Vystoupení Jiřího Paroubka 28.října ve Slovanském domě

Vážení přátelé, dámy a pánové,

sešli jsme se zde, abychom si připomněli 28. říjen 1918 - den vzniku Československé republiky. Uchopit smysl i význam vzniku a existence Československé republiky, zejména jejích prvních dvaceti let, označovaných tradičně názvem První republika je možné z různých úhlů pohledu. Jiný bude mít historik, jiný může mít politik. Ale nejen to. Jiný bude mít historik, jehož základní pohled byl utvářen názorem, že rozbití Rakouska – Uherska bylo fatální chybou. Jiný názor měla generace marxistických historiků, která zejména v 5o. letech 20. století ji odmítala jako tzv. masarykovskou lžidemokracii, v pozdějších dobách jako buržoazní demokracii a zcela jiný názor bude mít historik, který bude pojímat vznik Československa jako vyvrcholení emancipačního úsilí českého a slovenského národa.

Stejně tak se může lišit i přístup politika. I zde bude rozhodovat jeho politický postoj a světový názor. Jiný názor může mít milovník starých časů Karel Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Schwarzenberg a jiný mám nepochybně já. Viděno z tohoto úhlu pohledu, chci říci jasně a jednoznačně: Ze všech dnešních českých parlamentních politických stran neexistuje žádná jiná, která by se tak vytrvale a tak poctivě hlásila k odkazu první republiky jako česká sociální demokracie.

Ale nejen to: Žádná jiná politická strana v zemi necítí onu nezbytnou odpovědnost navazovat na politiku Tomáše Garriqua Masaryka i Eduarda Beneše, a to jak v tom, co je obecně přijímané, tak i v tom co nemusí být mediálně jednoznačně vnímáno. Těch důvodů bude více a rád bych uvedl alespoň následující:

Historickým vývojem se stalo, že ČSSD zůstala dnes jedinou parlamentní stranou, která náležela k tzv. státotvorným socialistickým stranám hlásícím se k politice Hradu, tedy k politice prezidentů Masaryka a později i Beneše. Jinými slovy, k oněm mužům, bez kterých by zřejmě Československá republika nikdy nevznikla a kteří, moderním výrazem „jako tandem“ zásadním způsobem ovlivnili obraz první republiky, hlásili se k humanitně demokratickému vidění světa a měli velmi blízko k liberálně levicovým a socialistickým pohledům, které jsou nám vlastní. Filozoficky či ideově by Masarykovu koncepci bylo možno charakterizovat jmény: Hus, Komenský, Havlíček, Palacký - doplněnou Benešem o mírovou politiku Jiřího z Poděbrad.

Druhý důvod je i v tom, že se sociální demokracie s výjimkou období 2 let vlády tzv. panské koalice účastnila prakticky všech prvorepublikových vlád a snažila se v jejich rámci přispívat jak k ochraně sociálních jistot lidí, a to i v období po nástupu celosvětové hospodářské krize.

Dalším důvodem je nesporně také fakt, že se v naší praktické politice velmi často vracíme ke zkušenostem a politické praxi první Čs. republiky a ty příklady, které pokládáme za užitečné s úspěchem prosazujeme i nyní. Jedním příkladem je např. využití institutu úřednických vlád - nebo chcete-li vlád odborníků, které se v krizových situacích uplatnily stejně dobře tehdy i po roce 1989. I když popravdě čs. Ústava z roku 1920 řešila tento institut podstatně lépe nežli Ústava současná.

Pokud bych měl hodnotit vznik Československé republiky, rád konstatuji následující: Když onoho slunného podzimního dne před 91 lety došlo k vyhlášení samostatného čs. státu, jednalo se o vyvrcholení snah generací, které od národního obrození hledaly v osobách Havlíčka, Palackého, Riegra, Masaryka a mnoha dalších jak cesty ke svobodnému národnímu vývoji, tak i formy jeho politické realizace.

Zároveň ovšem platí to podstatné: Vznik samostatného Československa nebyl v žádném případě čímsi samozřejmým, zákonitým a samovolným. Bez boje není cesty k svobodě. Klíčový význam v tom, že Československo jako zcela nový státní útvar vzniklo a dostalo do vínku tak silnou podporu západních demokracií náleží jednoznačně systematické a vytrvalé aktivitě zahraničního odboje vedeného Tomášem Gariquem Masarykem i Eduardem Benešem, kteří dovedli kombinovat neúnavnou kontaktní i mediální činnost s vytvořením a vojenskou činností našich legií i s účinným vyjednáváním v politických salonech zejména Paříže a Londýna. Díky této skvělé zahraniční akci jsme mohli stát po boku vítězných dohodových států. Tato skutečnost nám vytvářela výhodnou pozici i v jednání se státy poraženými: Maďarskem, Rakouskem či Německem. Právě mírovými smlouvami, ve kterých zejména Eduard Beneš prosadil prakticky nemožné, byla pak právně kodifikována existence československého státu.

Na tomto hodnocení nic nemění ani fakt, že Versailleský systém byl následně rozbit nešťastnou souhrou neprozíravé a slabošské politiky apeasementu bývalých dohodových mocností a působením nejagresivnější fašistické ideologie spojené s nejbrutálnějším násilím. Jako základ totiž posloužil znovu i po porážce nacizmu v roce 1945, kdy opět díky aktivitám Benešovy exilové vlády stálo Československo, a to včetně své slovenské části, která se načas stala satelitním státem Německa, opět na straně vítězů války.

Československo první republiky se přihlásilo k ideji demokratické republiky již v historické Masarykově Deklaraci nezávislosti a od počátku své existence začalo ve svém vnitřním vývoji budovat systém pluralitní parlamentní demokracie. V Ústavě z roku 1920 byla právně zakotvena pro všechny občany rozsáhlá individuální práva a svobody v oblasti myšlení, projevu či shromažďování, v oblasti národnostní i náboženské. Po celou dobu své existence Československo představovalo v meziválečném období ostrov demokracie a politické plurality v kontradikci s tím, jak ve střední Evropě probíhalo posilování totalitních či fašistických tendencí prakticky ve všech okolních státech.

Je vhodné se zamyslet nad dnešní Českou republikou a poměřit jí s tou první ČSR. Klíčové přirozeně je, že naše dnešní poznání je hlubší i díky překonání mimořádně vážných dějinných zvratů, německé okupace v letech 1939 –1945, i komunistické diktatury v letech 1948- 1989. A je přirozeně dáno i vývojem, kterým celý svět i Evropa prošly.

Již jsem uvedl, že klíčový význam pro vznik Československa v rámci hranic první republiky měla setrvalá, promyšlená a aktivní zahraniční politika zahraničního odboje. Tato aktivní zahraniční politika byla i v novém státě po 20 let určována tím, že ji jako ministr zahraničních věcí a později i jako prezident určoval, organizoval a řídil Dr. Eduard Beneš. On byl tím neúnavným organizátorem, vůdčím duchem a bojovníkem na poli aktivní diplomacie, který věnoval tak nemalé úsilí věci čs. státu nejen při ustavení Společnosti národů, ale hledal seč mohl všechny cesty i k dalšímu smluvnímu zajištění naší bezpečnosti.

Jak dnes víme a jak jsem již uvedl, jako domeček z karet se toto zajištění naší státní a národní bezpečnosti rozsypalo po nástupu agresivního nacizmu a  díky neschopnosti západních demokracií tomuto faktu účinně čelit.

O čem jsem proto jednoznačně přesvědčen je fakt, že by Eduard Beneš dnešní skvělé a pevné zahraniční zakotvení České republiky v  Evropské unii a NATO uvítal s jednoznačným uspokojením.

Pokud jde o Evropskou unii, nacházíme se v etapě, kdy – jak pevně věřím – se blíží okamžik ratifikace Lisabonské smlouvy, jako kompromisní dohody 27 států EU. ČSSD věnovala jejímu schválení ze všech politických stran nejvíce sil a také hlasů svých zákonodárců ve sněmovně a senátu. Všech sto našich senátorů a poslanců hlasovalo pro tuto smlouvu, která otevírá cestu ke zdemokratičtění EU i k prohloubení její integrace.  Evropa se tak konečně blíží situaci, že bude mít, abych parafrázoval slova Henry Kissingera, jednu adresu a jedno telefonní číslo.

Požadavek Václava Klause na dodatečnou výjimku z důvodů obav z prolomení dekretů prezidenta Beneše s ohledem na případné majetkové nároky sudetských Němců nás zaskočil. Žádná z našich právních analýz se neshoduje s tímto prezidentovým názorem. Nemáme samozřejmě radost z toho, že Česká republika zůstává tím posledním státem, který smlouvu neratifikoval.

Na druhé straně jsme svým zdrženlivým postojem vytvořili prostor, aby došlo k intenzivnímu jednání mezi prezidentem republiky a vládou tak, aby tato podmínka mohla být vhodně a přijatelným způsobem uplatněna v rámci jednání Evropské rady. Chci k tomu dodat ještě jedno. Máme k dispozici právní analýzy, které ukazují na neexistenci retroaktivity Charty lidských práv EU. My, kteří navazujeme na politiku prezidenta Beneše, nemáme právo připustit jakékoliv zpochybnění toho, co on ve své politice prosazoval.

Vím zároveň, že jsme se mohli nést na vlně slovního radikalismu a pokud bychom i my začali hlásat požadavek např. okamžitého odvolání prezidenta Klause, nastal by v této zemi již absolutní ústavní i politický chaos. Po protiústavním zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny a tím i zrušení voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu tohoto roku, by česká společnost takový úder vedený na plexus solaris ústavnosti již jen obtížně překonávala.

Zároveň chci ale jednoznačně prohlásit: Bude-li podmínka prezidenta Klause v Evropské radě akceptována, očekáváme, že následně prezident republiky podepíše Lisabonskou smlouvu ve lhůtě několika dnů.

Nemáme právo napínat trpělivost našich partnerů v Evropské unii dokončena a také naše trpělivost má své meze.

Hovořím-li o bezpečnostním zajištění našeho státu, musím se zmínit o NATO. Právě ve světle nedostatečného vojenského zabezpečení První republiky si musíme uvědomit, jakou výhodu pro nás členství v tomto nejvýznamnějším a nejsilnějším vojenském uskupení světa přináší.

Navíc máme výhodu, kterou republika před II. světovou válkou neznala. Všichni naši sousedi jsou našimi spojenci, našimi přáteli.

To ovšem neznamená, že máme právo rezignovat na naši bezpečnost. Za 20 let od 17. listopadu 1989 a 10 let od vstupu do NATO už jsme dospěli dále, naše demokracie vyzrává. Musíme být schopni v rámci aliance přispět k jasnému definování skutečné, nikoliv jen chtěné hrozby a věnovat obraně před nimi náležitou pozornost. Nejde o to, abychom se účastnili vojenských akcí jen proto, že plníme pasivně své závazky. Musíme být schopni anticipovat vývoj v Afganistánu, Iránu, Koreji či Iráku a umět k tomu říci své jasné stanovisko. Proč ano a proč někdy ne. Na pomoc nám přichází i zásadní změna vojenskobezpečnostní strategie USA po změně administrativy v Bílém domě. Tato změna strategie opustila koncepci preventivních válek a sleduje filozofii co nejširší kolektivní bezpečnosti. Tato změna strategie je založena na dialogu a hledání co nejširšího konsensu, a to nejen v rámci NATO, ale i šířeji včetně např. Číny či Ruska. Již dnes začíná přinášet první pozitiva např. i ve vztahu k Iránu či Koreji. Odpovídá přesně tomu, o čem hovoříme již léta a my ji plně podporujeme.

Shrnul-li bych tento pohled, je zřejmé, že Česká republika se z hlediska svého mezinárodního zabezpečení nachází v neskonale lepší pozici než její předchůdkyně, první Čs. republika.

Byla celá řada otázek, které byly pro první republiku kruciální a které již tak či onak byly vyřešeny. K těm svého času velmi bolestným a dnes naopak pozitivně překonaným patří vztah českého a slovenského národa. Toto soužití bylo nepochybně velmi plodné a užitečné, ale dnes chápeme, že přirozená touha po politickém sebeurčení dříve či později musela vést k vytvoření samostatného Slovenska. Díváme-li se dnes zpětně na tento proces, ukázali jsme světu, že na rozdíl od často krvavého rozpadu jiných vícenárodních států po roce 1989, jsme uměli, my Češi a Slováci,  tuto situaci řešit zcela racionálně a kultivovaně. A nejen to. Dnes můžeme konstatovat, že vztahy mezi našimi národy nikdy nebyly lepší. Byla by ještě celá řada otázek, které bych mohl zmínit, ale soudím, že ve většině z nich jsme se posunuli dále.

I dnes samozřejmě máme problémy, hospodářská krize zdaleka není překonána, čas od času se projevuje justiční mafie, státem otřásá aféra rychle a zřejmě nelegálně nabytých titulů na plzeňské právnické fakultě, či zřejmě mafiozního ovlivňování důležitých rozhodnutí státu atd, atd.

Je dobré si ale uvědomit jedno: Jde o problémy, které umíme řešit a můžeme řešit, pokud je budeme chtít řešit. Nemusíme se obávat žádných hrozeb typu vojenské okupace, ohrožení existence státu a národa, napadení či nástupu nedemokratického režimu, kterým byla Československá republika vystavena od počátku své existence 28. října 1918. Problémy samozřejmě jsou, ale jsou řešitelné pozitivní a demokratickou politikou a poctivou prací. To je ten nejzářivější Masarykův a Benešův odkaz dnešku.