8. října 2012
V minulosti mi bylo jako lékařce a političce v jedné osobě občas vyčítáno, že se příliš často zabývám naším zdravotnictvím. Byly však tyto připomínky na místě ? Kdo jiný by se měl zasvěceně tímto problémem zabývat, nežli ten, kdo se medicínské praxi věnoval celý profesní život a zná tedy dokonale všechny okolnosti kolem poskytování zdravotní péče ? Je přece známo, že současná tzv. reforma zdravotnictví, zaváděná od voleb v r. 2006, se nezabývá základními atributy vyhovujícího zdravotnického systému, tj dostupností, kvalitou a efektivitou. Naopak – dostupnost lůžkových zdravotnických zařízení je v našem kraji nedostatečná a jsme v tomto ohledu výjimkou ze všech krajů v České republice ! Nemáme zajištěnou především síť těchto zařízení, která by zaručovala, že se každý akutní stav, včetně počínajícího porodu, dostane včas do nemocnice. Ze sedmi okresů našeho kraje je nemocniční péče jen v pěti z nich. V městě Plzni má síť sice velký „uzel“, ale na Tachovsku a na území okresu Plzeň – sever má zřetelné „díry“.
Propagovaná centralizace péče v krajském městě, především ve FN Plzeň, má opodstatnění pouze pro specifická závažnější onemocnění, zatímco základní péče by měla být dostupná rovnoměrně po celém území kraje. Vždyť přece každý občan se podílí na naplňování fondu veřejného zdravotního pojištění podle zákona, solidárním způsobem, a má proto plné právo, aby dostupnost i kvalita péče byla zajištěna pro každého ! Co se týče kvality poskytované péče, ta však rovněž není bez problémů. Tam, kde není především plně erudovaný a početně dostatečný zdravotnický personál, je úroveň poskytované péče ohrožovaná nejvíce. Svoji negativní roli hraje i rozdílná vybavenost našich krajských nemocnic, ale to není hlavní důvod nedostatků. Negativně působí hlavně nevyhovující způsob financování zdravotní péče, který vede k narušování koordinace poskytované péče a výsledkem je i její nižší ekonomická a léčebná efektivita. Nemocnice se pohybují v dluzích, které musí kraj sanovat, pokud chce zaručit lege artis postupy. Je však řešením, aby o počtu lůžek, o existenci odborností a dokonce o existenci samotných nemocnic rozhodovaly zdravotní pojišťovny ? Mají provedené nutné analýzy, ze kterých se musí při těchto rozhodováních vycházet ? Vždyť dosud existuje samostatný obor, zvaný organizace zdravotnictví, kterým se zabývají studenti medicíny a ze kterého skládají státnici. Jak se s doporučenými postupy v tomto teoretickém segmentu zdravotnictví srovnává jejich nástup do praxe a nabírané zkušenosti v nemocnici ? Vždyť během studia se zcela jistě nesetkávali se skutečností, že se diagnostika a léčebné postupy mají řídit množstvím financí, které mají zdravotní pojišťovny k dispozici. A pokud jich mají chronicky málo, znamená to snad, že bude muset pacient neustále zvyšovat svoji finanční spoluúčast, aby přežil anebo se dokonce uzdravil ? Anebo je přiléhavým řešením bezhlavá redukce lůžek anebo likvidace některých odborností v některých nemocnicích, aby se ušetřilo ? A co potom vládní závazek, že do zdravotnického systému se podstatně omezí dosavadní finanční vklady ? Že se tedy také nebude valorizovat zdravotní pojištění za státem placené pojištěnce atd….? Je mi z toho smutno.
V úloze pacientského ombudsmana se často setkávám s výsledky pokřivené péče. Přitom však nepřevažuje „škrcení“, ale spíše jde o bezkoncepční plýtvání, kde velmi často chybí týmový lékař, který by byl schopen vše racionálně zkoordinovat, zefektivnit, de facto zlevnit, a přitom by odcházel vyléčený nemocný. Lékař se širokým rozhledem a bohatými znalostmi a zkušenostmi, který je komunikativní jak směrem k nemocnému, tak i ke svým spolupracovníkům. Který je umí řídit, vzdělávat, zaujmout….Co by tomu všemu asi říkal Karel Čapek a jeho doktor Galén z Bílé nemoci ?
