22. března 2013
Tento týden v Evropském parlamentu uspořádali polští kolegové z Evropské lidové strany veřejné slyšení o systému kontrolních orgánů v Polsku. Bylo zajímavé vyslechnout, jak fungují kontroly veterinární, jak funguje úřad hlavního hygienika, kolik bylo provedeno kontrol a s jakým výsledkem, atd.
Účastníci obdrželi prezentace řečníků a další dokumenty. Když jsem se začetla do jednoho z nich, zjistila jsem, že je prakticky celý věnován České republice. Obsahoval monitoring a přesné citace snad všech mediálních vyjádření v tisku, televizi i nejrůznějších serverů na téma nekvalitních polských potravin a stěžoval si i na vyjádření z oficiálních míst, českým ministrem zemědělství počínaje, šéfem státní zemědělské a potravinářské inspekce konče. Podle autora, Andrzeje Gantnera z Federace polských výrobců potravin je to ze strany České republiky cílená a diskriminační kampaň proti polským potravinám, což je na evropském vnitřním trhu nepřípustné. Bude si Polsko na ČR stěžovat? A kdo má pravdu? Jsou polské potraviny skutečně jako celek horší? Jsou stejné kvality ty, které se dají koupit v Polsku a u nás? (Na možnou problematiku dvojí kvality upozorňuji již delší dobu a žádám po Evropské komisi, aby provedla reprezentativní průzkum, zatím marně).
Nechci a nepřeji si vykopávat válečné sekery. Silná slova na obou stranách ničemu nepomohou. I kdyby Evropa zasáhla jako rozhodčí, ztracená důvěra lidí, spotřebitelů pro každodenní nakupování se nevrátí. O to jde? Zdá se mi, že je to nebezpečný trend. Proto bych chtěla vyzvat ministra zemědělství Bendla, aby si sedli se svým polským protějškem za jeden stůl a zasadili se o společný a koordinovaný postup a zintenzivnili spolupráci, pokud je tedy jeho zájem chránit české spotřebitele upřímný. Tím hlavním, co potřebujeme jsou ale dlouhodobě stabilizované a fungující státní dozorové orgány u nás doma, které budou chránit české spotřebitele padni komu padni. A je mi jedno, zda půjde o potraviny polské, české nebo třeba čínské.
