26. listopadu 2012
Když jsem v létě jako zpravodajka Evropského parlamentu k návrhu zprávy o povinném zavedení tísňového volání ve vozidlech tzv. eCallu v EU vyjadřovala do médií, většina dotazů a reakcí se týkala obav o ochranu osobních údajů.
Samozřejmě. Další zbytečný bruselský výmysl: Zdraží to vozidla a ještě Vás bude sledovat velký bratr. Víkendová nehoda kamionu, při které na dálnici bez povšimnutí zemřeli bez pomoci dva lidé v praxi ukázala, k čemu by takové zařízení bylo užitečné. Zachránit by se tak v Evropě mohlo až 2500 lidských životů ročně. A reakce médií? Proč už to v autech dávno není? A proč to Brusel blokuje? Inu, co na to říci...
A tak je to téměř se vším. Příkladů najdu bezpočet. Co se nám nehodí, na Brusel prostě svedeme. Ať tak nebo tak úspěchy jsou naše (mimochodem přejdeme, že třeba jen uvádíme do naší legislativy evropskou směrnici) a problémy necháme na Brusel. Je jistě vždy lepší a mediálně vděčnější pasovat se do role obětního beránka, kterému všichni ubližují a nepřejí, než být tím, kdo se chce aktivně k něčem podílet. Aktivně, to neznamená přijímat všechny návrhy bez debaty, ale i se snahou nalézat společnou řeč i za cenu kompromisů, bez kterých se Evropě prostě nedomluvíme.
