7. srpna 2009
Hluboká propast, která dělí sociální demokracii od komunistů, není jen dnešního data. Už na konci 19. století došlo v řadách sociální demokracie k poznání, že cesta k odstranění chudoby, k zrovnoprávnění širokých vrstev a jejich pozvednutí k lidsky důstojnému životu nevede přes komunistickou utopii sociální revoluce.
Eduard Bernstein, Tomáš Masaryk a mnozí jiní vedli sociální demokracii na cestu sociálních a politických reforem. Ne násilnou revolucí, ale usilovnou politickou prací na půdě parlamentu a odborů zvyšovat krok za krokem politickou váhu pracujících a v rámci demokratického systému dosahovat stále vyšší úrovně svobod a práv, sociální spravedlnosti, sociálního zabezpečení, vzdělanosti a lepšího života všech společenských vrstev.
To ovšem byly pro komunistické proroky v čele s Leninem a Stalinem nepřijatelné myšlenky. Ti usilovali naopak o vybudování dobře vyškolených revolucionářů, kteří strhnou masy k ozbrojenému útoku na kapitalismus a demokracii a ujmou se organizace nového společenského řádu. Své záměry uskutečnili v civilizačně zaostalém Rusku v roce 1917. Namísto slibovaného „státu dělníků a rolníků“ však byla nastolena nemilosrdná diktatura komunistické strany, řízená tvrdou rukou ústředního aparátu. Všichni, kdo se komunistické totalitě postavili na odpor nebo jí překáželi v cestě, včetně sociálních demokratů, byli nemilosrdně likvidováni. Oběti sovětského systému se počítají na desítky miliónů. To byl počátek násilnických metod, které pak uplatňovali komunisté v ostatních zemích.
V naší zemi před militantně organizovaným komunistickým systémem varoval dávný kritik marxismu (jeho Otázka sociální vyšla už 1898), první prezident Československé republiky Tomáš G. Masaryk. V roce 1920 napsal: „Diktatura, kterou bolševici vyhlašují, není diktaturou proletariátu podle Marxova učení, nýbrž diktaturou vůdců, oligarchií, diktaturou nad proletariátem.“ Vyslovil také přesvědčení, „že soustava Lenina i jeho praxe je nesprávná a že se nejen nehodí do poměrů našich, ani do poměrů západní Evropy, nýbrž že se nehodí ani samému Rusku.“ Jeho prognóza se plně potvrdila, i když konec komunismu u nás, ve východní Evropě a v Sovětském svazu, nastal až na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století.
Přes tato vážná varování došlo v naší zemi na počátku dvacátých let k založení Komunistické strany Československa, která se přihlásila k násilnickým metodám ruských komunistů, zvláště když se koncem dvacátých let do jejich čela postavil Klement Gottwald. Slepá oddanost československých komunistů k Moskvě se osudově projevila zejména ve chvílích, kdy se v sousedním Německu k moci dostal Hitler. Mezinárodní sdružení komunistů - Kominterna - vyhlásila za úhlavního nepřítele sociální demokracii; tuto stranu označila za „sociálfašistickou“ a Hitlerův fašismus za druhořadou záležitost. Tím na čas paralyzovala společnou lidovou frontu na obranu demokracie a proti fašismu se socialistickými a demokratickými stranami. Nikoli Hitler, ale „buržoazní“ Československo bylo tehdy ještě pro komunisty nepřítelem, kterého je třeba zničit.
Jestliže tedy sociální demokraté už před 2. světovou válkou měli oprávněné důvody nedůvěřovat komunistům, vývoj po válce vedl k dalšímu prohloubení propasti mezi nimi. Po krátkém fierligerovském prokomunistickém vybočení došlo v sociální demokracii k zřetelnému odstupu od komunistické politiky na sjezdu v Brně 1947. Brzy po únorovém převratu pak komunisté znovu zřetelně ukázali, že sociální demokraté zůstali jejich úhlavním nepřítelem. ČSSD byla zlikvidována, mnozí její funkcionáři a členové byli postaveni před soud a posláni na dlouhá léta do vězení. Strana mohla přežít jen v exilu, kde se v rámci Socialistické internacionály nesmlouvavě stavěla proti komunistickému režimu a jeho ideologii.
I když si KSČM dnes ráda obléká „demokratický“ kabát, není důvodu nevidět, že její politika spočívá stále na starém dědictví. Přes všechny nemastné omluvy za stalinské zločiny, na nichž se KSČ podílela, je v radikální rétorice jejích hesel zřetelná touha etablovat se na naší politické scéně na úkor svého zásadního dlouhodobého a demokratickým principům věrného soupeře, sociální demokracie. Vedou-li ještě dnes nepřátelé ČSSD zastrašovací kampaň o nebezpečí „oranžovo-rudé“ koalice, je to jen průhledné klamání voličstva a doklad o jejich ideové a programové prázdnotě. Vize společnosti, kterou sdílí sociální demokraté, jejímž základem je sociální spravedlnost, solidarita a hluboký humanismus v rámci pluralitního demokratického systému, je historicky i politicky s komunistickou doktrínou neslučitelná.
Karel Hrubý
místopředseda exilové Československé sociální demokracie v letech 1973-1989 a její předseda v letech 1989-1995
vězněn komunisty v letech 1955-1960
