U příležitosti 160. výročí narození prvního československého prezidenta uspořádala sociální demokracie slavnostní setkání ve Slovanském domě v Praze. Úvodního slova se ujal předseda ČSSD Jiří Paroubek, který připomněl prezidentské působení a dlouhý a strhující příběh života TGM.
Dámy a pánové, vážení přátelé,
scházíme se, abychom si připomněli prezidentské působení a dlouhý a strhující životní příběh jedné z nejvýraznějších osobností našich národních dějin, život, dílo a působení Tomáše Garrigua Masaryka.
Všichni známe základní data jeho života i základní skutečnosti Masarykova stále živého odkazu. Víme a uvědomujeme si, doufám, že nejen v těchto okamžicích jeho životních jubileí, mimořádnost a skutečnou aktuálnost toho, co nám zanechal. Pokusím se z tohoto hlediska o připomenutí alespoň některých z nich.
Masaryk, vedle Albína Bráfa a několika dalších prozíravých jedinců, patřil ve své době mezi nemnohé, kteří si uvědomovali výbušnost sociální otázky a neudržitelnost hmotných i duchovních poměrů, ve kterých ještě ve třetí čtvrtině 19. století žily lidové vrstvy českého venkova i měst. Požadavky všeobecně a rovně dostupného vzdělání, laicizace školské výuky, rovného výkladu práva zaručujícího spolčovací, shromažďovací i listovní svobodu, zlepšení lidsky udržitelných poměrů nejen v továrnách a na velkostatcích, ale i v ještě nezdravějším prostředí formálně nezávislých dílen a provozoven řemeslníků a malopodnikatelů, dosažení práva na plnohodnotný rodinný život pro muže i ženy, zhruba tak lze shrnout hlavní obsah toho, co nazýval humanitní demokracií. Nešlo o nové myšlenky, podstatnou část z nich tak či onak prosazovali již jeho někteří předchůdci – velcí mužové českého národa – František Palacký a Karel Havlíček Borovský. To, co bylo na nich nové, byl posun v čase i prostoru, neoblomná vůle dohlédnout opravdu až na úroveň těch nejubožejších, těch nejvíce strádajících, jak je poznal již ze své chlapecké a jinošské zkušenosti na moravském Slovácku a pak již jako všestranný vzdělanec a posléze i vědec. Masarykův pohled byl proto pohledem hluboce věcným, reformním, vývojovým, poučeně a citově sociologickým, zasazeným do duchovní hloubky filozofického rozměru a dosahu.
Nonkonformita, schopnosti a velká odvaha, které přitom projevoval, působí i dnes nadčasovým – raději bych řekl zcela mimořádným, moderním – dojmem. Snaha po budování hodnotově i hmotně co nejvíce stejnorodé, rovnoprávné, vyvážené společnosti ho zavedla podle ne zcela doložené tradice již do řad účastníků první oslavy Svátku práce. Mezi ty, kteří byli přítomní závěrečnému táboru lidu na Střeleckém ostrově roku 1890. Nebylo divu, že se mezi jeho přáteli objevila celá řada socialistů, našich předchůdců. Jména Josefa Krapky-Náchodského, legendárního Josefa Steinera a jedné ze spoluzakladatelek moderního českého ženského hnutí, berounské rodačky Karly Máchové patří k těm nejstarším, spolu s legendou druhé internacionály a středoevropské sociální demokracie, pražským rodákem Karlem Kautskym. Pražským rodákem byl i druhý československý a první sociálnědemokratický premiér Vlastimil Tusar, spoluarchitekt úspěšné obrany československé demokracie krátce po první světové válce, která vešla do naší dějinné paměti jako boj o charakter republiky a znamenala neslavný konec prvního komunistického pokusu o převzetí moci v Československu.
Vztah, který se na těchto základech vytvořil mezi TGM a naší stranou, se neomezuje zdaleka na osobnost zakladatele moderní české státnosti, ale působil i do celé rodiny pana prezidenta. Fakt, že Masarykova žena byla téměř dvacet let členkou naší strany, je obecně znám; méně známé je to, že naší členkou byla i nejstarší dcera Alice a že do voleb v květnu 1948 měl naši kandidátní listinu vést podle málo známých informací jeho syn Jan. Nadějná jednání mezi ním a vedením naší strany zmařily události druhého, tentokrát úspěšného komunistického pokusu o převzetí moci v únoru 1948. Podstatnou část posledních let života někdejší „sekretářky československé prvoodbojové revoluce“, jak lze charakterizovat Masarykovu nejmladší dceru Olgu, strávila tato žena v úzkostlivé péči někdejšího generálního tajemníka naší strany z poválečných let a čelného představitele exilové strany Blažeje Vilíma. Tato vazba má však i své polistopadové konotace: na kandidátních listinách naší strany v Praze v roce 1990 byla uvedena i jména Masarykových vnuček Herberty a Anny. Vzpomínám si s jakým dojetím jsme tehdy toto jejich angažmá, tuto jejich morální podporu, přijali. A já jsem se cítil poctěn, jako málokdy ve svém životě, že s nimi mohu být na jedné kandidátce, kandidátce ČSSD.
Skutečnost existence zvláštního – jistěže mnohost Masarykova života nevyčerpávajícího – vztahu k naší straně, kterou výstižně vyjádřil jeden z nejlepších sociálně demokratických řečníků František Soukup, byť v jiné souvislosti, úsečným sloganem „věrnost za věrnost“, se prolnula i do mnoha Masarykových aktivit. Nechci a nebudu mluvit na tomto místě o tom, jak byl do lavic poslanců v Říšské radě ve Vídni volen na východní Moravě s podporou naší strany či jak vydatně podporoval činnost naší ústřední vzdělávací instituce, tehdejší Dělnické akademie, dnešní Masarykovy demokratické akademie. Nyní se dotknu věcí a záležitostí, jež jsou podstatné pro současný plnohodnotný život naší společnosti.
Sociální život, potřeby společnosti, sladění zájmů je nepředstavitelné bez spořádaného státního rámce. Zhruba do své padesátky, tedy do počátku minulého století, byl Masaryk přesvědčen o prospěšnosti a perspektivnosti existence podunajského soustátí, tedy Habsburské monarchie, jako výchozí reformovatelné základy národního života rychle vyzrávající tehdejší české společnosti. Krizové příznaky prohlubující se slabosti Rakousko-Uherské monarchie, však jeho původní názor postupně zviklávaly. Míra pragmatismu, kterou při tomto osobním názorovém přelomu prokázal, je právě tak obdivuhodná jako odvaha a nasazení, se kterými vedl ve vysokém věku zahraniční odbojovou akci. Zprvu proklínaný a zatracovaný jedinec spolu se svými nečetnými spolupracovníky postupně v době Velké války ze země vydupal československou exilovou armádu i uznání dohodových mocností, bez něhož by celá velká práce, která s tím byla spojena, ztratila svůj smysl.
Skutečného Masaryka nám dnes poněkud zakrývá jistě v dobrém vytvořená prvorepubliková „tatíčkovská“ tradice. Ale také krásná čeština masarykovských knih a článků Karla Čapka. Rozlišit tuto působivou a ve svém základu věcně přesnou legendu od projevů a jednání temperamentního, charismatického a mimořádně vzdělaného muže, který si byl plně vědom nejen svých nedostatků, ale i předností, není dnes, takřka tři čtvrtě století po jeho odchodu z tohoto světa, snadné. Z tohoto pohledu je velmi výmluvné snad poslední Masarykovo exilové vystoupení 10. prosince 1918 během návštěvy francouzského města Darney, které bylo významným střediskem našich legií ve Francii: „Nazdar hoši! … Já jsem Vám nejednou pověděl heslo: vytrvat až do konce. My jsme vytrvali všichni, ale teď musíme dodělat, co jsme začali. Ještě není všechno hotovo, ba nastává nám těžší úkol než dosud. Já nechci zlehčovat, co jste udělali velikého, já nechci nevzpomínat s láskou a vděčností našich padlých bratří, ale povídám jen to, že nám nastává, braši, ta velká drobná práce při budování naší republiky, našeho státu a celé jeho administrace.“
Tón tohoto neformálního, podle všeho předem nepřipraveného projevu – připomínám, že prezident Osvoboditel již jako řádně zvolený první muž vznikajícího státu Francií projížděl při svém návratu ze Spojených států do vlasti – nese charakteristické znaky této neopakovatelné osobnosti. Sevřenost, zcela srozumitelné sdělení, výrazná věcnost, pronikavost postřehu překvapují u vědce, v němž bychom si spíše mohli představovat nepraktického, suchého katedrového teoretika, odtrženého od našeho praktického života. Opak byl pravdou a to bylo štěstí naší země. Prezident musí být nejen schopen morálně-duchovního vedení země, on musí být schopen rovněž praktického uvažování a činů. A to Masaryk byl.
Úloha Hradu, pojmu, který byl TGM tolik protivný, byla úlohou, jak by řekl zmíněný skvělý rétor naší strany František Soukup, centripetální. Demokratické skoncování s komunistickým pokusem o převzetí moci z let 1919-1920, potlačení krajně pravicových i vyhroceně levicových radikalismů dvacátých a třicátých let, soustavné a důsledné budování jedné z nejlepších evropských legislativ školské i sociální, neúnavná a houževnatá propagace zdravého, na hygieně založeného životního stylu jsou několika náhodně vybranými příklady z bezpočtu snah a úsilí, která jsou oprávněně spojována s tímto mimořádným mužem.
První prezident naší republiky byl – a v mnoha ohledech doposud zůstává – i prvním feministou naší země. Americké i západoevropské inspirace, jež mu při důsledném sledování této stále živé otázky byly prvními průvodci, se dokonale ztělesnily v jeho manželce, Charlottě Masarykové. Hugenotská rodinná tradice, která její předky zavedla do Spojených států amerických, ovlivnila i její děti. Dnes jej již nedostatečně známo, že ze zřídel, u jejichž zrodu stály v poslední čtvrtině minulého století největší české ženy té doby, vyšla jedna z vůbec prvních humanitně vysokoškolsky vzdělaných českých žen Alice Masaryková. Tato skutečná první dáma První republiky zanechala trvalou památku nejen svou nevšední pílí v čele Českého červeného kříže, ale také jako téměř zakladatelská osobnost prvních aplikačních projevů a aktivit moderního pojetí lidských práv.
Dámy a pánové, svou volnou pouť životem našeho největšího prezidenta bych rád zakončil připomínkou jeho dalšího života, života po smrti, kde se stával legendou. Na počátku čtyřicátých let v jednom ze svých početných vystoupení na vlnách československého vysílání BBC Jan Masaryk, tento malý syn velkého otce, jak se s nadhledem i pokorou často sám charakterizoval, vzpomínal na svého otce. Na vzácné rodinné chvíle společného soužití. Jak již jako velmi zralý muž učil své děti bruslit a zahanbil je svou bruslařskou dovedností. Jak bylo nesnadné se starým pánem soutěžit při četných jezdeckých vyjížďkách v lánské oboře, při nichž ho neopouštěl jeho soutěživý duch.
Ta vzácná schopnost promyšleně, s ohledem na možnosti a limit tužeb českého člověka určovat dosažitelné cíle, orientovat se v situaci. Věcnost, umírněnost, střízlivost a odvaha jsou těmi rysy Masarykovy osobnosti, které jsem chtěl dnes, na tomto našem shromáždění, co nejvíce zvýraznit a co nejvýstižněji vyjádřit.
Děkuji vám za pozornost.
Jiří Paroubek
předseda sociální demokracie
