Vážený pane předsedo, dámy a pánové. Ústavně-právní výbor projednal navrhovaný zákon a přijal k němu usnesení, v kterém jednak doporučuje Senátu Parlamentu ČR vrátit projednávaný návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které jsou uvedeny v příloze usnesení. Dále určil zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu mne, jak už bylo řečeno, a pověřil předsedu výboru senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR.
K pozměňovacím návrhům, které schválil ústavně-právní výbor, se podrobně vrátím v případné podrobné rozpravě.
Teď mi dovolte pár slov obecně k navrhovanému zákonu.
Je zcela nepochybné, že si naše morální ocenění, a zřejmě nejenom morální ocenění, zaslouží všichni, kteří se zachovali statečně, kdykoliv museli čelit nesvobodě, totalitě nebo autoritářství. V tomto smyslu lze samozřejmě na navrhovaném zákonu ocenit to, že jde ještě nad rámec morálního ocenění, a to zejména v jedné části, a to se týká srovnání výše navrhovaných důchodů alespoň na průměrnou úroveň, protože těm, kteří se zachovali v minulosti statečně, bylo často zabráněno, aby vystudovali to, na co měli talent a schopnosti, a aby následně samozřejmě vykonávali povolání, pro která měli předpoklady. A to se samozřejmě odrazilo i na jejich nízkých příjmech a následně i nízko stanovených důchodech, a je nepochybně morálně v pořádku a spravedlivé, abychom tuto nespravedlnost řešili.
Složitější na navrhovaném zákonu je to, že vždycky je problematické, pokud jakýkoliv zákon hodnotí historii. Hodnocení historie by mělo být vyhrazeno vědcům, badatelům, vědeckým institucím, vysokým školám a nepochybně se o historii má vést i veřejná debata. Nikdy by však historie neměla být hodnocena zákony, to nikdy nevede k ničemu dobrému.
Nelze se samozřejmě do jisté míry v tomto případě hodnocení historie vyhnout, protože musíme stanovit určitá kritéria, podle kterých přiznáme těm, kteří se statečně zachovali, příslušný statut. Tato kritéria by však nikdy neměla přesahovat tu míru nezbytnou právě pro určení, kdo si naše ocenění a i výhody, které zákon upravuje, zaslouží a kdo nikoliv, a neměla by být přehnaně ideologická. To bohužel tento zákon zcela nesplňuje. Prolíná se to celým zákonem od preambule a dále.
Z toho vyplývá i jedna ze změn, které byly v ústavně-právním výboru přijaty. Nepochybně ne všichni, kteří by měli být oceněni podle navrhovaného zákona, byli obětí teroru. Teror v té definici samozřejmě velmi zužuje okruh lidí, protože ne každý, kdo byl postižen v době nesvobody, tak to bylo v důsledku teroru. Historie je samozřejmě mnohem barvitější, není černobílá, byla různá období v té tzv. době nesvobody a za teror se dají nepochybně označit jenom určité akty, které se v té době odehrály. A myslím si, že ocenění si zaslouží každý, kdo se zachoval v té době statečně a nejenom ten, kdo byl obětí teroru.
Nebudu se teď vůbec pouštět do debaty, jestli se dá hovořit o třetím odboji nebo nikoliv. Podstatné je řešení osobních statečných činů těch, kteří by měli nebo neměli být oceněni. Odboj jako takový mně nepřijde úplně případný. Myslím si, že ta činnost není zcela srovnatelná s prvním a druhým odbojem. Ale to, co mně vadí především, je, že se vyzdvihuje ozbrojená forma odboje, a to v pozitivní definici účastníků odboje a odporu proti komunistickému režimu. Myslím si, že ozbrojený odboj zcela jistě nebyl dominantní součástí odporu proti totalitě, a dokonce i nenásilné formy často vyžadují větší statečnost než forma ozbrojená. To znamená, že si myslím, že bychom se měli nějak vypořádat s tím, aby k tomuto neodůvodněnému preferování ozbrojené formy nedošlo.
Další problematická věc v zákoně, která opět souvisí se zplošťováním historie, je negativní definice účastníků odboje a odporu, tedy výčet kategorií, skupin lidí, kteří jsou automaticky vyloučeni z toho, aby jim byl přiznán statut účastníka odboje a odporu, byť samozřejmě je to relativizováno, některými ustanoveními lze to prolomit.
Myslím si, že bychom měli vyjít z obecné definice, že vyloučen by měl být každý, kdo jakýmkoliv závažným způsobem vystupoval proti svobodě, demokracii a ochraně lidských práv a základních svobod. A takto obecně formulovaná definice, ať už osobní účast, nárok na přiznání statutu bude posuzovat ministerstvo nebo jiný orgán, umožní tato obecná definice, aby jak ty dobré, tak ty špatné skutky každého žadatele byly posouzeny v celé jejich šíři. A nepochybně i ten, kdo bude rozhodovat, přihlédne ke všem kategoriím, které jsou v zákoně v negativní definici uváděny i dnes, a přihlédne možná i k některým dalším, nejenom k těmto. A na druhou stranu na uvedené kategorie nebude nahlíženo plošně.
Nejsem si jistý, jestli například, když vylučuje absolventy nebo studenty vysokých škol vojenského typu, jestli někdo, kdo ve svém mládí studoval třeba informační technologie na vojenské škole, automaticky má být považován za někoho, kdo si nezaslouží naše uznání, byť třeba pak se mnohokrát zachoval statečně v odporu proti nesvobodě v jakékoliv její formě.
Další věc, která je podle mého názoru sporná, a to právě vzhledem k poměrně velké ideologické vypjatosti diskuze o této věci, je ta skutečnost, že o uznání statutu mají rozhodovat úředníci ministerstva obrany. Nechci předem zpochybňovat jejich kompetenci a nestrannost. Ale myslím si, že pokud budou rozhodovat úředníci, tak se zcela přirozeně budou dostávat pod poměrně silný politický tlak, aby uznali nebo naopak neuznali postavení toho konkrétního žadatele.
V této souvislosti si myslím, že by bylo vhodné, aby Etická komise, která byla do zákona doplněna v Poslanecké sněmovně, nebyla pouze odvolací komisí, ale aby byla tím orgánem, který bude rozhodovat v první instanci a zároveň jednoinstančně, protože tím se odstraní, aspoň do jisté míry, politický tlak, který může být přítomen.
Etická komise, doplněná do návrhu zákona navíc v Poslanecké sněmovně, je legislativně poměrně nedotažená, kromě toho, že není upraveno její postavení ve struktuře státní správy. Jaksi mlčky, automaticky se předpokládá, že bude zřízena při ministerstvu obrany, ale v zákoně to nikde uvedeno není.
A navíc je tam problém i s jejím postavením jako odvolací komise, protože v jakémkoliv správním řízení, a řízení o přiznání statutu účastníka odboje a odporu je správním řízením, odvolat se může ve správním řízení pouze účastník tohoto řízení. A z toho vyplývá, že tato Etická komise může posuzovat odvolání pouze v těch případech, kdy žádost účastníka bude ministerskými úředníky zamítnuta. V tom případě se účastník může odvolat. Není tady ale možnost přezkoumat rozhodnutí úředníků v těch případech, kdy z morálně sporných hledisek uznají někoho za účastníka odboje a odporu. V tom případě tady totiž není nikdo, kdo by se mohl odvolat tak, aby tato Etická komise mohla podobné případy posoudit. Zmínit bych samozřejmě mohl ten nejkřiklavější, když je otázka, jestli vůbec požádají a jestli by jim tento statut byl přiznán. A to je případ bratrů Mašínů a jejich skupiny.
Vzpomněl jsem si teď ještě na další věc, která s tím souvisí a která je v § 4 odst. 4. Tam jsou vyloučeni z uznání statutu účastníka odboje a odporu ti, kteří byli vedeni při svém jednání zavrženíhodnou pohnutkou, dopustili se zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv.
Myslím si, že je zcela přirozené, že takovým osobám by nemělo být přiznáno jak morální ocenění, tak ty výhody, které vyplývají z předloženého zákona. To je zcela v pořádku, nebýt za tímto textem dovětek – a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout. Bývá to označováno právě za mašínovskou klauzuli. A myslím si, že jestli někdo zvlášť zavrženíhodným jednáním směřujícím k popření individuálních základních lidských práv, pokud se takového jednání dopustil, považuji za zcela přirozené, že takovému člověku by morální ani jiné ocenění přiznáno být nemělo.
Poslední problematika, která je podle mého názoru trošku sporná, je úprava soudních rehabilitací, protože už podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci bylo možné přezkoumat trestní rozsudky tam, kde tresty byly uloženy za řekněme politickou činnost nebo měly nějaký represivní charakter a ve svobodných poměrech by takové tresty nepřicházely v úvahu.
Bylo tady druhé kolo soudních rehabilitací podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu. Tam ten přezkum byl velmi široký. A mám určité pochybnosti, bude-li třetí kolo přezkumu, když potřetí soudy budou přezkoumávat tu samou věc podle velmi podobných kritérií, jestli rozhodnou jinak než rozhodly v minulosti. Ale zaznamenal jsem, že je tady poměrně silná poptávka, aby tato možnost zde byla.
A ještě bych se vyjádřil k rychlosti, která je samozřejmě nezbytná, protože řada těch lidí, kteří by si naše ocenění zasloužili, nebo ocenění celé společnosti i ocenění tímto zákonem, je skutečně v pokročilém věku a je potřeba konat poměrně rychle. Myslím si, že pokud my tady upravíme návrh zákona v tom duchu, v jakém jsem mluvil, a vrátíme zákon Poslanecké sněmovně, tak zdržení je v řádu týdnů a domnívám se, že nejpozději koncem měsíce srpna by tento zákon mohl být schválen.
Ale je tady podstatně větší hrozba, která může prodloužit rozhodování o uznání statutu nebo vydání certifikátů pro účastníky odboje a odporu proti komunistickému režimu, a to je, že se mluví o počtu žádostí, že budou minimálně v tisících, dokonce ta nejkrajnější čísla mluví až o počtu 50 000 žádostí. Na to bude samozřejmě muset být vytvořen na ministerstvu obrany poměrně velký aparát. Vím, že se ministerstvo už připravuje. Předpoklad je, že tuto agendu bude vyřizovat přinejmenším třicet lidí a samozřejmě i další zaměstnanci v navazujících institucích, jako třeba archivů, bezpečnostních složek nebo v ÚSTR, a vyřizování žádostí v tomto množství může být samozřejmě poměrně zdlouhavé. Čili tady vidím mnohem větší riziko z hlediska rychlosti než v samotné proceduře projednávání, která doopravdy je otázkou týdnů a nikoliv měsíců.
Jak jsem říkal, v podrobné rozpravě bych se vrátil podrobně k některým pozměňovacím návrhům. Děkuji.
Jiří Dienstbier, senátor
