2. října 2012
Čtrnáctého září uplynulo 75 let d smrti prezidenta Osvoboditele, zakladatele obnovené české státnosti. Pozornost, která byla tomuto klíčovému výročí naší veřejností i ústavními činiteli věnována, byla zarážející jednak svým rozsahem, jednak svým zaměřením. Alternativou převažujícího výmluvného mlčení byly namnoze nekvalifikované soudy vyzvedávající skutečnost, že i Masaryk byl člověkem z masa a kostí, avšak zcela pomíjející to, čím právě tento rys, vlastní každému z nás, přesahoval a přesahuje. Do značné míry z této nepříliš potěšující galerie nezájmu a polovzdělanosti vybočilo nedávno publikované zamyšlení Václava Bělohradského Masarykovo dvacáté století, otištěné na stránkách posledního čísla přílohové revue deníku Právo Salon.
4. K dějinné misi Masarykova odkazu
V něčem se však srpnové události a jejich normalizační vyznění od Mnichova a jeho následků přece jen výrazně liší. Zatímco bezprostředně po únorových událostech v exilu – ale i v Československu, jak naznačují zjištění historiků Karla Kaplana a Radomíra Luži – převládala psychologie a zjištění druhého odboje včetně jeho masarykovského a benešovského ideového zázemí, normalizací začíná jak v exilu, tak na domácí postupně se utvářející scéně proces viditelného ideového diskontinuitního vyprazdňování. (Výmluvná je v této souvislosti vzpomínka spisovatelky Evy Kantůrkové na Václava Černého, který vesměs o generaci mladší chartisty děsil náruživým doporučováním četby Jiráskových děl, budovaných a tvořivě dotvářených z Palackého filosofie českých dějin.)
Vyprazdňování, generačně zprvu nenápadně a postupně stále viditelněji a propastněji odlišitelné, se také nejpozději od jarních měsíců roku 1990 stalo jednou z hlavních ideových charakteristik našeho polistopadového vývoje. Ideovou a mravní historicky ukotvenou kontinuitu nezbytných výchozích modelů nahradily narativy postmoderny přelomu dvacátého a dvacátého prvního století tolik připomínající atmosféru pověstného fin de siécle o sto let dříve. A nikoliv náhodou také narativy epizodické druhé Česko-slovenské republiky a jejího maločeského nacionalismu.
Bělohradského pozoruhodný esej Masarykovo dvacáté století je zřejmě vyčerpávajícím, myšlenkově pozoruhodným postižením tohoto již čtvrté desetiletí trvajícího procesuálního vyprazdňování nejen českého veřejného prostoru a české společnosti vůbec, ale i obdobných procesů synchronně probíhajících i v euroatlantickém prostoru. Skutečnost, že si tento renomovaný autor dlouhodobě a podnětně všímá těchto neblahých trendů, však nic nemění na základní myšlence tohoto doplňujícího zamyšlení. Skutečnost, že Masaryk a jeho odkaz, Masarykovo dvacáté století, se mění před našima očima s postupným odchodem posledních představitelů prvo- a třetirepublikového republikového mládí i generace Pražského jara v historický fakt, neznamená ztrátu jeho nadčasovosti. (Podobně lze mluvit i o dalších českých velikánech nadnárodního významu počínaje Václavem Svatým a Mistrem Janem Husem.) Smuteční slova básníka Josefa Hory (1891-1945), pronesená v Rozhlase mladých Československého rozhlasu na počátku října 1937, že celý národ bude i v dobách příštích žít z Masarykova života a že se nemusí bát o svou budoucnost a svobodu, bude-li v něm žít Masarykův duch, jsou stejně nadčasová jako Masarykův monumentální odkaz. Odkaz velkého českého globálně jednajícího i smýšlejícího politika. Pochopitelně v mantinelech doby, v níž žil.
Ten dnes žije a působí po svém. Jako neúprosné zrcadlo, odrážející a odlišující tak jako pověstný kocour v klasické Jasného jinotajné filmové satiře Až přijde kocour jak přínosy a klady, tak fráze, nánosy, polopravdy a lži polistopadové skutečnosti československy osiřelého Česka. Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš hubu křivou. Tato Gogolova slova charakterizují živost a potenciální neúplatnou neúprosnost váhy odkazu uzavírajícího seMasarykova dvacátého století asi nejpřesněji.
