6. března 2014
Předevčírem 4. března ve večerních hodinách předčasně a pro všechny, kdo ho znali, nečekaně, odešel Pavel Koukal. Roudnický rodák (narodil se tu 13. května 1944) zasvětil celý svůj život milovaným severním Čechám. Svérázný, mimořádně plodný a tvořivý autodidakt, absolvent Pedagogické fakulty UK v Ústí nad Labem, však své mnohogenerační rodinné kořeny měl v jiném – také severočeském – městě: Duchcově.
Odborná a hlavně popularizační práce v Státní památkové péči, kde strávil významnou část svého života (1967-1986), ho postupně přivedla do řad severočeských novinářů (postupně působil v severočeských periodicích Průboj, Severočeský dělník a Deníky Bohemia), a posléze z něj učinila významného regionálního badatele a veřejného činitele. Vcelku rovnoměrně se tento temperamentní Duchcovan pohyboval hned na dvou polích: tím prvním byla regionální historiografie, věnovaná novodobému českému národnímu hnutí, tím druhým boj za zachování kvality životního prostředí v teplickém a vůbec podkrušnohorském těžebním regionu, protkávaném stuhami chodeb hlubinných dolů i velkými lomovými jámami povrchově těženého hnědého uhlí. Patřil i mezi přední přispěvatele sociálně demokratického občasníku nedávné minulosti Právo lidu.
Stal se úspěšným – a neúnavným – autorem celé řady menších i drobných publikací, postavou oprávněně známou daleko za hranicemi Duchcova. Z celku národního hnutí se poměrně rychle vylíhlo Pavlovo téma nejmilovanější: dějiny socialistického dělnického hnutí, minulost a historie demokratického socialismu na severu Čech, ale i milovaného Duchcova. Sestavení jeho autorské bibliografie (podle Pavlovy vlastní informace má jít o celkem 112 publikací) bude podle všeho nesnadným badatelským oříškem na jedné, ale mimořádně záslužným činem na straně druhé. Pominout nejde ani jeho výraznou činnost v ústřední historické komisi ČSSD, kterou spoluzakládal v letech 2001-2003. Spolu s významným českým historikem prof. Josefem Polišenským se vydatně spolupřičinil o založení Československé společnosti Giacoma Casanovy se sídlem v Duchcově.
Není však možné přehlédnout ani další zaměření jeho neumdlévající činnosti. Listopadový převrat jakoby dal jeho úsilí nová křídla. Koukal patřil a patří mezi nejstarší obnovující členy české sociální demokracie v Ústeckém kraji a je obnovující osobností její duchcovské místní organizace. Ve stejnou dobu se stal – a nepřetržitě zůstal – jejím zástupcem v duchcovském městském zastupitelstvu. To by samo o sobě bylo nevšedním výkonem; po stejný čas však byl i členem městské rady a po řadu let i předsedou její komise památkové a muzejní. Bez nadsázky lze říci, že byl jejím přirozeným hybatelem a že v tomto malebném městě nebylo události, které by se buď neúčastnil, nebo ji (spolu)inicioval. Byl i předním – rovněž obnovujícím – členem ústecké pobočky Masarykovy demokratické akademie.
Z prací, které mi utkvěly v paměti nebo které mi věnoval, bych rád vyjmenoval alespoň ty nejvýraznější. Trubači revolt (1984, zřejmě Pavlova prvotina), Budu se na vás dívat. Osudy pomníků T. G. Masaryka (2000), Duchcov v zrcadle dějin (2002), Muži 28. října 1918 na severu Čech (2008), Severočeská tabu z let 1919-1953 (2009), Bitva o Jezeří (2010) jsou jen stručným, až strohým výsekem jeho práce. Svými cennými, často objevnými příspěvky plodně zasáhl i do všech tří vydání Tomešovy unikátní stranické sociálně demokratické encyklopedie Průkopníci a pokračovatelé (2004, 2005, 2013). Pavel byl také duší nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova Kapucín, jehož pestrá produkce zaslouží mimořádné ocenění sama o sobě. Spoluumožnil tu rovněž vydání drobných, ale dnes o to cennějších publikací severočeského badatele Jaroslava Bláhy o Ferdinandu Schwarzovi (mj. spoluzakladatelovi ČSSD) a Josefu Čapkovi, dvou předních osobnostech liberecké historické české sociální demokracie. V roce 100. výročí Schwarzova úmrtí 2006 se spoluazasloužil o obnovu jeho hrobu ve Stráži nad Nisou.
Výbušná, až sopečně bojovná Pavlova povaha i osobnost byly nepřehlédnutelné. Pro dobrou myšlenku byl masarykovsky připraven jít kraj světa a nasadit všechny síly pro její prosazení. Skutečnost, že byl nejen hybatelem, ale i bedlivým kronikářem svého altruisticky žitého bytí, může v mnohém napomoci při zpracovávání jeho života a odkazu. Jedno je však naneštěstí jisté: své ženě Věře Bartoškové, Duchcovu i české sociální demokracii bude chybět. Chybět o to naléhavěji, že to je navždy. Že tento život se uzavřel. Ke škodě nejen jmenovaných, ale nás všech, kdož jsme ho znali a měli rádi.
Verše Věry Bartoškové, věnované jezerskému zámku, v mnohém symbolizují a připomínají i Pavlův odkaz:
Zámku v rozervaném kabátě
Poutníku
Z průzračných břehů daleké historie
Podlamují se nohy
Na uhelném pranýři dneška
Proti své vůli
Stal se průsečíkem
Všech přežívajících nejistot
Příliš natvrdlé zeměkoule
(1987)
