Vladimír Špidla, bývalý evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti a mluvčí stínové vlády sociální demokracie pro stejnou oblast, byl jedním z účastníků veřejné debaty "Nová realita Evropské unie". Část svého vystoupení věnoval také Lisabonské smlouvě.
Myslím si, že Lisabonská smlouva je krok dopředu, ale není to žádné zásadní řešení, protože myslím si, že je to posun k takové, my jsme trochu posedlí českým chiliasmem, kdy očekáváme, že se zítra, pozítří otevřou nebesa a teď už to opravdu bude dobrý. To se nikdy nemůže stát. Koncept už vlastně od začátku Unie byl koncept jednotlivých kroků, krok za krokem, nikoli koncept zásadních zlomů, protože tak zásadní koncept jako je EU to není schopen vydržet. V tomto směru je Lisabonská smlouva krok kupředu a z hlediska evropského sociálního modelu je to krok, protože Evropská sociální charta se stala částí primárního práva, z toho plyne, že sociální práva se stala součástí normálního práva. Ten stav, kdy sociální práva byla podřízená a když došlo k situaci tvrdé na tvrdé, tak se soudilo podle smluv, a tam právo mělo svou převahu a od něj se vyvozovala veškerá interpretace, tato věc se změnila. Lisabonská smlouva neopustila základní koncept EU, což je koncept pokroku. Unie je formulována jako unie pro pokrok, což je velmi důležité, protože v tom evropském pojetí je představa, že pohyb má s sebou nést i sociální pokrok. To je základ evropského modelu. V diskusi zaznělo, zda jich je víc, nebo ne, podle mě je jeden základní, technické realizace se odehrávají na základě národních tradic v různých variantách. Abych to odůvodnil. Ten evropský model je založen na sociálně tržním hospodářství, což je princip, že ekonomický pohyb má přinášt sociální pokrok, je to neoddělitelné a to je náš politický cíl, to je jedna věc. Další jeho koncept je, že existují sociální práva, která jsou kryta univerzálními systémy sociální ochrany, tzn. univerzálně působící důchodová ochrana. Technické provedení je různé, pojišťovací systém odvozený v středoevropské tradici od česko-rakouského. Ten základní důvod, univerzální pokrytí, je ve všech systémech. Další znak konstitutivní je význam sociálního dialogu. To znamená význam kolektivní akce a představ, že sociální partneři ve svém vyjednávání a své akci do určité míry spravují oblasti, které se jich týkají, tzn. svoboda asociace a kolektivní akce.
