21. června 2011
Zákon o protikomunistickém odboji a odporu vůči němu vyvolává mnoho diskusí a oprávněných otázek. Zkoumat nedávnou minulost, hodnotit jednotlivé etapy komunistického vládnutí u nás, zabývat se postoji občanů, jejich osudy, dopady na vývoj vzdělanosti, hodnotový systém společnosti a dalšími stránkami totalitního období je potřebné, či dokonce nezbytné k tomu, abychom neopakovali svoji minulost.
Otázkou zůstává, zda je možné a vhodné, abychom zákonem vymezovali a hodnotili, co bylo správné, a co nikoliv, abychom na základě záznamů StB kádrovali, kdo byl odpůrcem režimu, a kdo nikoliv, abychom datovali období, kdy byla konverze některých bývalých členů KSČ pozitivní, a kdy už ne. Období od roku 1948 do 1989 nebylo jednolité, mělo mnoho podob a je spojeno s různorodými osudy každého z nás, kdo jsme ještě pamětníky této doby. Nemohu nezmínit český film Pupendo, který úsměvným způsobem charakterizuje část tohoto období.
Navrhovaný zákon nás dostává do určité paradoxní situace. Na jedné straně vypočítává, kdo může být uznán účastníkem protikomunistického odboje a odporu, na druhé straně vypočítává, kdo jím býti nemůže. Těm uznaným nabízí osvědčení, tedy písemný doklad, v případě odboje navíc postavení válečného veterána. Podíváme-li se na personální složení polistopadových vlád, parlamentů, zastupitelských úřadů, soudů a jiných významných postů v naší zemi, najdeme tam velké množství těch jmen, která patří do kategorie bývalý člen KSČ, student politické nebo vojenské školy, příslušník lidových milicí, nebo dokonce spolupracovník StB. A to se týká i současnosti. Paradox je v tom, že ti uznaní dostanou doklad, ti neuznaní mohou mít vysoké posty.
Těžké rozhodování Sociální demokracie dlouho uvažovala a diskutovala o tom, jak se postavit k tomu návrhu zákona. První verze byla skutečně nepřijatelná, poznamenaná jednobarevným politickým pohledem, příliš vyzdvihovala ozbrojený odboj, naopak opomíjela postoje a aktivitu lidí, kteří naší společnosti otevírali oči, přinášeli nové demokratické myšlenky, mluvili a psali o hodnotách, které jsme mohli vzít do ruky až po roce 1989. Za tuto aktivitu byli pronásledováni a omezováni ve svých profesích i běžném životě.
Rozhodování o ocenění těchto lidí bude velmi těžké, může někomu ublížit, může někoho nesprávně ocenit. Proto rozhodujícím momentem pro podporu tohoto zákona pro sociální demokracii bylo zřízení etické komise, která bude rozhodujícím odvolacím orgánem v tomto procesu. Věřím, že v této komisi zasednou nikoliv politici, ale historici a další důvěryhodné osobnosti, které mohou objektivně posuzovat jednotlivé případy. Zajistěme těm, kteří byli postiženi bývalým režimem a ještě žijí, důstojný život a usilujme o opravdovou konverzi naší společnosti. To druhé zákonem neuděláme.
