14. května 2013
9. května uplynulo padesát let od náhlé smrti Bohumila Laušmana v ruzyňské věznici. Zemřel muž, který se dnes, po završení základního výzkumu a po shrnutí všech dostupných pramenů, jeví jako lidsky zranitelný jedinec, současně však také jako čelná osobnost generace Hamplových korunních princů, generační skupiny třicátnických politiků ve věku dnešních mladých sociálních demokratů, kteří podle původních Hamplových představ měli postupně během první poloviny mírových čtyřicátých let vystřídat v čele Československé sociálně demokratické strany dělnické jím zosobňované historicky doposud nejúspěšnější vedení v dějinách naší strany.
Jaká vlastně tedy byla Laušmanova životní cesta, a proč skončila tak, jak skončila? Tak zní základní otázka vedoucí k pochopení laušmanovského fenoménu.
Žumberský rodák z učitelské, nikterak špatně, ale také ne zvlášť dobře situované učitelské rodiny měl od nejútlejšího dětství možnost pozorovat zblízka nuzný život vysočinského lidu. Sporé zemědělství, dřina v lomech a lesích, příkré majetkové rozdíly, dnes nepředstavitelná životní úroveň, časté tragédie ať už ve formě pracovních úrazů nebo i nemála úmrtí, alkoholismus, rozvrácené rodiny a trpící ženy a děti, navíc zbavené živitelů, hynoucích a krvácejících na frontách, to všechno nemohlo nejitřit vnímavost zprvu chlapce a pak jinocha, prožívajícího nesmírně těžká léta první světové války. Vlastenectví, bezprostředně před válkou krnící, perzekucí válečné diktatury, neskrývanými pangermánskými plány i odporem k válce, kterou český člověk své doby v žádném případě nepovažoval ve své výrazné většině za svou, znovu nabývalo na síle. Kombinováno s narůstající bídou a podvýživou, v posledních válečných měsících zasahujících i do středních vrstev, mělo výrazný vliv i na studenta posléze chrudimské obchodní akademie.
Kladla-li se kdy zpochybňující otázka po „pravdivých“ kořenech Laušmanova radikálního socialistického smýšlení a jednání a odpovídal-li Laušman na tyto otázky odkazem na svou dětskou a jinošskou životní zkušenost, je tu tím hledána neexistující skrytá alternativní skutečná příčina opravdových pohnutek mladého Východočecha vedoucích k popisovaným postojům. Idealismus myšlenky se v praxi přirozeně – a je nutno dodat většinou oprávněně – slučuje se ctižádostí, ambicemi, touhou vyniknout a vynikat. Marxova klasická věta, že kdykoliv myšlenka klopýtla o skutečnost, utržila ostudu, má i v tomto případě své legitimní nadčasové oprávnění. I starý pán, prezident Osvoboditel, měl svou hvězdu, ve kterou věřil a která určovala veškeré jeho kroky. Vědomí významu vlastní osobnosti, je-li podloženo skutečně vykonanou prací a pravidelně prověřováno a testováno ve veřejném mínění, nejenže není v rozporu s mravností, ale naopak tvoří její přirozenou zdravou součást. Kvalita a sebestřednost nejsou v žádném případě synonymy. Platí to pro každou lidskou činnost a platí to neméně i pro tu nejzávažnější – činnost ve veřejném prostoru, koncepční i praktickou činnost politickou.
Vynikající řečník – a Laušman podle pamětníků patřil k těm nejlepším, které kdy sociální demokraté českého jazyka měli – důstojně se řadící po Soukupův a Šmeralův bok, nemohl nestoupat už proto, že se k jeho schopnosti oslovovat lid pojila neméně důležitá schopnost organizační (dnes tolik vzácná), strategická, spojená s úderností a odvahou své kvality ani neúměrně nezdůrazňovat, ani nepřirozeně potlačovat. Udržet a udržovat tento celek v rovnováze nebylo a není v stále plebejské společnosti, kterou jsme i dnes, snadné. Laušman patřil zkrátka k těm, kteří měli v dobrém slova smyslu za ušima. Připočteme-li k takto vymezenému politickému talentu schopnost naslouchat lidem, řešit alespoň zčásti jejich strázně, máme před sebou výsledný obraz mimořádně nadaného slibného mladého politika.
A Laušman stoupal po příčkách pomyslného kariérního žebříku až nečekaně rychle. Schopnost uměřeného risku, nadání nacházet spojence, nesporné charizma, o jehož zachycení jsem se pokusil v předcházejících řádcích, ho přivádějí do rodiny chrudimského sociálně demokratického starosty Káška a ještě před jeho třicítkou i na důležité, dnes bychom řekli prestižní místo župního tajemníka v nedalekých Pardubicích. V r. 1935 se stává vůbec nej-mladším poslancem Národního shromáždění první Československé republiky a také delegátem XVII. sjezdu, který se konal v roce Masarykova úmrtí.
Do značné míry tak napodobil další příslušníky starší části mladší generace, kterou bychom také mohli soukupovsky pojmenovat generací Masarykových dětí a Benešových vojáků. Laušmanova ještě nezavršená prvorepubliková politická zkušenost musela projít ohněm boje o zachování prvorepublikové státnosti, krátkým, ale nanejvýš osudovým obdobím druhé republiky, které se stalo prvním vrcholem jeho politické dráhy dosažením vedoucí funkce v Národní straně práce, a doslova kovadlinou druhého odboje. Přivedl ho do blízkosti velkého muže naší strany, kovodělníka a odboráře Antonína Hampla. Do blízkosti – byť krátkodobé – učitele a inspirátora nejpovolanějšího. Pro mladého, stále začínajícího politika to všechno byla závažná břemena, ale současně také mimořádná příležitost.
Abychom se lépe orientovali zejména v dějích druhého londýnského odboje, musíme se na chvíli znovu vrátit do počátků první Československé republiky. Připomeňme si záměry velkých zespolečenšťovacích projektů let 1918-1920 (do značné míry s nimi souhlasil i koryfej pravice Karel Kramář), z nichž po komunistickém rozvratu nezůstalo takřka nic. Uvědomme si dále otřásající zkušenost z velké hospodářské krize třicátých let: statisíce nezaměstnaných, statisíce částečně zaměstnaných, významnou část populace žijící a bydlící v amortizovaných železničních vagónech či jeskyních, jak je zachycuje Voskovcův, Fričův a Werichův film Hej rup!, zoufalství nejen montérek, ale i bílých límečků a bílých plášťů, lidí nejen vyučených, ale i vysokoškolsky vzdělaných. Svět třicátých let, který postrádal regulační mechanismy brettonwoodských institucí, byl po dlouhou dobu bezradný. Laušman, který nikdy zcela neztratil kontakt s krajem svého mládí (fotografie jej zachycují s rodinou například na řece Chrudimce), tuto skutečnost nemohl necítit. Reakce nejen Laušmanova byla jednoznačná: liberalismus zklamal, svět je nutno do krajnosti socializovat. Radikalismus tohoto činu, do značné míry sdílený i levicovým prezidentem-socialistou Budovatelem Edvardem Benešem, přibližoval demokratickou levici komunistickým východiskům z jejich původní leninské éry.
Neradikalizoval se jen Laušman. Zlevicovatěl i muž, u kterého bychom to nejméně čekali: mnohaletý vicepremiér prvorepublikových vlád a první předseda Státní rady londýnského exilového zřízení Rudolf Bechyně. A doma, v okupované vlasti nejlepší mozky historické české sociální demokracie ze skupiny Dělnické akademie: Josef Fischer, Karel Bondy, Volfgang Janovec, ale i levicová národní socialistka Milada Horáková. Radikalismus činu i slova doslova vtrhl i do Benešovy pověstné, do mnoha jazyků přeložené knihy Demokracie dnes a zítra. Vtrhl i do mozku a srdce Laušmanova.
Spojení s komunisty jako první neuskutečnil, jak se obvykle dost nepřesně traduje, Edvard Beneš, ale v hluboké ilegalitě žijící Josef Fischer. Ústřední národní revoluční výbor, struktura přechodně sdružující veškerý domácí druhý odboj, dlouhá desetiletí tajený předlistopadovou režimní propagandou, sice přetrval jen několik měsíců, než byl smeten perzekuční vlnou první heydrichiády na podzim 1941, stal se však přesto všechno precedentem, který protrhával již beztak narušenou komunistickou prvorepublikovou izolaci, do níž komunisté, nekriticky poslušni pokynů ze stalinské Moskvy, opakovaně zaklínali sami sebe. Tragédie Mnichova, appeseamentský zločin hrozby sebevraždy světové demokracie, donutil i skalní antikomunisty typu Winstona Churchilla, aby v nepřátelské Moskvě hledali spojence proti smrtelné hrozbě mocností Osy, jejíž páteří bylo Hitlerovo Německo.
Po dovršení německé okupace Československa 15. března 1939 spoluorganizuje heroický Žumbeřan druhý odboj. Po prvních zprávách o hrozícím zatčení gestapem odchází na konci roku 1939 do exilu. Jako poslanec Národního shromáždění zastupující jednu z klíčových stran odchází na Západ nejprve do Francie a po jejím nečekaně rychlém zhroucení na konci června 1940 do Velké Británie (po celou tu dobu je vojákem západní armády), kde již druhý měsíc vládne Benešův přítel, Winston Churchill. Laušman dává všechny své síly a dosavadní zkušenosti do služeb vlasti, symbolizované Masarykovým žákem, vůdcem druhého odboje Edvardem Benešem. Zatím pouze z velmi nepřímých zmínek můžeme jen tušit relativně blízký vztah obou těchto velkých mužů sklonku naší klasické demokratické éry. Je to důležité zjištění: politické koncepty prezidenta Budovatele se totiž stanou také páteří politického usilování mladého nadějného sociálně demokratického politika. Právě tato vazba je důležitým metodologickým poznatkem, který jednak účinně pomáhá přesně vykládat všechny nosné Laušmanovy politické aktivity, jednak jeho životní směřování až do tragického závěru ve zdech neblaze proslulé ruzyňské věznice.
Laušmanova nevšední cesta lodí jednoho ze spojeneckých konvojů do SSSR z roku 1942, několikaměsíční pobyt v Kujbyševě, kam se na podzim 1941 uteklo sovětské ústředí, když se nacistická vojska přiblížila na dosah Moskvy, nebyl vrtochem československého politika, ale naopak cílevědomou neoficiální Benešovou sondou usilující o stmelení exilového druhého odboje. Obdobně byla motivována i Laušmanova cesta člena vládní delegace na Slovensko posledních dnů Slovenského národního povstání a přežití krutého období zimy 1944-1945 (od prosince 1944 byl členem Vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu). Ani jeho aktivity ve skupině Nové svobody nebyly státoborné, ale vlastně evropsky časové. Prokazatelně největší chybou, které se dopustil a která později ovlivňovala a vlastně dominantně určovala jeho jednání, bylo vystupování v BBC pod vlastním jménem (vedlo to, jak je tomuto auditoriu všeobecně známo, k zahynutí bratra a matky v kon-centračních táborech). Přitom je zřejmé, že to poslední, čím toto své gesto bojovníka motivoval, byla snaha škodit vlastní rodině. Tím však výčet poznatků, které získáváme bližším pohledem do dramatických dějů Východočechova života, zdaleka nekončí. Obraz osobnosti, který z nich vyvstává, je obrazem činorodého, romanticky zabarveného muže, jenž je připraven v zájmu ideje, ke které se hlásí, v mezní situaci nasadit i svůj život. Není to nelichotivé poznání.
Po návratu do zdánlivě osvobozené vlasti, v níž se stává klíčovým ministrem obou Fierlingerových a Gottwaldovy vlády, projevuje pozoruhodné organizační schopnosti. Laušmanovo znárodnění, podepsané prezidentem Benešem 24. října 1945, jímž se uzavírá éra tzv. Benešových dekretů, bylo dalekosáhlé; postihlo až 60% tehdejšího HDP, vyvlastňujíc nejen velkokapitál, ale i majetek zpronevěřilých českých a slovenských kolaborantů, českých Němců a slovenských Maďarů. Jeho součástí bylo znárodnění filmu, připravované během druhé světové války. Pro zajímavost lze uvést, že tento krok byl adekvátní součástí změn, probíhajících v tehdejší Evropě, směřující k dnešní Evropě Evropských společenství. V československém případě šlo jednoznačně o dalekosáhlé uskutečnění idejí programu Za svobodu jedinečné demokratickosocialistické odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. (Vyznavač benešovské demokracie socializující však nebyl v žádném případě prosazovatelem absurdního vyvlastňování ani extenzívní forzírované industrializace prvních komunistických pětiletek.)
Zejména po volební porážce Československé sociální demokracie v jarních volbách r. 1946 se začaly ukazovat meze srozumění mezi oběma sousedícími sekretariáty u Prašné brány. A s nimi i rychlý pád Fierlingerovy autority a počátek postupného Laušmanova sbližování s údajně (ve skutečnosti v komunistickém duchu účelově) pravicovým a reakčním Václavem Majerem. Byl to počátek vývoje, který vyvrcholil na zlomovém XXI. brněnském sjezdu v listopadu 1947, na němž byl žumberecký rodák zvolen předsedou naší strany.
Benešův souputník se od počátku svého nedobrovolně dočasného několikaměsíčního vrcholného angažmá pokoušel o důsledné sledování jeho politické linie usilující o zachování třetirepublikové Národní fronty politických stran. Nejvýrazněji se to projevilo během únorového politického komunistického puče, který byl v mnohém pohromou i pro reformně cítící komunisty (reformní křídlo současné KSČM mluví o tzv. ukradené revoluci). Bývá-li v této souvislosti Bohumilu Laušmanovi vytýkána váhavost či zbabělost, svědčí to o fatálním nepochopení situace a kontextu, v níž se únorové události odehrávaly. Šlo a hrálo se o dvě zásadní věci: ráz dokončované nové československé ústavy a o charakter Národní fronty a tím i o budoucnost naší země. Šlo a hrálo se o to, zda naše země zůstane demokratickou, zda v ní v květnu 1948 proběhnou stále ještě demokratické volby, či se osudově propadne do vnějšího polokoloniálního impéria stalinské velmoci na východě.
Skutečnost, že během únorové krize existovala jasná a pevná Benešova politická linie, založená na imperativu ústavní a politické kontinuity První a Třetí republiky, prokazuje tzv. Benešova výzva, poprvé publikovaná v libereckém sociálně demokratickém deníku Stráž severu 21. února 1948. Uvádí se v ní mj.: „Za dnešní situace považujeme za nutné žádat především, aby naše vládní soustava rostla nadále jako socializující a parlamentní demokracie, jako skutečná vláda lidu, lidem a pro lid, z našich národních tradic, vyjádřených posléze nejvýrazněji životním dílem presidentů Masaryka a Beneše, a aby nekopírovala slepě cizí vzory.“ Dokument, mezi jehož signatáře patřili Vojta Beneš, Milada Horáková, Antonín Remeš, zborovský hrdina legionář generál Otakar Husák či autor manifestu spisovatelů z května 1917 Jaroslav Kvapil nebo Ferdinand Peroutka či signatář Martinské deklarace Ivan Dérer, dává smysl, integritu a logiku také Laušmanovým zdánlivě pasivním a kapitulantským postojům. Nebylo Laušmanovo vinou, že se komunistickým ultrastalinistickým bojůvkám podařilo bez výraznějšího odporu demokratických stran – s čestnou výjimkou právě sociální demokracie – vytunelovat během necelých 120 hodin síť jejich okresních a krajských sekretariátů. Přímý odpor ztratil v dané chvíli smysl. Je pravda, že to bylo spojeno s optimistickými očekáváními. Ta ovšem sdíleli nejen demokraté, ale i někteří reformní komunisté. Že už tehdy přišel mlynářovský mráz z Kremlu, bylo věcí jinou. Stal se jím pověstný IX. sjezd KSČ na jaře 1949 a s ním spojený nástup neblahých pětiletek ocelové industrializace a následně i první náznaky spojené vlny vylhaných zločineckých politických procesů prvního období temných padesátých let. Sovětizovaná republika, která se dostala do sovětskoruské sféry již na teheránské konferenci Velké trojky v listopadu 1943, možnosti demokratických sil silně limitovala. Laušman postupoval důsledně v Hamplových mnichovských a pomnichovských stopách.
Teprve v této chvíli Laušman, odklizený do Bratislavy na místo ředitele Slovenských elektráren, volí cestu do exilu. Čin, který měl být spojen s osvobodivým gestem spolehlivé ochrany rodiny, se však zvrtává v polovině cesty. Jeho blízcí a zejména blízké jsou v poslední chvíli zadrženy. A exil se záhy mění v past devastující Laušmanovu mysl i srdce. Všechny jeho iniciativy, iniciativy izolovaného jedince, prokletého vlastním sociálně demokratickým exilem, tím trpí o to víc, že jejich bezprostřední výsledky jsou v nejlepším případě polovičaté. Viditelně klesá i jeho ostražitost. Jen tak si lze totiž vysvětlit zdar únosu StB ze Salzburgu v závěru roku 1953. Po Laušmanovi zůstávají dvě cenné knihy klíčového pamětníka zlomových historických událostí SNP a únorového zvratu; mnoho mohou alespoň naznačit velmi pravděpodobně nevydané vzpomínky jeho nejbližšího druha, generálního tajemníka třetirepublikové a zprvu i exilové ČSSD, dalšího významného muže sociálně demokratické kontinuity Blažeje Vilíma. (Pro mne osobně byly v tomto ohledu zvlášť cenné pronikavé vzpomínky a poznámky profesora Radomíra Luži.)
Snaha stůjcostůj chránit rodinu, ale i vlastní život ho vede ke Golgotě tiskové konference v r. 1954. Jakkoliv Laušman nikdy nebyl fyzicky mučen, tlak, kterému byl vystavován, byl značný. Přesto se nevzdával a neúnavně bojoval. Tvrdošíjně odmítal být sociálně demokratickým Slánským, hlavou monstrózního procesu, který měl prokázat údajné sociálně demokratické převratové snahy usilující o svržení krvavého gottwaldovského režimu. Dokonce i Milan Moučka, vysoký funkcionář StB, doporučil jeho propuštění cestou udělení milosti. K podobnému závěru dospělo posléze i postgottwaldovské politické byro ÚV KSČ. Zlovůle StB, za níž cítíme ruku Moskvy, však byla silnější. V r. 1957 byl nevinný Laušman v inscenovaném politickém procesu, navazujícím na vlnu represívních aktů spojených zejmé-na s maďarským povstáním r. 1956, odsouzen k 17 letům vězení. Bylo to v době, kdy svou činnost ukončila první z rehabilitačních komisí, pojmenovaná po ministru vnitra Barákovi. A kdy z vězení byli postupně propouštěni jeho blízcí. Byl to poslední úspěch předčasně se uzavírajícího života tohoto velkého sociálně demokratického politika.
Účelovost a neobhajitelnost uměle vytvořené Laušmanovy kauzy byla až příliš zřejmá. Postupně rostoucí tlak tak řečeného schůzkového hnutí bývalých sociálních demokratů a jejich sympatizantů nejen na zpravidla amnestijní propouštění sociálně demokratických politických vězňů, ale takřka současně i na jejich plnou rehabilitaci právně politickou i mravně občanskou měnil i ovzduší v Laušmanově cele. Protože StB k němu nasazovala své konfidenty, jsme – třebaže v deformované podobě – poměrně důkladně zpraveni i o způsobu jeho myšlení a cítění v této době.
Laušman byl a zůstal levicovým demokratickým socialistou, oddaným ideálům bene-šovské demokracie socializující. Jakkoliv nikdy nepropadl antikomunismu, od komunismu zejména doby jeho života ho dělila propast ani ne tak myšlenková jako mravní a hodnotová. Tušil a uvědomoval si vnitřní systémovou krizi gottwaldovského a posléze novotnovského režimu. A zamýšlel se nad cestami jejího pozitivního řešení. (To všechno ho pronikavě přibli-žovalo ideovému světu reformního křídla exilové strany postupně dospívajícího k názoru, že vnucený levicový stalinistický experiment může být poražen jedině levicovou demokratickou programovou alternativou. Byla to další alternativní cesta, která také vedla k Pražskému jaru, k památnému roku nezapomenutelné opojné radosti a svobody 1968.)
Mimoto Laušman neúnavně bojoval o své očištění. Ve chvíli, kdy se zdálo, že je i on nablízku pozitivnímu rozuzlení svého neštěstí, přišla nečekaná smrt. Podivná smrt, za níž se tají takřka jistá vražda. Vražda právně, ale dnes i věcně neprokazatelná. Vysoce pravděpodobný čin režimu, který si se vzpurným Východočechem viditelně nevěděl rady. Čin, který nemusel být jen jeho úradkem. Protože Laušman byl nepohodlný svou dotěrnou pamětí a pohyblivostí. Byl to on, kdo zblízka, podobně jako generál Heliodor Píka, poznal skutečnou tvář stalinského Sovětského svazu. Byl to on, kdo znal utajovanou pravdu o heroické smrti Jana Švermy. Nejistotu musely vyvolávat i jeho kontakty získané během druhého Laušmanova exilu. Pominout ale nejde ani skutečnost, že Laušman zůstal nezlomen. Že jeho páteř přes všechno úsilí domněle dělnických vyšetřovatelů zůstala rovnou. Nevíme také, co důvěřivý politik sdělil svým spoluvězňům, agentům, pracovníkům StB, kteří k němu byli nasazeni. Pravda archivních pramenů je pro nejdůvěrnější okamžiky člověka vždy pravdou kusou. Ale to důvěrné a nejdůvěrnější z lidského života, které se do nich nedostane, může být někdy i dějinotvorné.
Právě předestřený obraz osobnosti, pohnutého života a tragické předčasné smrti českého a československého sociálně demokratického politika se v mnoha ohledech blíží – nebo by se blížit měl – obrazu živého, chybujícího, ale také mnohé prospěšné konajícího člověka. Laušmanovo znárodnění z roku 1945, největší čin jeho života, si uchovává svou životnost i dnes. Ideje, jimiž Laušman žil, jsou ideje demokratické levice. Jsou to ideje, které dnes znovu získávají na své životnosti. Činnost pozitivního činu, nejvlastnější podstata skutečné praktické politiky, je pro nás v dějinné situaci naší současnosti výzvou. Výzvou pomáhat tam, kde je to po osmileté pustošivé činnosti pravicových vlád třeba.
Proto se dnes také oprávněně skláníme před životem a památkou muže, jehož největším prohřeškem byla láska k demokracii, úcta k člověku a touha pomáhat strádajícím k šťastnějšímu životnímu údělu. Podobně jako Edvard Beneš nebo Antonín Hampl či František Soukup nebo Václav Majer prožil i Bohumil Laušman klíčovou část svého života v dějinném období let 1914-1951, které vyplnily dvě světové války a doposud nejtěžší hospodářská krize, kterou kdy evropské a světové lidstvo prošlo. Omylů a chyb, nezřídka tragických, jichž se velký Východočech nesporně také dopustil, by bylo bývalo ve vlídnějších dobách podstatně méně.
Asi nejlépe skutečný myšlenkový svět Bohuslava Laušmana zachytili autoři programu Za svobodu. Rozlučme se proto jeho slovy: „Dospěli jsme k předělu věků, na němž rozvoj techniky a spravedlivý sociální řád mají z člověka sejmout kletbu, že bude v potu tváře pracovat, aby se udržel na živu. Chudoba už není ctnost ani bohulibý stav, nýbrž zlořád a vina společnosti. Strojová civilizace bude jen tehdy oprávněna, dosáhne-li toho, že člověk už nebude žít, aby v bídě pracoval, nýbrž že bude pracovat, aby lidsky žil a dospěl výš. … V tom je naše víra a naše síla.“
