17. ledna 2013
Velmi jednoznačným způsobem lze označit uplynulé dva roky českého televizního veřejnoprávního dokumentu za léta věnovaná výstraze před jedním z největších zločinců lidských dějin – obergruppenführera SS, vedoucího Hlavního říšského úřad pro bezpečnost – nacistické obdoby NKVD – Reinharda Heydricha. V českém prostředí je tento nacistický válečný zločinec znám jako sériový vrah od psacího stolu cílevědomě zaměřený na nejzdatnější a nejušlechtilejší české lidí své doby. A také skutečností, že úspěšný atentát na sebestředného, silně narcisistně založeného zastupujícího říšského „protentokráta“ Čechy a Morava se stal – navzdory nezměrným ztrátám, které to bezprostředně znamenalo pro náš druhý odboj – největším činem naší protinacistické rezistence vůbec. Činem, který spolu s následnou tragédií českých Lidic propůjčil českému a československému (čechoslováckému) jménu do dneška přetrvávající nádech neoddiskutovatelné světovosti. Právě na něj zaměřila svou soustavnou pozornost Česká televize.
Metoda mozaiky – zhruba tak lze charakterizovat postup, který zvolili tvůrci seriálu – se osvědčuje zejména v první polovině tohoto díla. V druhé části však její účinnost viditelně klesá a závěr namísto gradace nabízí až nečekaně silnou bezradnost. Jedná se však o rozdíly – nikoliv protiklady – pozvolné, nikoliv propastné.
Zhruba 25-30minutové díly rozebírají jednak situaci v protektorátu, jednak v londýnském prozatímním státním zřízení. Přinášejí celou řadu pozoruhodných dobových filmových dokumentů, v případně londýnského exilu ojediněle i barevných. Vedle pamětníků zde vystupuje plejáda významných českých historiků a popularizátorů z řad literatury faktu všech badatelských generací. Mezi ty dominantní patří např. prof. Robert Kvaček, dr. Josef Tomeš, pplk. dr. Eduard Stehlík, dr. Jaroslava Milotová, emeritní profesor düsseldorfské Heinovy univerzity Detlef Brandes, jeho žáci Volker Zimmermann (autor pronikavého díla o skutečné sudetoněmecké všednodennosti během působení henleinovské tzv. Sudetské župy) a dlouhodobě v Čechách žijící Thomas Oellermann či autoři literatury faktu Pavel Kosatík a Stanislav Motl. Své pomyslné party s úspěchem zvládá celá řada českých historiků i nejmladší generace. Dostalo se i na českou scénáristku Lucii Konášovou a jejího manžela.
Vzniká tak plastický obraz doby, objevně osvětlující a naopak zpětně problematizující mnohé skutečnosti, o kterých ani v odborné veřejnosti buď nebylo vůbec žádné ponětí, nebo jejichž zdánlivě samozřejmý odraz ztrácí náhle mnohé ze své dosavadní neprůstřelnosti a domnělé monolitní přesvědčivosti. Ač se tomu autoři místy až zoufale brání, seriál přináší celou řadu poznatků a fakt dosvědčujících vedoucí úlohu prezidenta Budovatele Edvarda Beneše v druhém odboji. Záslužné je i docenění – místy až lehké přecenění – úlohy rozvinutého sokolského odboje. Až šokujícím dojmem působí autorské náznaky, z nichž plyne, že Heydrich se stal vysoce pravděpodobnou obětí svých sudetoněmeckých krajanů. Sedm statečných, kteří zahynuli v kryptě novoměstského kostela v Resselově ulici, je poprávu doceněno jako skuteční národní hrdinové, kteří položili své životy v boji za obnovu svobody a demokracie v naší zemi.
Ne zcela vyrovnaný obraz, nabízený zmiňovaným seriálem, patří přes zmíněné upozornění nesporně do širší špičky polistopadové dokumentární tvorby České televize.
