2. října 2012
Čtrnáctého září uplynulo 75 let d smrti prezidenta Osvoboditele, zakladatele obnovené české státnosti. Pozornost, která byla tomuto klíčovému výročí naší veřejností i ústavními činiteli věnována, byla zarážející jednak svým rozsahem, jednak svým zaměřením. Alternativou převažujícího výmluvného mlčení byly namnoze nekvalifikované soudy vyzvedávající skutečnost, že i Masaryk byl člověkem z masa a kostí, avšak zcela pomíjející to, čím právě tento rys, vlastní každému z nás, přesahoval a přesahuje. Do značné míry z této nepříliš potěšující galerie nezájmu a polovzdělanosti vybočilo nedávno publikované zamyšlení Václava Bělohradského Masarykovo dvacáté století, otištěné na stránkách posledního čísla přílohové revue deníku Právo Salon.
3. Masarykovo dvacáté století a „narativ“ Pražského jara
Podobným, Bělohradským v zmiňované eseji Masarykovo dvacáté století rovněž diskutovaným narativem, jsou dějiny jiného velkého vzepětí novodobé české státnosti československého období – Pražského jara. Vzepětí, které přímo i nepřímo navazuje na nadčasový Masarykův – a v tomto případě také Benešův – odkaz. Únorové události a následná éra válečného komunismu (ničím jiným stalinismus nebyl) s přípravou na možný válečný konflikt pohltily jednu z nejnadějnějších našich mladých generací, bezprostředně nastupující po podobně utvářené generaci Masarykových dětí a Benešových vojáků. Dětství strávené v lavicích Němci deformovaného základního školství, mládí prožité v modrých košilích Československého svazu mládeže na stavbách benešovské dvouletky a gottwaldovské pětiletky, deziluze z Chruščovova projevu i postupně sterilnějícího režimu Gottwaldových pohrobků na jedné a pocity bezmoci z únorových i následných událostí jak uvnitř, tak v exilu vně Československa a jako výsledek sílící poznání po docílení alespoň částečného narovnání. Tak – ve zkratce – tehdy prožívaly podstatné názorotvorné části politicky a ideově rozdělených generací tragédii dvacetiletí 1948-1968.
Hospodářské potíže i první nadějné výsledky reforem druhé poloviny šedesátých let jako hmatatelné výsledky soustavné práce tří intelektuálních týmů – ekonomického Šikova, politologickoprávního Mlynářova a vědeckotechnického (prognostického) Richtova – spolu s povzbudivými výsledky pokvětnové kulturní revoluce (kolem roku 1965 aktivně četlo poezii kolem 10-15% populace, na oslnivé výsledky československé účasti na světové výstavě v Bruselu navázala československá filmová vlna šedesátých let s desítkami filmů početných režisérských žáků legendárního Otakara Vávry i neméně silné pozitivní ohlasy umění literárního, výtvarného a hudebního, doprovázené rozmachem experimentálních divadelních scén typu Semaforu nebo Ypsilonky), to vše vytvářelo atmosféru toho, čemu se dnes říká zlatá léta šedesátá. Atmosféru, která byla společným výsledkem práce protagonistů obou zmiňovaných generací (generačních kohort).
Svébytným a u nás stále nedoceňovaným jevem je neuvěřitelně rychlý vzestup Slovenska. Během půlstoletí vznikla ze zaostalé země, jejíž obyvatelstvo se na přelomu let 1918-1919 nacházelo ve stavu etnického bezvědomí, moderní plně rozvinutá národní společnost.
Prvními kroky Masarykovy a Benešovy První republiky se stalo vybudování školské sítě obecních, měšťanských a středních škol včetně jejich vrcholů. V letech 1918-1920 vznikla z někdejší Alžbětinské univerzity první slovenská vysoká škola, Univerzita Komenského, a ve stejné době bylo založeno první slovenské profesionální divadlo, Slovenské národné divadlo. V rámci vědy i umění se poměrně rychle vytvářely svazky, které vesměs přetrvaly polistopadové datum účetně ukončené československé státnosti, k níž se – s výjimkou občanstva obou částí někdejšího státu – vyjádřili jinak opravdu všichni politici té doby. Přetlak vzdělanců, který v Česku vznikl před r. 1914 úspěšnou prací sílící pražské české univerzity za necelých čtyřicet její existence, umožnil vyslání zhruba 1500 českých středoškolských a základně školských pedagogů, ale i desítek pedagogů vysokoškolských a hospodářských odborníků. Zhruba od počátku třicátých let začali být čeští pomocníci vystřídáváni svými slovenskými žáky. Zcela ztraceno nebylo ani slovenské národní hospodářství, na něž dolehla ztráta tradičních trhů ještě tíživěji než na ekonomiku českých zemí v západní části státu. Hospodářský propad obou krizí (poválečné i třicátých let) byl eliminován ještě v třicátých letech budováním záložního obranného průmyslu zejména v Pováží. Podle Kárníkových propočtů podíl slovenského průmyslu v období let 1918-1937 na československé produkci nejenže neklesl, jak se zdůrazňovalo ze strany slovenských autonomistů či radikální československé levice, ale naopak – jakkoli to slovenské zaostávání nestačilo a nemohlo řešit – lehce stoupl.
Mnichovská tragédie, doplněná ve slovenském případě zhruba o měsíc později neméně tíživou vídeňskou arbitráží (Slovensko jí ztratilo zhruba čtvrtinu svého území, maďarským městem se staly tehdy i Košice-Kassai) a kolaborantský ľudácký Tisův režim sice dočasně tuto československou vzájemnost, českoslovenství, ľuďáky hanlivě nazývané čechoslovakizmem (tento hanlivý ideový zkrat, hojně frekventovaný v komunistické éře, je zčásti užíván i dnes), oslabil, ale nezničil. Slovenští demokraté a do značné míry i komunisté spolupracovali plně jak v domácí rezistenci (kontinuitu tu tvořila mj. osobnost stárnoucího Masarykova hlasistického žáka Vavro Šrobára), tak v Benešově prozatímním anglickém státním zřízení i ve všech jeho politických stranách. Českému květnovému povstání (1.-10. května 1945) předcházelo Slovenské národní povstání (29. srpna – 2. října 1944). Slovenští vojáci bojovali i v exilových vojscích druhého odboje.
To, co mohla pro krátkost svého trvání První republika jen načít, bylo dokončeno po roce 1945. Rychlost a dynamičnost slovenského národního vývoje byly přes přetrvávání určitého českého vrchnostenství dále vystupňovávány a výrazně se pokročilo – přes průvodní dobové stíny dané nedobrovolně importovaným konceptem tzv. forzírované industrializace – i v hospodářské emancipaci Slovenska. To, co bylo v předcházejících odstavcích této části polemiky konstatováno o šedesátých letech západní české části ČSSR, plně tedy platilo i o části východní. Oproti Praze se dokonce začala spontánně vytvářet nadregionální kulturní a vědecká paralela Brno-Bratislava, harmonizující a vyvažující pražské centrum. Podcenit nešlo ani rychle dozrávající Ostravu a Olomouc na české a Košice na slovenské straně. Tento svérázný, rychle se rozvíjející obrodný regionalismus šedesátých let pozitivně ovlivnil dění ve většině větších měst obou částí republiky. Jím a z něho je vysvětlitelný rychlý postup obrodného procesu Pražského jara v obou částech republiky.
Samotný výbuch Pražského jara nebyl tedy v žádném případě výhradní záležitostí dvou skupin v ústředním komunistickém vydání, jak tvrdí v dojemné shodě autoři Poučení i někteří představitelé polistopadové české pravice. Chruščovovské tání v Československu výrazně – spíše nepřímo a zprostředkovaně než vědomě a bezprostředně – oživilo jen zdánlivě mrtvé tradice Masarykova prvorepublikového státu. Bouřlivou demokratizující atmosféru Pražského jara si připomnělo hned třemi výraznými symboly: osobností druhého protagonisty prvorepublikového Osvobozeného divadla Jana Wericha (1905-1981), svérázným charizmatickým komentátorem doby uměleckým historikem Václavem Vilémem Štechem (1885-1974), ale i tápavými, nejistými osmdesátnickými krůčky někdejší první dámy republiky Hany Benešové (1885-1974) před filmovou kamerou, jimiž se alespoň načas vrátila do tehdejšího veřejného prostoru.
Legionářské asociace obou odbojů symbolizoval i nový prezident republiky armádní generál Ludvík Svoboda (1895-1979). Jak naznačují vzpomínky nejdéle působícího československého ústavního činitele Lubomíra Štrougala (1970-1988), silná a vlivná skupina, složená z v padesátých letech perzekvované části starší a střední funkcionářské generace, se poměrně nečekaně vytvořila i ve vedení KSČ. Dobový dokument Pelikánovy Československé televize Spřízněni volbou, výmluvně zachycující události kolem Novotného prezidentské abdikace a následné Svobodovy inaugurace ve Vladislavském sále pražského Hradu, demonstruje tato fakta pozoruhodnými záběry z pozadí tehdejších událostí víc než přesvědčivě. Zapomenout nelze ani na nadčasový symbol Pražského jara, kterým se spontánní vůlí občanstva tehdejší doby stal první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (1921-1992) i protagonisty městského výboru KSČ, hlavní organizátory pověstného vysočanského sjezdu Bohumila Šimona (1920-2003) a Věňka Šilhána (1927-2009).
Osmašedesátnické jaro i horké léto Ledna (jak bylo nazýváno dobově Pražské jaro) obnovilo důvěru tehdejší společnosti v budoucnost a vlastní síly. Rychle obnovován byl Sokol, Skaut, ale i další, ještě významnější občanské organizace typu Klubu angažovaných nestraníků nebo organizace politických vězňů padesátých let Klub 231 či Československé sociální demokracie. Vůle řešit akutní problémy nahromaděné forzírovanou industrializací padesátých let i víra v úspěch těchto průlomových snah dosahovaly svého maxima ve vypjatých dnech července a srpna 1968. V týdnech, které předcházely konání demokraticky svolaného a připraveného mimořádného XIV. sjezdu KSČ svolaného na konec první zářijové dekády 1968.
Možnosti a limity působení dobových mechanismů obrody a obnovy zachycuje průbojná kniha českého historika střední generace Jiřího Hoppe Opozice 68. Neméně ostře o okolnostech uzavírajících tuto dobu vypovídají vzpomínky jeho bezprostředního účastníka, někdejšího tajemníka ÚV KSČ a signatáře Charty 77 Zdeňka Mlynáře nazvané výmluvně Mráz přichází z Kremlu nebo v posledním jubilejním roce Pražského jara (2008) vydaná entuziastická popularizující monografie Antonína Benčíka V sevření kremelské chobotnice. Zapomenout nelze ani na mrazení vyvolané jitřními zprávami rozhlasu a televize 21. srpna 1968 o intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Druhý Mnichov se – na rozdíl od toho prvního – obešel bez listinného diplomatického zprostředkování. To dodaly až o několik dní později neblahé a po léta utajované Moskevské protokoly. A také blahosklonný souhlas Johnsonova Washingtonu, pro který to vše bylo silničním incidentem.
I to všechno je dnes prokázaným historickým faktem, nikoliv mýtizujícím narativem.
(další části tohoto rozsáhlého blogu budou postupně publikovány v dalších dnech)
