2. října 2012
Čtrnáctého září uplynulo 75 let d smrti prezidenta Osvoboditele, zakladatele obnovené české státnosti. Pozornost, která byla tomuto klíčovému výročí naší veřejností i ústavními činiteli věnována, byla zarážející jednak svým rozsahem, jednak svým zaměřením. Alternativou převažujícího výmluvného mlčení byly namnoze nekvalifikované soudy vyzvedávající skutečnost, že i Masaryk byl člověkem z masa a kostí, avšak zcela pomíjející to, čím právě tento rys, vlastní každému z nás, přesahoval a přesahuje. Do značné míry z této nepříliš potěšující galerie nezájmu a polovzdělanosti vybočilo nedávno publikované zamyšlení Václava Bělohradského Masarykovo dvacáté století, otištěné na stránkách posledního čísla přílohové revue deníku Právo Salon.
2. Je mnichovská katastrofa opravdu narativem?
S tímto vymezením Masarykova dvacátého století úzce souvisí i dvě Bělohradským zmíněné kruciální otázky českého dvacátého století: dědictví první Československé republiky a s ním úzce související odkaz Pražského jara (z tohoto hlediska nelze i dnes dost docenit Machovcovu masarykovskou biografii, vydanou v roce Pražského jara v národně socialistickém nakladatelství Melantrich v mimořádně úspěšné edici s příznačným názvem Odkazy pokrokových osobností naší minulosti.) A – dnes již zcela zapomenuté, ale ve své době neméně názorově českou společnost poltící diskuse o bělohorské tragédii či vyznění revolučního roku 1848, jak je zažíváme např. ještě na stránkách pozoruhodné bojovné Kroftovy knihy Nesmrtelný národ vydané uprostřed nastupující nacistické perzekuce v r. 1940 či na stránkách Komunistické revue.
V tomto smyslu masarykovská idealizace západních demokracií nepostrádá značné a obtížně vyvratitelné oprávnění. Německý nacionalismus se svou zesilující významnou supraimperiální všeněmeckou složkou, na niž naváže po r. 1918 nacismus Adolfa Hitlera (Všeněmecký svaz a jeho následníci podobně jako všechny strany výmarské republiky nepřežijí nacistickou glajchšaltaci německé politické krajiny jara, léta a podzimu 1933), byl nesen touhou dohnat na územních ziscích v Evropě i ve světě to, co „zanedbal“ relativně opožděným vznikem jednotného německého státu r. 1871. Lze-li tuto Masarykovu myšlenku i vítězství demokracie nad teokracií zpochybnit v případě první světové války, není možné popřít její dějinně zakotvenou oprávněnost v případě následující druhé světové války (v níž se demokracie, aby byly s to vůbec obstát v konfrontaci s mocnostmi bloku Osy, byly nuceny spojit se Stalinovým sovětskoruským režimem). Období let 1914-1951 a v mnoha ohledech celé hobsbawmovské krátké dvacáté století (1917-1989) tak tvoří jednotný celek. (Pro mnohé šokující vznik nových národních států v postkomunistické části Evropy v devadesátých letech minulého století je jen dalším dozníváním jevů, jež popisoval a s nimiž se vyrovnával TGM; při určitém zvláště krizovém a vyhroceném souběhu souvislostí a jevů nelze podobné projevy vyloučit ani v západní Evropě; občanská válka v Severním Irsku nebo obtížná regulace mnohonárodnostního Španělska po pádu Frankova režimu jsou naší živou současností.) Na takto vymezeném pozadí konstatace Masarykovy Světové revoluce o úloze a smyslu demokracie, podpořené vznikem Evropských společenství a dnes často kontroverzně chápaném NATO, nabývají nejen na reálnosti, ale získávají až nadčasový rozměr. Ostatně Masarykův projekt „transevropské“ středoevropské demokratické federace malých národů od Finska po Řecko z podzimu 1918 na sklonku Osvoboditelova amerického pobytu sdílený i ostatními exilovými zástupci těchto národů, cílí stejným směrem.
S tím úzce souvisí i otázka existence první Československé republiky. „Revizionistický“ pohled, bazírující na potřebě sjednocení střední Evropy v její habsburskolotrinské podobě, pomíjí postupující rozpad mocnářství za dlouhé vlády Františka Josefa I. (1848-1916). Možnost účelné federalizace a zrovnoprávnění alespoň některých národů a národností vzala za své jednak rozehnáním kroměřížského zasedání říšského sněmu v zimě1849 (jím projednávaná ústavní listina, první demokratická ústava našich národních a státních dějin vůbec, zůstala torzem), jednak dualismem prosincové ústavy 1867 (táborové hnutí let 1868-1871 usilující o alespoň přibližné uznání historické české státnosti tehdejším režimem ztroskotalo nezdarem tzv. fundamentálních článků, které narazily na nesmiřitelný odpor českých i alpských Němců). První světová válka byla Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko-Uhersko) vedena v duchu obnovy velkoněmeckého pohledu na budoucí územní uspořádání střední Evropy. Jeho mírnější varianty předpokládaly rozdělení Česka na českou a německou část, jejich radikálnější pojetí (zpravidla mimo rámec oficiální politiky Berlína a Vídně) nevylučovala ani vystěhování slovanského obyvatelstva ze střední Evropy. Byly to právě tyto „projekty“, které Masaryka přiměly k odchodu do exilu a vyhlášení prvního protivídeňského odboje v den 500. výročí zavraždění Mistra Jana Husa v jihoněmecké Kostnici.
Bělohradský uvádí, že „státy a národy nemají žádnou trvalou esenci“, jsou to prý pouze a výhradně „společenství tvořená narativy, jejichž předmětem je sjednocující mýtus ,národních dějin,“ ; tento znak absence „trvalé esence“ je v alternativním vymezení ovšem charakteristický pro veškerou planetární biotu včetně našeho druhu Homo sapiens faber (výmluvným náznakem takové diskontinuitní hrozby jsou atomová dramata Hirošimy a Nagasaki ze srpna 1945). I demokracie, bojující za Velké války (i tak je na Západě nazývána první světová válka), jak uvádí Bělohradský, používaly donucujících prostředků; boje samy byly natolik frustrující, že se to vymyká představivosti všech, kdo válku nepoznali. Jak ovšem zdůvodnit skutečnost, že druhá světová válka, vedená zbraněmi další následné generace, tanky, letadly, ponorkami, loďmi, jejichž nosnost i rychlost byly násobně větší než během Velké války, ručními střelnými zbraněmi s přesnějšími mířidly i dokonalejším střelivem, válka, která až na výjimky postrádala strnulost zákopových válek let 1914-1918, válka, v níž se fronty posouvaly o stovky i tisíce (Pacifik) kilometrů na západ i na východ, válka jež dala světu Březinku a Osvětim? Válka, v níž rovněž za útočícími jednotkami postupovaly zajišťovací oddíly, hrozící smrtí každému, kdo by se v tíživých situacích neustálých útoků a ústupů pokusil o dezerci nebo o v tehdejším právním vymezení zločinné pacifistické (lidskoprávní) reakce nebo dokonce přímý odpor?
Filmy jako americký Hlava 22, československý Smrt si říká Engelchen či Ať žije republika!, ruské televizní seriály Blokáda nebo Trestný prapor či anglická Foylova válka naznačují, že nejen různé formy trestních praporů a vojenských policií či ersatzkomand dotvářejí celek boje demokracie s fašistickým nebezpečím do podoby, která je ve všech ohledech srovnatelná s tím, co – poprávu – Bělohradský vytýká první světové válce. Jeho argument, že si v tomto ohledu Masaryk Západ nepřiměřeně idealizoval, se však za těchto okolností jeví jako obtížně hajitelný. (TGM osobně boje první světové války i občanské války prožil bezprostředně během svého ruského pobytu v letech 1917-1918. Skutečné osobní názory Masaryka i Beneše vyčteme z jejich osobních záznamů a korespondence; její obsah rozhodně odporuje i tomuto Bělohradského předpokladu nebo konstataci.)
Prubířským kamenem věrohodnosti prvorepublikové tradice a odkazu je mj. mnichovská katastrofa. V průběhu zhruba 1150leté bezprostřední kontinuitní existence české státnosti, kterou si v průběhu podobných diskusí a polemik ne dost uvědomujeme, pohroma nikoliv první. Co jí vlastně předcházelo? Jsme-li právi Kárníkovu modelu (nikoli narativu) prvorepublikové státnosti, jednalo se o silný stát, který byl vlastními silami (souhrou socialistického a občanského bloku) s to vzdorovat účinně pučistickým pokusům o demontáž demokracie (boj o charakter republiky 1920, snahy o restituci habsburskolotrinské moci 1921, Gajdova aféra 1926-1927, Tukova aféra 1928, židenický puč 1933, Benešova prezidentská volba 1935, hnědý puč Sudetoněmecké strany 12.-15. září 1938) a mohl se přitom opírat o účinnou podporu většiny obyvatelstva (květnová i zářijová mobilizace 1938, manifest Věrni zůstaneme). Mnichovská konference, ve všech podstatných ohledech shodná s obětováním Mandžuska (1931), Etiopie-Habeše (1935-1936), španělské demokracie (1936-1939), japonským napadením vlastní Číny (1937) i německým přepadem první rakouské republiky (anšlus v březnu 1938) se jeví v této řadě jako skutečné spojení většiny globálních demokracií a totalit v nejvíce formalizovaném pokusu o devastaci demokratické západoevropské země v srdci Evropy.
(Finská alternativa (finlandizace) nabízí ještě pestřejší pohled: po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop se Finsko – podobně jako Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva – stalo zrnem v mlýnském kameni Berlín-Moskva. Po patové zimní válce s Moskvou (1939-1940) se postupně stalo spojencem Berlína (podílelo se mj. na obléhání Leningradu), aby se na jaře 1944 stalo znovu součástí Spojených národů a po několika temných letech netradičním satelitem Moskvy. Jak interpretovat tento stále ne zcela jasný finský narativ?)
Pokusu, který je právě tak hnilobný a sebevražedný pro západní demokracie samy. Bez Mnichova (a appeasementského jednostranného věnování celosvětově významného československého zbrojního arzenálu a průmyslu Berlínu a Římu) je totiž nepředstavitelné rychlé zhroucení zhroucení Polska (září 1939), jemuž předcházel pakt Molotov-Ribbentrop (srpen 1939), skandinávských států Norska a Dánska (duben 1940) i zemí Beneluxu a Francie samotné (květen-červen 1940). Smrtelně ohrožené Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, vedeného od konce května 1940 heroickým antikomunistou Winstonem Churchillem, hledá posilu jednak v blízkém Rooseveltově Washingtonu, ale také v stalinistickomunistické Moskvě. Výsledkem tohoto vývoje a nesporného globálního selhání demokracií a demokracie jako formy vlády a způsobu životase stala takřka půlstoletá epocha bipolárního světa založeného na protikladu Východ-Západ.
Tvrdit za těchto okolností, podložených obecně známými a sdílenými fakty a souvislostmi, že vytvoření První republiky, budované svými zakladateli jako součást Prahou dlouhodobě prosazovaného systému mezinárodní kolektivní bezpečnosti, bylo pouze narativem, je zjevným nedorozuměním. Malé a menší evropské národy, mezi něž po bělohorské katastrofě, která zlikvidovala náš imperiální potenciál, již čtvrté století patříme, sdílely a sdílejí i dramatičtější osudy. Dramata Estonska, kdysi rovněž velmocenské Litvy, Lotyšska, první i druhé Rakouské republiky, Finska, národů a států postjugoslávské části Evropy, ale i Řecka nebo pyrenejských národů a národností během frankistického režimu ve Španělsku naznačují složitost problému, který v mimoevropském lidstvu má své četné paralely, řešitelné ve výhledu 21. a 22. století (dramata blízkovýchodního dvacetimilionového kurdského národa nebo palestinských Arabů jsou zvláště symbolickými příklady tohoto hmatatelného vývoje). Mnichovské selhání západních demokracií je věcně doloženým historickým faktem, nikoliv narativem.
(další části tohoto rozsáhlého blogu budou postupně publikovány v dalších dnech)
