Projev Jiřího Paroubka na Žofíně

Milé přítelkyně, vážení přátelé

zítra tomu bude 20 let, kdy původně pokojná demonstrace vysokoškoláků k připomenutí 17. listopadu - Mezinárodního dne studenstva - svým průběhem a nečekaným násilným potlačením odstartovala i u nás proces rozbití 41 let trvajícího komunistického režimu. Po Polsku, Maďarsku či bývalé NDR jsme byli ti poslední, kteří se vydali na cestu svobody, demokracie, ale i – a na to nezapomínejme - k tržnímu hospodářství.

Zpěv hymny, kytice a holé ruce na straně mladých studentů, obušky a rány na straně moci odstartovaly proces, který se začal odvíjet jako dramatický film: první pokusy o objektivní televizní a rozhlasové zpravodajství - vznik Občanského fóra - výzva proti násilí a k dialogu ve Svobodném slově - zaplněné Václavské náměstí - a na balkóně Melantrichu: Václav Havel, Marta Kubišová, Valtr Komárek či Karel Gott zpívající společně s Karlem Krylem – slova o svobodě a demokracii a toleranci i národním usmíření: Nejsme jako oni, Svobodné volby, Zpátky do Evropy – cinkání klíčů – generální stávka - zrušení vedoucí úlohy komunistické strany - návrat Alexandra Dubčeka do veřejného života – odstoupení Gustáva Husáka z funkce prezidenta republiky – volba Václava Havla prezidentem republiky. To jsou jen krátké sekvence běhu dní, na které po dvaceti letech právě vzpomínáme.

Byla to doba euforie a všeobjímající lásky a také tolerance. Věci byly přehledné. A také společný nepřítel - KSČ se stáhl a dobrovolně a ochotně ustupoval ze svých mocenských pozic a vlastně se nezdál již tak zlý, když se změnil v papírového tygra. Totalitní moc tála jako sníh na slunci. Lidé se napřímili a to, co se ještě před měsícem zdálo nemožné, se stávalo neuvěřitelně krásnou realitou: komunistický režim padl.

Vracíme-li se dnes k 17. listopadu, můžeme jej bez obav srovnávat s 28. říjnem. Obě tato data mají v historii našeho národa prvenství. 28. říjen byl naplněním snu mnoha generací o obnově samostatného státu, 17. listopad nám k našemu úžasu vracel to, v co upřímně řečeno již málokdo věřil: svobodu, demokracii, ale i příslib návratu ke svobodnému podnikání, tržnímu hospodářství, který byl v našich myslích spjat, někdy i poněkud nekriticky s hospodářstvím první republiky.

Díváme-li se dnes s odstupem času na onu dobu, pak vidíme, že změna byla nezbytná, nevyhnutelná a musela nastat. Kdyby výbuch občanského nesouhlasu nenastal 17. listopadu, nastal by například 10. 12. na Den lidských práv, či někdy jindy. Mohl mít jiný průběh, zčásti mohli být v čele i jiní aktéři. Avšak pád komunistického režimu v Evropě a tím i u nás by s jistotou nastal. Proces jeho destrukce v Evropě byl totiž nezadržitelný a jako příčiny se slévaly různé pramínky a říčky, které se spojily v mohutný proud, bouřící příval, který byl schopen smést vše, co mu stálo v cestě.

Často se vedou diskuze, kdo pád komunismu vyvolal. Soudím, že těch faktorů bylo vícero: Náš vděk patří především hnutím za svobodu a demokracii ve všech bývalých středoevropských a východoevropských zemích, maďarská revoluce v roce 1956, Pražské jaro 1968, odborářské hnutí Solidarita v 80. letech, ale i hlas disidentů, který znervózňoval mocné, včetně např. tehdejšího Sovětského svazu. Myslím, že je nezbytné připomenout jméno jednoho člověka, který více nežli kdo jiný z čs. občanů přispěl k obnově svobody a demokracie v naší zemi. Tím mužem byl Václav Havel. Nemusíme sdílet všechny jeho názory, ale musíme přiznat tyto neoddiskutovatelné zásluhy.

Kdybych měl možná jednoduše všechny tyto události spojit, pak byly projevem přirozené lidské potřeby svobody a lidské důstojnosti, která je vlastní našemu civilizačnímu okruhu, ale i nedůvěra k rigidnímu a trvale nedostatkovému ekonomickému systému. Touha po svobodě provází celé dějiny lidstva. Je přirozená a nelze ji dlouhodobě omezovat či bránit.

Klíčový význam měl i fakt, že v Moskvě již neseděl Brežněv či Andropov, ale idealista, který se dopustil fatálního omylu o možnosti spojení svobody a demokracie s komunistickým režimem a na politické uvolnění, pererstrojku a glastnost vsadil vše. A nejen to. Důsledně se vzdal mocenského prosazování svých záměrů. Tento omyl otevřel ve střední a východní Evropě dveře svobodě a k omezení a později i k pádu mocenských zájmů Sovětského svazu v satelitních státech. Byl to velký snílek. Jestliže před týdnem Němci u příležitosti oslav pádu Berlínské zdi v opakovaných proslovech chválili především Michaila Gorbačova jako muže, kterému vděčí za svou svobodu a znovusjednocení, platí to pro celou bývalou střední a východní Evropu. Vědomě se vydal cestou víry ve svobodu člověka i národů a tím podkopal základy hegemonistického postavení sovětského impéria. Stal se pro Rusy samé tragickou postavou, jehož slovo doma téměř nic neznamená, ale nám svým experimentem, jehož průběh a závěry neuměl předvídat ani řídit, přinesl svobodu.

Milí přátelé,

17. listopad a následný osvobozující proces, cestu k demokracii, který probíhal ve stále zrychlujícím procesu, vzedmul mohutnou vlnu dosud potlačené politické aktivity. Vznikaly desítky nových politických stran a k novému životu se znovu probouzela i sociální demokracie.

Rád na tuto dobu vzpomínám a v jistém smyslu to patří k nejkrásnější části mého života, a samozřejmě nejen politického. Když jsem 19. listopadu 1989 z médií získal informaci, že sociální demokraté vyzývají k obnovení činnosti této strany po více než jedenačtyřiceti letech, nezaváhal jsem. Považoval jsem se vždy za názorového socialistu, a tak reformní demokratická levice masarykovského či benešovského zaměření mne vždy oslovovala. Naopak tehdy významné Občanské fórum mi mnoho neříkalo. A proto jsem se obrátil na kontaktní adresu na Národní třídě v bytě Břetislava Nedbálka. Tam se začali scházet první adepti na členství v sociální demokracii. Přišel jsem mezi ně také. Tuším, že to bylo někdy 20. či 21. listopadu, kdy jsem zazvonil a když mně otevřeli dveře, byl jsem pomyslně okamžitě do celého dění zatažen. Břéťa Nedbálek dal straně k dispozici na několik týdnů svůj byt na jedné z nejlepších adres v Praze jako její hlavní stan. Abych byl upřímný: pěkně jsme mu ho během těch týdnů poničili a dokonce si myslím, že jsme mu za to nikdy pořádně ani nepoděkovali.

Již  během prosince 1989 se začaly utvářet okresní a krajské organizace sociální demokracie. Vzpomínám si např. na takové setkání v prosinci 1989 v Praze 10, kde jsem byl členem ČSSD. Snad 300 se nás tehdy sešlo na jakési valné hromadě členů. Cítil jsem to nadšení lidí, ale jako praktický člověk jsem rovněž chápal, že jenom s ním dlouho nevystačíme.

Byla to doba složitá: začínali jsme prakticky z ničeho: ze sbírek členů, z tržeb z prodeje Práva lidu  (jednalo se v prosinci 1989 o statisíce korun příjmů) a z finanční a materiální podpory našich zahraničních přátel, především rakouských socialistů. Z bytu B. Nedbálka jsme se v krátké době přesunuli - již v prosinci 1989 - na Václavské nám. 43. Tehdy jsem viděl poprvé také Petru Buzkovou, jak tam obětavě vyřizovala poštu strany. Všichni jsme v té době dělali, co bylo potřeba. Obětavě a s pokorou.

Byla to hektická doba, plná nadšení. Krásná doba. V těch dnech jsem se seznámil např. s Jiřím Horákem, Přemyslem Janýrem, Radkem Lužou, Slávkem Klabanem, Milanem Veverkou, Jaroslavem Kohoutem a o něco později také s Karlem Hrubým a Jiřím Loewym a desítkami či spíše stovkami lidí z okresů a krajů.

Do strany vstupovali lidé zejména z někdejšího majerovského křídla sociálnědemokratické strany. A s komunistickou diktaturou měli své účty. Samozřejmě, že se na nich podepsalo více než čtyřicetjedna let, které uplynuly od ukončení činnosti sociální demokracie v zemi v červnu 1948. Nebyli to tedy již žádní mladíčci. Nejmladším z nich bylo kolem šedesáti. Ale byli neuvěřitelně nadšení a obětaví a nesmírně intenzivně pracující ve prospěch strany.

V prvé části letošního sjezdu strany v únoru jsem zdravil ze sjezdové tribuny jednoho z nich: 99-letého Františka Jůnu. Byl těžce nemocný a věděli jsme, všichni jeho blízcí přátelé a známí, že František vede nerovný zápas se smrtí. Ten zápas František 4. října prohrál. Když jsem si před měsícem připravoval slova na poslední rozloučení s ním, nemohl jsem přehlédnout datum jeho vstupu do strany: rok 1922. Ostatně členy strany před ním byli i jeho otec a otec jeho otce. František celý život prožil – a tisíce jemu podobných našich přátel veřejně připomínaných i těch neznámých – s pečetí věrnosti vůči své straně a zejména vůči našemu státu.

Kromě předúnorových členů ČSSD přicházeli lidé ze „starých“ soc. dem. rodin, jejichž tatínek či dědeček byl členem soc. dem.. Ale přicházeli také lidé, kteří nikdy předtím nebyli politicky organizovaní a cítili potřebu se účastnit správy věcí veřejných.

Na počátku obnovené existence naší strany jsme neměli sekretariáty v okresech a krajích. Peněz mnoho nebylo. Ale iniciativa lidí v okresech byla neuvěřitelná. Psychologickým zlomem bylo, když nám začátkem roku 1990 komunisté vrátili historické centrum soc. dem. hnutí - Lidový dům v Praze. Lidový dům se rázem stal naší přirozenou základnou, centrem, kam se od začátku sjížděli členové z celé republiky a spojovali nitky našeho konání. Byla to a je naše vlajková loď po celých 20 let obnovené existence naší strany. Můžeme být dnes jen hluboce vděčni našim předkům, především českému dělnictvu, kteří se sociálně demokratické straně před sto lety postarali v haléřových sbírkách o takovou skvělou základnu.

Finanční situace strany ovšem byla v těch prvních měsících po obnově činnosti stále napjatá, ale postupně jsme dokázali získat finanční zdroje pro naši činnost. Nejštědřejší z našich zahraničních přátel byli rakouští socialisté. Vzpomínám, jak jsme se s Jiřím Horákem po obnovovacím sjezdu ČSSD, který byl v závěru března 1990, vydali v dubnu do Vídně a obdrželi jsme 3 mil. ATS pro potřeby strany. Dodnes vzpomínám na slova místopředsedy rakouské SPÖ Meyera: to je naše splátka za rok 1934. Tehdy čs. sociální demokracie poskytla - po občanské válce v Rakousku -  útočiště celému exilovému vedení rakouské SPÖ (a v té době bylo v Praze i exilové vedení německé SPD). Získávali jsme také od rakouské socialistické strany potřebnou rozmnožovací techniku, faxy a podobně. Finančně štědré byly ovšem i další spřátelené strany z celé Evropy. Němci, Dánové, Švédové, Norové, Italové ad... Mezinárodní solidarita evropských soc. dem. stran tedy byla mimořádným faktorem, bez kterého bychom nevybudovali stranu tak brzo, možná, že však vůbec. Děkujeme Vám, drazí přátelé.

 

Zejména na začátku bylo důležité, jaký vztah zaujmeme v citlivé otázce – ke komunistům. Právě demokratický a ve své době i potřebný protikomunistický charakter vtiskli naší straně zejména první předseda Jiří Horák, člověk neobyčejně politologicky vzdělaný, s velkými praktickými zkušenostmi z USA a Přemysl Janýr, jeden z aktivních činitelů při pokusu o obnovu ČSSD v roce 1968 a jeden z našich politicky nejúspěšnějších exulantů nejen v Rakousku, který měl ve své době doslova vždy otevřené dveře k sociálnědemokratickému kancléři Bruno Kreiskému. Učili jsme se od nich i od dalších našich přátel z exilové strany a postupně chápali, co vlastně znamená být sociálním demokratem.

 

Vedeni vizí úspěšného uplatnění strany ve společnosti dokázali jsme v krátké době zorganizovat celostátní síť okresních a krajských sekretariátů. Na obnovovacím sjezdu strany v závěru března 1990 jsme vytvořili legitimní vedení strany. Během následujícího týdne po sjezdu jsme zorganizovali sestavení kandidátních listin do parlamentních voleb a zahájili volební kampaň k červnovým volbám do parlamentu.

 

Parlamentní volby v červnu 1990 jsme nejen nevyhráli, ale ani jsme se nedostali do parlamentu. Ale to nebylo v té době nejdůležitější. Naladění lidí ve prospěch Občanského fóra bylo ve své době pochopitelné a jeho vítězství bylo triumfální. Ale již na podzim roku 1990 v komunálních volbách získala ČSSD tisíc zastupitelů a ve straně začal působit přirozený výběr. Objevila se již na počátku celá řada talentovaných lidí, kteří významným způsobem ovlivnili život ČSSD v dalších letech: Petra Buzková, Stanislav Gross nebo Vladimír Špidla atd. atd. Strana postupně rostla a sílila a také pracovala pro lidi a vítězila.

Ohlédneme-li se dnes nazpět, pak vidíme, jakou cestu jsme urazili. Začalo to kontaktním místem v zapůjčeném bytě, bez peněz, bez sekretariátů, jen s nadšením a končilo to tím, že jsme trvale nejvýznamnější českou politickou stranou levého středu. Přes všechny potíže můžeme myslím říci: byla to úspěšná doba. Zřejmě nejúspěšnější doba ve stojednatřicetileté historii české sociální demokracie. A byla to cesta úspěšná nejen pro stranu, ale zejména pro celou českou společnost. To říkám při všech výhradách, o kterých se ještě zmíním.  Stali jsme se členy největšího politicko-hospodářského uskupení světa: Evropské unie. Jsme členy nejsilnějšího světového bezpečnostního uskupení NATO. Heslo "Zpátky do Evropy" jsme za našich vlád splnili na 100%. Naše strana přivedla zemi do NATO i EU. Dařilo se nám také systémové upevnění nejen etického zápasu o svobodu ve smyslu lidských práv, ale i prosazení efektivního a přitom funkčního modelu sociálně tržního hospodářství.

To ovšem neznamená, že se nedostáváme do situace, kdy můžeme mávnout rukou nad celou řadou věcí, které se znovu začínají objevovat. Není všechno jen dobré a úspěšné. Naopak: zdá se nám, že po 20 letech od 17. listopadu se dostáváme do bodu, kdy budeme muset znovu nastolit zásadní pozornost tomu, jak funguje stát, jak fungují jeho instituce, ale i to jak fungují kontrolní mechanismy nad soukromými institucemi, výsledky jejichž činností dopadají na veřejnost.

Je dobré, že došlo k masivnímu nárůstu vysokoškolské vzdělanosti, ale snaha všechno privatizovat, včetně vzdělání a nedostatek kontroly nese doslova otřesné ovoce: Asi jste již slyšeli ten vtip: Baví se 2 kamarádi: „Co děláš v neděli?“ „Práva.” Vtipné? Ve své podstatě tragické. Vysokoškolské tituly se staly obyčejným obchodním artiklem, a nebo prostředkem budoucí korupce.

Justiční a právní mafie proniká do vrcholků rozhodování. Platí vůbec ony desítky "odborných" posudků, o které stát opíral svá rozhodnutí s miliónovými či možná až miliardovými dopady a které vypracovala tak vážená instituce, kterou by měl být Ústav státu a práva ČAV? Anebo neplatí a jsou jen kladnou odpovědí zabalenou do právní formy za tučnou odměnu. Jde o desítky posudků typu vydání katarského prince, kauzy bývalého místopředsedy vlády, miliardové ekologické superzakázky a dalších a dalších. Několikrát jsem se marně dožadoval vydání alespoň jejich seznamu.

 

Začali jsme také prosazovat vymahatelnost práva. Ale je otázka, zda spoléhání se na soukromé exekutory bylo skutečně to nejrozumnější. Známe případy, kdy kvůli nedoplatku 70 haléřů byl obstaven miliónový majetek. Také konkursní mafie se má čile k světu a množí se pochybnosti o údajných pohledávkách bílých koňů, pro které jsou likvidovány podniky seriózních podnikatelů.

Věnovali jsme velkou pozornost rozvoji státního zastupitelství. Mělo mít na výkonné moci nezávislý charakter. Podařilo se nám to však skutečně? Kauza místopředsedy vlády Čunka a státní zástupci, kteří se na jejím zametení pod koberec podíleli, se nám stále vrací nevyřešená jako bumerang. Velkou pozornost jsme věnovali rozvoji našeho soudnictví. Výsledek je, že důvěra v něj je zcela otřesena. Soudy pracují stále neuvěřitelně pomalu a nepředvídatelně.

A Ústavní soud zrušil ústavní zákon o skončení volebního období, ačkoliv mu Ústava rušení ústavních zákonů nedovoluje. To vše s odůvodněním, že uprostřed volebního období není možné jej zkrátit a že se jedná o nepřípustnou retroaktivitu. Ale po 2 měsících, jakoby mimochodem jeho předseda prohlásí, že nový ústavní zákon už by asi nezrušil a že volby mohly být. Kde to jsme?

Vyznamenávaní úspěšní důstojníci z afgánských bojů nosí symboly SS a ministr obrany jim ještě blahopřeje. A odpovědní činitelé státu to vědí dlouhé měsíce a nic nedělají. V posledním týdnu jsme v armádě zažili několik podobných skandálů. Těžko vinit ministra, který je tam půl roku (odmyslím-li velkoryse, že byl více než dva roky náměstkem). Na ty skandální události se zadělávalo pár let. Neschopná ministryně (jedna z opor TOP 09), pějíce častušky, přivedla resort obrany na hranici morálního rozvratu.

A Dalík, nejbližší rádce a přítel býv. předsedy vlády dál jezdí na údajně cizí vilu v Toskánsku. Bere si s sebou sochy, jakoby jezdit na dovolenou do hotelu se sochami bylo úplně normální a běžné. Kde jen ten talentovaný mladík získal ty milióny? Ty desítky milionů a za co? A koho to vlastně zajímá. Český "svobodný" tisk určitě ne. Ani bych ovšem nechtěl zažít, co by se stalo, pokud by se do stejné situace jako p. Dalík dostal někdo z mých blízkých spolupracovníků či jen vzdálených známých.

Á propos, svobodný tisk. V každé opravdu vyspělé demokratické zemi Západu existuje tisk, který podporuje politickou levici a tisk, který podporuje pravicové strany. Včera jsem navštívil sjezd SPD v Drážďanech. O SPD píší pozitivně např. v die Zeit či Spiegelu. Ve Francii o socialistické levici pozitivně vždy psal např. Le Monde či Liberation. Ve Velké Británii je to např. The Independent. U nás to z tištěných médií není nikdo. Slovy: nikdo. Ano, hovořme o svobodě, pořádejme semináře na téma svoboda a její nepřátelé. Nám by pro začátek stačilo jen objektivní zpravodajství. Dnes jedinou možností jak zprostředkovat občanům nezkreslené názory soc. dem. je její vlastní placená inzerce v tisku. Možná bychom neměli hledat nepřátele svobody, ale její přátele. Do dalších 20 let obnovené svobody přeji českému tisku, českým médiím opravdovou nezávislost na šéfredaktorech a vydavatelích, občanskou odvahu, originální myšlenky, sebevědomé redaktory, schopné objektivního přístupu a ochotné hledat a vyrovnávat se mediálním vzorům ze západního světa.

Vážení přátelé,

když navštívím vysokou školu, strhne se v lepším případě pokřik mezi akademiky, v horším případě mne přístup zakáží pod záminkou, že politika nemá na vysokou školu přístup. Ale předseda Krajské organizace ODS v Plzni a její poslanec a lídr její sněmovní kandidátky Jiří Pospíšil se může stát děkanem právnické fakulty a vše je v nejlepším pořádku. Ba naopak, ještě chválen jako obětavý talentovaný mladý muž, zachránce českého školství.

Milí přátelé,

váhal jsem – zda se mám dotýkat byť těchto některých negativních záležitostí v tento slavnostní den. Nemám z nich radost. Ale ani v tento den je nesmíme pominout. Nesmíme je pominout právě proto, protože při příležitosti 20. výročí 17. listopadu, se musíme korupci, mafiím nejrůznějšího typu, systémovým vadám fungování právního státu intenzivně věnovat.

Co jiného od nás lidé očekávají. A kdo jiný v této zemi má tu sílu a vůli provést nápravu? Ptám se, je nějaká jiná politická síla v naší zemi, která bude nositelem změny, nežli právě soc. dem.? Odpověď je jasná. Přes všechno negativní samozřejmě víme, že pokrok ekonomický, politický a sociální od roku 1989 je velký. Roste výrazně počet těch, kteří se ztotožňují s tím dobrým, co se vytvořilo a jen 13% občanů si přeje návrat před listopad 1989. Ale zároveň vysoce nad 70 % veřejnosti je nespokojeno s politickou situací a přeje si změny. Jde o velkou výzvu a my ji musíme přijmout. Ale jde o to naší prací lidi přesvědčit o tom, že my jsme ta změna.

Jsou to úžasná čísla, těch zmíněných pouhých 13% nostalgiků,  výborná vizitka demokratického režimu, uvážíme-li, že v naší zemi jsou miliony lidí, majících hluboko do kapsy. Jsou statisíce českých lidí, kteří živoří pod hranicí chudoby. Zejména důchodců, rodin s dětmi, lidí se zdravotním postižením ad. A těmto lidem, kteří nás nejvíce potřebují, chceme věnovat na prvním místě naši pozornost, zaměřit naši legislativní činnost v parlamentě a politickou činnost vůbec v jejich prospěch.

V sobotu rozčeřilo politickou hladinu prohlášení vedení KSČM. Nechci s nimi diskutovat na dálku, nemá to příliš smysl. Komunisté neznají slovo pokora.  Nechci dramaticky hovořit o zločinech komunistického režimu. Kadlub jejich diktatury proletariátu semlel i desetitisíce sociálních demokratů. Zaměřím se přitom jen na běžné stránky života. Svoboda slova, pohybu, shromažďování, podnikání, to vše bývalý režim potlačil. A co udělal komunistický režim s životní úrovní lidí? (nemám teď na mysli papaláše bývalého režimu) A ve srovnání se západní Evropou? Darmo mluvit. Reformní socialisté v Čechách i Evropě již před více než 100 lety opustili utopické představy, které s takovou chutí rozvíjeli po I. a zejména II. světové válce i čeští komunisté. Čeští demokratičtí socialisté naopak vzali dávno za své slova německého politika a socialistického teoretika Eduarda Bernsteina: „Cíl není ničím, hnutí je vším“. Za osm let našich vlád vzrostla reálná průměrná mzda v zemi o 43%, reálné důchody o 22%. Co dokázali za 41 let své vlády komunisté?  A co česká pravice za svých vlád po sametové revoluci? Byla to dvě žalostná představení.

Pravicová Topolánkova vláda přivedla republiku do krize. Je to již druhá pravicová vláda, která to po obnově demokratických poměrů v zemi dokázala. A ještě mají odvahu ze sebe dělat nejlepší ministry financí na světě a tvářit se ublíženě, že jsme si dovolili skoncovat s jejich vládou korupce a obřího deficitu. Za léta 2007-09, za něž nesou odpovědnost (v letech 2008 a 9 úplnou) se jim zdařilo, resp. zdaří navýšit veřejný dluh o cca 350 mld. Kč. Ale za pomoci vždy ochotných pravicových médií se stylizují do polohy kompetentních hospodářů. V minulém týdnu jsme pomohli řešit úřednické vládě problém, který hrozil vyvrcholit státním bankrotem v závěru tohoto roku. Bylo to jedno z neblahých dědictví pravicové Topolánkovy vlády.

Připomínejme lidem největší chyby Topolánkovy vlády, to co média zakrývají příkrovem mlčení. Nestoudné poplatky ve zdravotnictví, trvalé zvyšování finanční spoluúčasti ve zdravotnictví, zrušení nemocenské v prvních třech dnech nemoci, rovnou daň, tak skvělou pro nejbohatší, všudypřítomnou korupci, americký radar a mohl bych pokračovat, ale je toho také mnoho, čemu jsme dokázali v uplynulých  3 letech zabránit: školné na VŠ, církevní restituce za 300 mld. Kč, zničení podstaty zákoníku práce atd., atd..

Milé přítelkyně a přátelé,

pracujeme na vizi, jak zařadit Českou republiku do roku 2025 mezi prvních deset zemí EU s nejvyšší životní úrovní a kvalitou života. Jde o ambiciózní plán a chceme jej podrobit všestranné diskuzi s odborníky mimo stranu. Sympatizanty a také členy strany. Před 20 lety byla vize jasná: pluralitní demokracie, tržní hospodářství, zakotvení v ekonomických a bezpečnostních strukturách Západu. Těchto cílů jsme úspěšně dosáhli, nyní nás nečeká nic menšího, než život společnosti a českých občanů kvalitativně změnit.

Čeká nás hodně práce, ale my se jí rozhodně nebojíme. Až naši následovníci za dalších 20 let - a myslím, že i někteří z těch mladších, kteří dnes sedí v sále – bez falešné skromnosti, s vysokým podílem soc. demokracie - budou v plném rozkvětu svých sil - věřím, že budou moci konstatovat: Věci se povedly. Bylo to úspěšných 40 let od 17. listopadu 1989. Zažili jsme velká politická, volební vítězství, což nám umožnilo dobře pracovat pro veřejnost, pro lidi, pro český stát. Nikdy nezapomínejme, že politika je především službou veřejnosti.

A na závěr na adresu všech oceněných. Děkujeme Vám, drazí přátelé, za všechno, co jste před 20 lety a v průběhu 20 let ve prospěch strany a republiky udělali.