1. října 2012
Čtrnáctého září uplynulo 75 let d smrti prezidenta Osvoboditele, zakladatele obnovené české státnosti. Pozornost, která byla tomuto klíčovému výročí naší veřejností i ústavními činiteli věnována, byla zarážející jednak svým rozsahem, jednak svým zaměřením. Alternativou převažujícího výmluvného mlčení byly namnoze nekvalifikované soudy vyzvedávající skutečnost, že i Masaryk byl člověkem z masa a kostí, avšak zcela pomíjející to, čím právě tento rys, vlastní každému z nás, přesahoval a přesahuje. Do značné míry z této nepříliš potěšující galerie nezájmu a polovzdělanosti vybočilo nedávno publikované zamyšlení Václava Bělohradského Masarykovo dvacáté století, otištěné na stránkách posledního čísla přílohové revue deníku Právo Salon.
1. Masaryk jako myslitel a „reálpolitika“
V první části své eseje Bělohradský konfrontuje tři klíčové narativy (proložení tohoto výrazu vědomě užil sám autor) neboli tři politické příběhy novodobých českých dějin. V jejich rámci paralelně podává dvě černobíle pojaté alternativní verze: mnichovské trauma (oběť krátkozrace věnovaná v Mnichově velmocemi nacistům v první a naopak mýtus uměle vytvořeného státu, jejž nakonec nikdo nechtěl hájit v druhé interpretaci-verzi) a neméně tísnivé drama Pražského jara (socialismus s lidskou tváří sestupující k základům novodobé české a slovenské identity, proti němuž stojí viditelně neblahým Poučením inspirovaný příběh zaslepeného českého mesianismu a neméně krátkozrakých politiků údajně toužících po plných hrncích egyptských, zčásti přejatý a dále dovyprávěný i soudobým českým neoliberalismem) a konečně středoevropský rámec, v němž se příběh masarykovského česko-slovenského konceptu i jeho obě Bělohradským citované epizody pohybovaly.
V další části své eseje Bělohradský polemizuje s masarykovským konceptem souboje demokracie a teokracie jako hlavním smyslem první světové války a zmiňuje v této souvislosti i ideu humanitní demokracie a osobitě pojímané masarykovské náboženství. Paralelně ke všem těmto problémům přidává i hodnocení významného, původně prohradního (promasarykovského) filozofa a spoluzakladatele Charty 77 Jana Patočky (současně i někdejšího pracovníka r. 1932 TGM a Benešem založeného Masarykova ústavu). Obírá se v této souvislosti i filozofickou částí Masarykova odkazu. Dospívá k závěru, že Masarykovo dílo i odkaz zůstaly před branami dvacátého století. Podle Bělohradského názoru TGM nepochopil skutečné směřování západních demokracií; stejně tak se minul s k jasným závěrům směřující středoevropskou kulturu reprezentovanou díly jako Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nebo drama jičínského rodáka Vídeňana Karla Krause Poslední dnové lidstva. Obdobně vnímá i Masarykovo pojetí náboženství jako únik, jako „skok do války, do absolutismu a titanismu“. Posledním Bělohradského závěrem je dlouhodobá – zdaleka nejen jeho – výhrada vůči Masarykovu osvětářskému (výchovnému) chápání smyslu a umění vůbec.
Bělohradského pohled je prost levných prezentistických aktualizací a je na něm patrna snaha o hlubší pochopení a moderní uchopení problému, který zejména v době, v níž se jedná o bytí a nebytí evropského a tím do značné míry i planetárního sociálního státu, má svou nespornou hodnotu. Právě tak však i své limity.
Zřejmě jádrem Bělohorského argumentace v tomto eseji je Masarykova filozofie náboženství. Romantický „skok do války, do absolutismu a titanismu“ má ale podstatně spořejší i významnější základ. Důraz na náboženství je pro Masaryka především důrazem na nelomený, plný a šťastně žitý lidský život. Život nejen těch bohatých, tj. nadaných majetkem nebo duchem, ale i těch dalších. Těch „pouze“ průměrných, ale i těch, jimž kdysi Kristus otevíral své pomyslné transcendentální nebeské království. Údajná Masarykova rezignace na omylné lidské soudy je víc než vyvažována častým Osvoboditelovým důrazem na vědu a vědecké poznání i vědomím jejich limitů. Takto založená mravnost humanitní demokracie je jinak pojmenovaným důrazem na ušlechtile vymezený, ale jinak nekompromisně uplatňovaný výkonový princip. Výkonový princip založený na celostním chápání praxe-skutečnosti.
Proto také Masaryk, typický ideolog kellerovských „starých“ středních vrstev, má blízko k jinak názorově vzdáleným a více či méně marxisticky založeným demokratickým socialistům své i naší doby. Ano, v jistém ohledu TGM neporozuměl dvacátému století a jeho kultuře, odrážející rozštěp moderního i tzv. postmoderního (pozdně kapitalistického) člověka: dívá se totiž přes a nad jeho horizont do další, vzdálenější budoucnosti (nezapomínejme, že evropská modernost /modernita/ začíná velkými občanskými revolucemi osmnáctého století: revolucí americkou a francouzskou). To, že je to pohled v zásadě optimistický, by nás nemělo mást; tento optimismus je u Masaryka těžce vykupován. Myšlenkově i celým Osvoboditelovým životem. (Když byl r. 1925 nucen na Stříbrného nátlak svěsit z Hradu husitský prapor s kalichem, vztyčený k uctění Husovy památky, TGM si povzdechl, že byl vždycky tak trochu kacíř.) V tomto smyslu je také Masaryk, jak kdysi výstižně napsal Peroutka, socialistou či polosocialistou (příznačný je v tomto ohledu přátelský vztah TGM s Marxovým žákem Karlem Kautským v duchu zásady jednoty v různém.) Stejně oprávněnou výtku v duchu Bělohradského pohledu bychom mohli adresovat např. jinému nadčasovému Čechovi Komenskému.
Masarykovým sklonem k normativnímu chápání umění, na který Bělohradský oprávněně upozorňuje, můžeme u TGM rozumět jeho vědomé nazírání umění jako alternativního zdroje lidského poznání vedle poznání vědeckého. Tento sklon či potřeba, jakkoliv moderní evropskou inteligencí odmítaná, existuje i dnes. Neznamená to však, že by velký český sociolog, kterým byl Masaryk-vědec především, neznal radost z krásy a byl prost estetického prožívání skutečnosti. Fakt, že součástí lánského zámku byl biograf, v němž se pravidelně odehrávala filmová představení dobově současného filmového umění, nebo Masarykova utajená návštěva představení Osvobozeného divadla V+W r. 1932, vypovídají o jednoznačném opaku tohoto Bělohradského soudu. (Voskovec, vzpomínaje na tuto pozoruhodnou epizodu historie Osvobozených, si i po letech vybavil uznalou Masarykovu větu: „Ten Voskovec, ten je ale vzdělán!“)
Masaryk-myslitel (což není nezbytně totožné s filosofickou erudicí, jakkoliv je i pro tento účel nepostradatelná a jen obtížně nahraditelná) je především, jak zdůrazňovali již jeho někteří současníci, myslitelem otázek, již méně odpovědí. Kultivátorem formy, která zpětně zušlechťuje obsah. (Proto mezi Masarykovými žáky najdeme i konzervativce, i komunisty; ve své době tuto skutečnost výmluvně zachytil ve své proslulé karikatuře „prvních“ prvorepublikových pátečníků levicový avantgardní výtvarník a spisovatel Adolf Hoffmeister (1902-1973).) Nikdy neusiloval o vlastní filozofický systém. Podobně jako Palacký i on chtěl ve své době řešit její konkrétní problémy, zejména problémy české společnosti, otázku sociální. Zatímco Masarykovy odpovědi byly někdy až příliš dobově determinované a osobně zabarvené (Masarykovy názory na prostituci nebo rozvod), otázky, které kladl sobě i celku, byly často burcující a průrazné. Nezřídka nadčasově.
(další části tohoto rozsáhlého blogu budou postupně publikovány v dalších dnech)
