18. září 2012
Stále si kladu otázku, proč je vláda ochotna riskovat další nepromyšlený a zejména zcela nepřipravený krok, jakým je pokus o bezbřehý přechod na pěstounskou péči. Jak si může dovolit zbrkle experimentovat v takto citlivé záležitosti, jakým jsou osudy opuštěných dětí.
Nejen Senát ČR, ale i prezident Václav Klaus vetoval novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí, která měla podle záměru vlády dostat děti z dětských domovů do náhradních rodin. Podle hlavy státu byl zákon přijat pod tlakem mezinárodních institucí, které ČR za vysoký počet dětí v ústavních zařízeních kritizovaly. Norma prý vyvolala i obavu z rušení kojeneckých ústavů a z toho, že by nemuselo být dost pěstounů. Panují důvodné obavy, že nebudeme mít ani pěstouny, ani ústavy, a děti budou končit na ulici. Nedůvěra veřejnosti je zesílena nedávnými negativními zkušenostmi se špatně připraveným zaváděním jiných sociálních reforem," zdůvodnil své rozhodnutí prezident.
O nepřipravenosti toho kroku svědčí i vyjádření MPSV, která si dokonce protiřečí v naprosto zásadních otázkách. Proč taková změna názoru z roku na rok a proč tak rychle , když v okolních státech trvaly přípravy léta?
Jeden rok se v materiálech MPSV objevují oprávněné obavy a druhý rok se v médiích objeví informace o uzavření kojeneckých ústavů a dětských domovů. Tisk bombarduje občany titulky: ,, Děti do sedmi let do ústavů nepatří, řekla vláda“; ,,Kojenecké ústavy do dvou let zrušíme, plánuje Drábek“; ,,Stát chce vyměnit dětské ústavy za pečovatelské rodiny“.
Chystá se nákladná kampaň na nábor pěstounů a nákladné školení pěstounů , slibuje se profesionalizace pěstounské péče.Šmahem se zapomene kolik investic šlo v krajích do transformace dětských domovů před pár lety.Pokud něco dosud chybí, tak to,že dosud není nastaven fungující systém práce s pěstounskými rodinami tak, aby byla eliminována rizika návratu dětí do institucionální péče.
Připomeňme si z materiálu MPSV r.2011: Pěstounská péče a další formy péče rodinného typu se nehodí pro všechny děti. Péče rodinného typu sice prospívá většině dětí, ovšem některé starší dívky a chlapci nejsou schopni nebo ochotni žít v jiné rodině. Pro takové mladé lidi by byla vhodná ústavní péče.
Toto téma podrobněji rozebírá první pracovní dokument této série (EveryChild 2011). Platí to pro děti, které v minulosti z pěstounské péče utekly a potřebují přísnější dohled, děti, které potřebují zvláštní lékařskou péči, kterou lze snadněji zajistit v domovech pro malé skupiny dětí, a dospívající mladí lidé, kteří si přejí více samostatnosti. Pěstounská péče nemusí být vhodnou volbou u skupiny sourozenců, kterou je potřeba udržet pohromadě, ani u mladých lidí, kteří se přesouvají z psychiatrických ústavů nebo nápravných zařízení. Takovýmto dětem a mladým lidem by mohly vyhovovat domovy pro malé skupiny dětí a mladých lidí, kde by žili do chvíle, než by pro ně byla k dispozici podpora rodičů nebo komunity (Barth 2002, EveryChild 2011). Ve Velké Británii bývá důvodem pro umístění starších dětí do domovů pro mladé skupiny dětí časté přesouvání dívek a chlapců k jiným pěstounům. Domovy jim naproti tomu mohou nabídnout stabilnější prostředí.
Další citace z materiálu MPSV: Systému náhradní péče ve Velké Británii vévodí pěstounská péče s přibližně 57 % dětí oproti pouhým 13 % dětí v ústavní péči (EuroChild 2010). Přestože tento systém je obecně považován za posun k lepšímu od forem ústavní péče, které měly v minulosti na děti nepříznivý vliv, mnozí upozorňují na nedostatky stávajícího systému péče, zejména pak na následující problémy:
Vysvětlení těchto skutečností se různí. Podle některých jde o důsledky problémů, které děti měly ještě před umístěním do náhradní péče a které systém veřejné péče nebyl schopen zmírnit (Jackson a Mc Parlin 2006). Určitý vliv má v tomto směru zřejmě i časté střídání pěstounů (Biehal a kol. 2011).
Vlivem výše popsaných faktorů se systémy péče poskytované mimo vlastní rodinu dětí blíží ke kritické hranici. Jako možné řešení je stále častěji prosazována péče poskytovaná příbuznými (Bromfield a kol. 2005). Za období pěti let od roku 2003 do roku 2008 se počet dětí v pěstounské péči ve Velké Británii a v Severním Irsku snížil o 7 %, naproti tomu počet dětí v péči příbuzných vzrostl o 6 % z 20 % v roce 2003 na 26 % v roce 2008 (EuroChild 2010).
Ozývají se rovněž hlasy volající po uváženějším využívání ústavní péče. Některé z nich tvrdí, že v místech, kde se pěstounská péče v současnosti využívá u většiny dětí v péči státu, by mohly být ve větší míře využívány domovy pro malé skupiny dětí (Hannon a kol. 2010).
Projekt týkající se péče o děti má být připraven s trpělivostí, postaven na zkušenostech těch, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají a znají všechna úskalí , kterým je třeba se vyhnout. Vždyť jde o osudy dětí a jejich budoucnost.
Zvažujme kroky odpovědně, obhajujme naše dosavadní postupy, hledejme pozitiva také v institucionální výchově, vždyť všechny dosavadní kroky nejsou určeny k zavržení.Spolu s těmito pak postupně realizujme a zkvalitňujme pěstounskou péči, která bude pro ty, kterých se týká přínosem. V pěstounské péči nemůže být přece krédem vystřídat několik pěstounských rodin.Buďme více empatičtí .Pěstounská péče určitě ano, ale taková aby v ní mohlo dítě řádně vyrůstat a prospívat. Nechtějme vytěsnit z naší společnosti něco co léta funguje. Také mezi pěstouny se našly případy takových, kterým děti svěřeny do péče být raději nikdy neměly. Nerozhodujme jen proto, že toto právo a povinnost nám ukládá naše postavení ve společnosti, ale rozhodujme především zodpovědně.
V čím zájmu je ten spěch ? Opravdu v zájmu dětí ? Spíše ne. Tak tedy koho?
