28. února 2014
Čerstvou novinku, americký film s poněkud neobvyklým názvem PAMÁTKÁŘI, právě uváděnou do našich kin, předcházela velká očekávání na jedné a první poněkud odtažité recenze na druhé straně. O to větší je zvědavost každého, kdo usedne do křesla v hledišti ať už multiplexu, nebo některého z raritně přežívajících tradičních kin, aby byl spolu s ostatními, stejně netrpělivými zvědavci účasten, jak věří, neobvyklého zážitku.
Podnětem pro tento autorský film předního amerického herce současnosti George Cloonyho, spoluautora scénáře a současně v jedné osobě i režiséra a představitele jedné z hlavních rolí, byla nejen obsáhlá literární předloha, ale i unikátnost námětu a strhující příběh, který je na něj navázán: boj o eliminaci nacistické loupeživosti ohrožující celostnost evropského movitého výtvarného kulturního dědictví. Film, doposud známý ze zahraničí, doprovázejí kontroverzní, byť ne výslovně záporné ohlasy. Podnětů k jeho zhlédnutí tedy více.
Přiznávám, že literární předlohu neznám. Uvádí-li se, že je přeobjemná, pak práce obou scénáristů musela být mimořádně nesnadnou. Epopej boje o evropské kulturní dědictví přímo svádí k dokumentarizujícím přístupům. Je to pochopitelné: význam děl i napínavost zážitků - není silnější ani napínavější žánr než non fiction - k tomu přímo navádějí. Dokumentárnost, vůle po uměleckém dokumentu, by měly být také určující při posuzování tohoto nadprůměrného díla. Na jedno je však nutné upozornit již teď: tvrzení, že PAMÁTKÁŘI jsou žánrově neukotvení a jejich scénář že postrádá skladebnou vázanost, nejsou v žádném případě opodstatněná. Pravdou je opak těchto soudů.
Zvolená kompozice – výchozí základna předcházejících dějů, zdůrazněná úvodní i konečnou demonstrací problému před dvěma americkými prezidenty a ještě navíc podtržená závěrečnou scénou z r. 1977 poutě děda, někdejšího historika umění v uniformě, a vnuka – se s tím, jak se děj blíží do realizační fáze, postupně větví do dvou základních linií: té hlavní, která pátrá po památkách bezprostředně za postupujícími frontovými jednotkami, i té druhé, konspirativní, soustředěné kolem Franka Stokese, ztvárněného skvělým Damonem, a Francouzky Claire, jíž exceluje Cate Blanchettová. Neméně přesvědčivý je Clooney jako hlavní postava, vystavěný jako klasický mužský uměřený typ své doby. Je nutno dodat, že ve filmu prakticky není slabých hereckých výkonů (snad s dílčí výjimkou představitele ve filmu epizodické role Herrmanna Göringa).
Jemně, avšak sdostatek výrazně naznačené charakteristiky německých okupantů, rozpornost a nejasnosti kolem francouzského odboje a kolaborace, soustředěné kolem postavy Claire, skrývání německých nacistických válečných zločinců a další působivé zkratky naznačující i diferenciaci mezi spojenci (USA-SSSR) propůjčují úsilí uměleckých historiků charisma bojovníků za evropskou a transatlantickou identitu. Přes zorný úhel této pozoruhodné skupiny mužů v uniformách, z nichž nejstarší si dopisuje živě se svým vnukem, vnímáme i „vnitřek“ americké armády a krutost doby (scéna Cloonyho s nacistickým plukovníkem, likvidátorem a skrývatelem uloupených uměleckých děl, v níž jemný muž vyjadřuje potěšení z nacistovy potupné smrti na šibenici).
Patos demokracie a humanismu, odlehčovaný podobně jako gotická klenba žebry skvělými dialogy, v nichž humor nejenže nejde proti tíživosti doby, ale naopak ji prokresluje a dotváří, prochvívá jako spodní tón celým dílem. Měl-li Clooney na mysli zachování památky těchto neznámých bojovníků a nastolil-li odvážně otázku poměru ceny lidského života i toho, co ji přesahuje (nebo chce a může přesahovat), stvořil - nejen díky tomu - dílo mimořádně působivé. Takto pojatý děj, probíhající v řádu let a měsíců (zhruba v letech 1943-1945), je dynamický, v mnohém strhující a v tomto ohledu snad poplatný lehčímu žánru, pod nímž je film i inzerován reklamou a dalšími komunikačními prostředky.
PAMÁTKÁŘI a civilní patos jejich ušlechtilého úsilí nemohou neoslovit každého, kdo je ochoten myslit a cítit i jednat za hranicemi své všednodennosti a žije také bytostně pociťovanou potřebou alespoň čas od času žitých také vlastních altruistických osobnostních přesahů. Ušlechtilost a mravnost, slova, která ve svém přepjatém konvenčním pojetí vzbuzovala u našich předků vesměs humorný odstup, jsou ve svém náležitém kontextovém zasazení nenahraditelná v životě každého z nás; upřímně řečeno, v tom oslovujícím podání jich nikdy není dost. Skutečnost, že dobro vítězí alespoň někdy nad zlem, by při všem přesvědčení o rozmanitosti i složitosti života neměla být v takových případech důvodem k obtížně zdůvodnitelným odstupům a odsudkům.
