přednost vlastní spotřebě. Systém musí být doplněn o možnost bezdětných občanů přispívat na nepřímou adopci tak, aby systému výhod mohl užívat každý občan, který danou formou přispívá na výchovu dětí.

-     Je třeba přistoupit k důchodové reformě, lépe řečeno evoluční úpravě, ve smyslu Integrovaného evropského důchodového trhu, který využívá modelu Světové banky, ovšem bez pokřiveného povinně tržního pojištění. Trh totiž vyžaduje svobodu, nucená účast na trhu je přímou negací jeho povahy.

-     Politickou nezodpovědnost a snahu utrácet důchodové prostředky řešit oddělením od státního rozpočtu.

Dámy a pánové, byly to a jsou to naprosto nezodpovědné experimenty s permanentním snižováním daní, sociálního a zdravotního pojištění (zvláště nejvyšším příjmovým skupinám), které „podřízly“ příjmy veřejných rozpočtů a veřejné finance dovedly k takovým deficitům, které nemají v historii ČR a ČSR obdoby. Snahy o výraznou redukci tzv. mandatorních (lépe řečeno sociálních) výdajů státu pod hlavičkou záchrany veřejných financí a boje proti ekonomické krizi jsou dalším krokem v demontáži sociálního státu.

Je to právě soustavné a nekonečné snižování daní a pojistného uskutečňované českou pravicí, kterým se záměrně snižují příjmy veřejných rozpočtů a tím perspektivně zmenšuje vliv státu na financování veřejných služeb a sociálních transferů. To vytváří prostor pro vstup soukromého kapitálu a privatizaci těchto, ve skutečnosti velmi lukrativních, oblastí veřejných služeb (zdravotnictví, školství), či sociálních transferů (důchody, nemocenské dávky, podpory v nezaměstnanosti).

Potřeba využívat služby školství či zdravotnictví, být zajištěn ve stáří (důchody), nemoci (nemocenská) či v nezaměstnanosti (podpora v nezaměstnanosti) na dostatečné úrovni totiž „odchodem“ státu nezmizí. To se jen poptávka po jejich zabezpečení (při záměrném ústupu státu z těchto oblastí) přelije do soukromé sféry orientované na zisk a vyžádá si jen více peněz daňových poplatníků.

Nízkopříjmové skupiny, které nebudou mít dost peněz na nejrůznější připojištění či na přímé hotovostní platby), se v logice těchto návrhů budou muset smířit s omezeným přístupem k veřejným službám a se sociálními dávkami pohybujícími se na úrovni životního (existenčního) minima. Tento proces, pokud bude české pravici umožněno jeho dokončení, výrazně posílí příjmovou a majetkovou diferenciaci české společnosti a povede k výraznému nárůstu chudoby. A v důsledku toho k růstu obrovského napětí ve společnosti.

Dovolte mi zakončit opět jedním Sofoklovým citátem, tentokrát „Nikdo nemiluje život tak jako starý člověk“. Důchodová reforma musí vést k tomu, aby starý člověk mohl život nejen milovat, ale také ho důstojně žít.