Vzpomínky na Jiřího Dienstbiera

Úmrtí Jiřího Dienstbiera je velkou ztrátou pro celou sociální demokracii

Zpráva o úmrtí Jiřího Dienstbiera mne velmi zaskočila.  Jiřího Dienstbiera jsem si vždy vážil za jeho odvahu v boji proti totalitnímu režimu, nadhled a osobitý přístup k zásadním otázkám naší společnosti i za jeho celkový přínos české politické kultuře. Jeho úmrtí je velkou ztrátou pro náš senátorský klub i celou ČSSD, kterou Jiří Dienstbier podporoval. Všem pozůstalým vyslovuji svou nejhlubší soustrast a osobně s nimi velmi soucítím.

Bohuslav Sobotka
statutární místopředseda ČSSD

 

Je lepší mířit ke hvězdám a minout se, než do kupky hnoje a trefit se

Slova neznámého autora, zmíněná v titulku, rozesílal koncem roku jako novoroční přání senátor Jiří Dienstbier.

Napsal si jimi, myslím, epitaf. Nejen pro sebe, ale pro celou odcházející generaci, jež si od vysokoškolských studií v druhé polovině 50. let či na začátku 60. let, po celý život uchovala smysl pro spravedlnost a lidskou solidaritu. Chci být v této vzpomínce na Jiřího Dienstbiera osobní. Byl o čtyři roky starší než já a dnes už je jen málo lidí, jejichž život byl s mým tak těsně spojen jako jeho.

Do prosince 1976, kdy spolu s Rudolfem Slánským a dalšími lidmi, rovněž vyloučenými z KSČ, sbíral podpisy pod prohlášení Charty z 1. ledna 1977, jsme se ale osobně neznali. Věděl jsem o něm tehdy, jako mnoho tehdejších čs. občanů, že v srpnu 1968 patřil ke statečným novinářům, kteří organizovali protiokupační „svobodné legální vysílání Čs. rozhlasu“. Později jsem se dozvěděl, že patřil k několika mladým novinářům, kteří za kubánské raketové krize v roce 1962 v rozhlase prosadili, že se tam začaly využívat i zprávy západních agentur.

Už v roce 1967 jsem s velkou sympatií četl jeho reportážní knihu Noc začala ve tři ráno o pravicovém puči v roce 1965 v Indonésii a o následném vyvražďování vesnic, jejichž starostové se přihlásili ke komunismu či k něčemu, co se za komunismus považovalo. Jiří Dienstbier tam byl jako dálněvýchodní zpravodaj Čs. rozhlasu.

Pro poměry oné doby je typické, že na podzim 1968, tedy hned po veřejném organizování onoho protiokupačního vysílání, odjel jako zpravodaj Čs. rozhlasu do Washingtonu. V listopadu 1969 ho normalizační vedení rozhlasu odvolalo a pak z rozhlasu propustilo. Vyloučili ho z Čs. svazu novinářů i z KSČ. Dvacet let pak nesměl publikovat a jezdit do ciziny. Stal se dokumentaristou projektového ústavu.

Tím by mohl popis jeho života skončit, už to by zasluhovalo úcty a uznání. Jenže Jiřímu Dienstbierovi bylo v roce 1970 teprve 33 let (narozen 20. 4. 1937) a druhou polovinu života zasvětil zápasu za stejné hodnoty.

Spoluzakládal VONS

V květnu 1979 uvěznila StB polovinu tehdejších členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kteří v dubnu 1978 zveřejnili svá jména a adresy s tím, že budou „sledovat případy osob, jež byly trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní nebo justiční zvůle“. Jiřího Dienstbiera, zakládajícího člena VONS, stálo aktivní členství ve VONS tři roky života na „svobodě“. U soudu jsme spolu seděli na lavici obžalovaných.

V únoru 1979 se Jiří Dienstbier stal s Václavem Bendou a Zdenou Tominovou mluvčím Charty. V roce 1985 vykonával spolu s Evou Kantůrkovou a Petruškou Šustrovou mandát mluvčího znovu, po celý rok.

Do Obrody, socialistického klubu pro přestavbu, Jiří Dienstbier v roce 1988 ale nevstoupil. Asi před měsícem jsem si o tom povídal se Zdeňkem Jičínským. Řekl mi, že se v době založení Obrody dohodli s Rudolfem Slánským a Jiřím Dienstbierem, že pro ně už Obroda není. Pozbyli víru v možnost obrody KSČ podle zásad demokratického socialismu, o nějž od konce 50. let usilovali.

Po návratu z vězení pracoval Jiří Dienstbier rok jako noční hlídač a pak šest let, až do listopadu 1989, jako topič Metrostavu na Rohanském ostrově. Sehnal mi tam topičské místo po mém návratu z vězení v roce 1984. Pracovali jsme spolu, poslední rok jsem míval směnu po něm a diskutovali jsme nad tím, co v noci napsal. Po Snění o Evropě přišla memoárová kniha Rozhlas proti tankům, kterou napsal spolu s Karlem Lánským.

Otevíral evropské dveře

Posledních dvacet let života zůstal přesvědčeným Evropanem i socialistou. Vyjednával odchod sovětských vojsk, rozpuštění Varšavské smlouvy a v roce 1992, přes odpor KSČM, dnes již skoro zapomenutou Čs.-německou smlouvu. Nebylo v něm ani zbla národovectví, ale přesto to byl ministr zahraničí, za jehož vystupování jsem se nemusel stydět kvůli lokajství a podřízenosti USA.

Naplňoval myšlenku Občanského fóra, že čs. společnost vstoupí do evropské rodiny a bude se v ní rozvíjet jako svobodná jen tehdy, nabídne-li, spolu s dalšími zeměmi naší dříve sovětské části Evropy, hodnoty, které celou Evropu obohatí. Po rozpadu Občanského fóra a volební porážce Občanského hnutí, v němž se Jiří Dienstbier nadále angažoval, jeho síly k prosazení této cesty nestačily.

Ve federální vládě – ať mi to její další členové prominou – byl jediný, kdo se dokázal nahlas vzepřít Václavu Klausovi.

Ve prospěch demokracie a svobod se v letech 1999–2001 angažoval jako zvláštní zpravodaj komise OSN pro lidská práva pro bývalou Jugoslávii. Jeho veřejné vystupování, také na stránkách deníku Právo, skutečně trochu změnilo postoj české veřejnosti k bombardování Jugoslávie a k občanským válkám v oblasti. Myslím si, že se tím zmírnila válečná demagogie a štvaní proti Srbům a Srbsku.

Stále také ovlivňoval domácí poměry. O rozdělení Prahy do sedmi obvodů pro volby do jejího zastupitelstva řekl před necelým měsícem v Českém rozhlase, že to byla čistá lumpárna, že pražská ODS zneužila toho, že měla v předchozím zastupitelstvu absolutní většinu. Plnou vahou své osobnosti se postavil za boj svého syna Jiřího Dienstbiera mladšího proti kmotrovským a podobným vazbám v pražské ČSSD. Všichni víme, že to nebylo proto, že to je jeho syn.

Jeho nasazení proti senátnímu návrhu zákona o protikomunistickém odboji pomohlo a návrh Senát vzal zpět. Doufal, že podobný paskvil se už těžko prosadí.

Jiří Dienstbier pro mne symbolizoval tu část komunistické strany, která koncem 60. let přesvědčila čs. společnost, že má smysl usilovat o demokratický socialismus svobodných občanů. Vzorem pro mne byl i jako chartista a odpůrce autoritářských normalizačních poměrů. Statečnost, nadhled i vtip prostupovaly i jeho pozdější činností ministra, zpravodaje OSN pro Jugoslávii a senátora.

Petr Uhl
novinář

(Zdroj: deník Právo)

 

Přátelé odcházejí

Věděli jsme již pár týdnů, že s Jirkou to je vážné, ale sám se o své nemoci nikdy nezmínil.
Věděl o ní již pár let, ale nenechal se odradit od neustálého usilování o naplnění myšlenek, které formuloval před více než dvaceti lety ve svém Snění o Evropě, ani se zbavit radosti ze života, kterou rozdával doslova na potkání. A to přesto, že důvodů k radosti nějak v posledních letech kvapem ubývá.

S Jiřím Dienstbierem jsem se poprvé setkal v redakci literárek (tehdy již LL nebo jen L?) ve druhé polovině roku 1968, nedlouho před jeho odjezdem na poslední štaci zahraničního zpravodaje Čs. rozhlasu do USA.

V Praze mezitím nastoupila normalizační garnitura a postarala se o vyhazov všech, kteří se stejně jako Jiří podíleli na svobodném vysílání Čs. rozhlasu ve dnech okupace. A tak se Jiří vrátil a na dvacet let se stal jedním ze statečných mužů, kolem kterých se formoval odpor proti režimu zla, lži a nenávisti.

Jeho odpor a jeho úsilí však nikdy nedostalo pokleslou úroveň protivníků, ale trvale si udržovalo důstojnost a velkorysost hodnou člověka, pro něhož je mravní étos boje proti totalitě samozřejmostí. A se svým neutuchajícím životním optimismem kolem sebe šířil přesvědčení, že naše věc nemůže nezvítězit – mimo jiné proto, že jedním z poznávacích znaků poslední fáze komunistického režimu bylo jeho neustále se stupňující hlupáctví, které se nedařilo již ničím zakrýt.

Jiří Dienstbier patřil mezi osobnosti, které se zasloužily o to nejvzácnější, co mohla Charta 77 svým signatářům poskytnout. Pocit – ba dokonce jistotu – vzájemné tolerance, solidarity a úcty bez ohledu na politické zaměření nebo náboženské přesvědčení. Víru a přesvědčení o lepších stránkách lidské povahy Jirka neztratil ani po více než tříletém věznění a šířil ji i po pádu minulého režimu.

Je pozoruhodné, že zvlášť silný cit pro spravedlnost, odmítání všech forem revanšismu a primitivního antikomunismu a schopnost nepodléhat nenávistem, záštím a závistem dnešní doby mají především ti, kteří projevili v dobách nesvobody, bezpráví a zvůle skutečnou statečnost a odvahu se zlu postavit, a to i za cenu ztráty osobní svobody. Jsem hrdý, že jde vesměs o mé přátele, i když někteří z nich – jako Rudolf Slánský nebo Ladislav Lis – již nejsou mezi námi.

Nyní nás opustil Jiří Dienstbier – osobnost, se kterou je nerozlučně spojen pád komunismu a první doušky svobody, které byly tak opojné.

Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu ČR

(Zdroj: deník Právo)

 

Jiří Dienstbier si zaslouží naši úctu

Když jsem minulý týden dostal k odsouhlasení seznam účastníků státní večeře, která se bude počátkem února konat na Pražském hradě u příležitosti návštěvy makedonského prezidenta Ivanova, bez sebemenšího váhání jsem kývl na účast předsedy zahraničního výboru Senátu Jiřího Dienstbiera. O jeho vážné nemoci jsme sice věděli, ale nějak jsme ji nebrali na vědomí.

Jiří Dienstbier byl mužem listopadu 1989. Tehdy jsem se s ním také prvně osobně setkal. Na jeho veřejné působení v šedesátých letech se nepamatuji, a i když jsem v éře normalizace měl kontakt s řadou známých tváří našeho disidentského hnutí, s ním jsem se osobně nikdy nesetkal. V listopadových a prosincových jednáních Občanského fóra jsme se však vídali velmi často a musím potvrdit, že v nich hrál významnou roli. V úvahách o tom, kdo by se měl stát prvním polistopadovým ministrem zahraničí, prakticky neměl konkurenta a i s odstupem času bych rád řekl, že se s touto funkcí vypořádal úspěšně. Jeho fotografie stříhání drátů na československo-německé hranici je a jistě zůstane součástí učebnic dějepisu. Strávili jsme spolu dva a půl roku ve federální vládě ve chvílích zcela rozhodujících rozhodování a naše občas odlišné názory nevedly k jakékoliv formě nepřátelství. Byl politikem oblíbeným a s úsměvem musím říci, že se tehdy – a teď se to zdá opravdu půvabné – část naší ženské populace dělila na havlovky, dienstbierovky a klausovky. Díky své intenzivní aktivitě v roli ministra zahraničních věcí se mu podařilo uvádět Československo do povědomí světa. To byl významný čin.

Soupeř, nikoli nepřítel

Ideově jsme na stejné straně barikády nestáli. Jiří Dienstbier nicméně uměl být politickým soupeřem, nikoliv politickým nepřítelem.

To jsem vždy považoval za cenné.

Po rozdělení Občanského fóra založil oproti mé ODS konkurenční Občanské hnutí, které však ve volbách roku 1992 skončilo pod hranicí pěti procent. Nebudu se pokoušet popisovat, co všechno dělal v posledních dvou desetiletích, ale jeho posledním politickým angažmá bylo senátorství za ČSSD.

Vážil jsem si toho, že nebojoval staré války, čímž se odlišoval od části generace roku 1968, která si svou někdejší komunistickou minulost léčí prázdným demonstrativním antikomunismem. To Jiří Dienstbier nikdy nepotřeboval a do této laciné pózy nikdy nesklouzl. Zůstal propagátorem socialismu s lidskou tváří, a proto skončil u sociální demokracie. Byl – alespoň v mých očích – autentickým socialistou, nikoli pouhým levicovým intelektuálem kavárenského typu. Proto jsem zmínil fenomén politického soupeření, nikoli nepřátelství, které předváděla a dodnes předvádí řada jeho přátel. Nepřekvapuje mne, že byl důsledným stoupencem Evropské unie, protože ta je v podstatě produktem sociálnědemokratické ideologie.

Mezinárodní politikou se zabýval a rozuměl jí. Měl své názory, nikoli názory, které v té či oné chvíli byly módní a politicky korektní. Nejvíce se to projevilo v jeho odvážném nesouhlasu s tím, jak Západ zacházel s Jugoslávií. Zejména v tom byl ve svém ideovém okruhu v naprosté izolaci a i teď jsem rád, že věděl, že ho v tomto ohledu zcela podporuji. I proto jsem považoval za nezbytné, aby se zúčastnil státní večeře s makedonským prezidentem. Bohužel už tam nebude. A bude nám chybět.

Václav Klaus
Prezident České republiky

(Zdroj: deník Mladá fronta Dnes)

 

Nejlíp by mně bylo v redakci

Není to dobře vysvětlené,“ řekl při jedné schůzi redakční rady, na které se všichni přeli o jakýsi text, „hoďte to autorovi na hlavu.“ To je výrok Jirky Dienstbiera někdy ze šedesátých let, když po studiích přišel pracovat do zahraniční redakce Československého rozhlasu. Kvůli tomu se mu delší dobu v redakci říkalo explikátor.

Ale požadavek na jasnost textu, ať tištěného, nebo mluveného slova před mikrofonem či kamerou, ho provázel celý život. Byl to jeho pevný axiom i v roli ministra zahraničí a byl by mu zůstal věrný, i kdyby se stal prezidentem této země.

Když byl (už skoro před 25 lety) jedním z inspirátorů obnovení Lidovek, pobavil celou rodinu Rumlových – Jiřího, Jiřinu, Jana, Mílu Pátka a ještě pár dalších přítomných – starostí, aby, povede-li se vůbec jejich zrod a vydávání, zněly brilantní češtinou, ušlechtilou a bezchybnou. Aby čtenář cítil noblesu jazyka, vylučující hrubost a nejasnost.

Byl si jist, že není silnější zbraň proti realitě husákovské éry, balancující na myšlenkovém marastu „tábora míru a socialismu“. Jirka byl nesmírně tolerantní k odlišným názorům. Všem přiznával právo na vyřčení a uslyšení. Ale nesnášel nedomyšlenost – „protože nedovařenost není zdravě stravitelná“.

Nejvíc ho zlobilo, když sám se nepřesně vyjádřil, když psal ve spěchu. To pak nakonec bez rozpaků svůj článek raději roztrhal – a napsal ho až do příštího čísla. Konkrétně se to stalo, pokud se pamatuji, v Lidovkách – v čísle 4 (duben 1988). Do těch napsal sloupek na první stránku pod titulkem „Pásmo důvěry“. Rozzlobila ho nebetyčná drzost režimu, když Miloš Jakeš navrhl „pásmo důvěry a dobrých sousedských vztahů na linii doteků Varšavské smlouvy a NATO“. Jiří měl pořád estébáky za patami – a vím, že tenhle sloupek musel dopisovat či opravovat v biografu, kde dávali zrovna jakýsi sovětský film. Byl šťastný a dojatý, když pak viděl, jak se po sametu mohly zrodit Lidovky už zcela svobodné. „Radši bych se na politiku... (nedořekl či aspoň jsem to sloveso dobře nezaslechl), poněvadž nejlíp by mně bylo tady v redakci. Já se vrátím.“

Čas mu to nedopřál. Vracel se jen svými články – ale což to nebylo dost? Každý jeho článek, úvaha či komentář měl vždy „punc explikátora“. Noblesního politologa, který vždy měl nejdřív na zřeteli zájmy společnosti. Novinařinu miloval. Sloužila mu k tomu, aby vyjadřoval názory humanismu, na nichž chtěl stavět vývoj státu a mezinárodních vztahů, které považoval za klíčový faktor pro osud tak malé země, jako bylo Československo – a potažmo Česko.

Se vznikem Lidovek je Jiří Dienstbier nerozlučně spjat, a ať bude mít tento deník spousty znamenitých autorů – on jim (a nejen jim) bude chybět. Ale má náš velký dík za to, co udělal.

Jan Petránek
autor samizdatových i porevolučních Lidových novin

(Zdroj: deník Lidové noviny)

 

Třeba bez kravaty, ale stále šaramantní

Při vzpomínání na Jiřího Dienstbiera se mé myšlenky jako první vracejí do „doby normalizace“, kdy jsme byli v mnohem častějším kontaktu než později. Tehdy všem politicky „nepřizpůsobivým“ sebrali telefony, a tak jediným řešením bylo osobně dojít k tomu druhému. Jirka Dienstbier tehdy bydlel v Nekázance, potřeboval občas něco neoficielně – tedy tajně – poslat do zahraničí, a tak se u nás občas objevoval.

Pokud mu otevřela moje maminka – skvělá konspirátorka, protože opravdu okamžitě všechno zapomněla – byla jím vždy potěšena. Jirka pocházel z lékařské rodiny, a tak ho moje maminka vítala slovy: „To jste hodný, že jste přišel, měla jsem to potěšení znát vašeho pana otce.“ Jestli to bylo potěšením i pro něj, to se již nedozvím, ale estébáci tím potěšeni určitě nebyli.

Kvart byl obsazen, vymyslel Čtverec A pokud se vrátím ještě o něco dále v čase, uvědomuji si, že Jiří Dienstbier kdysi studoval jen o pár let později než já na FF UK. Stal se „rozhlasákem“ v letech šedesátých, psal reportáže z Dálného východu i z USA a za normalizace dokonce připravoval, již dávno zapomenutý, samizdatový sborník pro mezinárodní politiku s názvem Čtverec. Literární sborník Kvart totiž již „vydával“ Jan Vladislav. Nejen, že podepsal jako jeden z prvních Chartu 77, ale byl taky od začátku ve Vonsu, tedy Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných. Taky ho pro to v květnu 1979 zavřeli. Tedy – zavřeli všechny členy VONSu, nejen jeho.

Z disentu do politiky, aneb konec bílých triček Po roce 1989 Jiří Dienstbier, stejně jako mnozí, přirozeně přešel z angažovaného disentu do svobodné soutěže reálné politiky. Jiří Dienstbier se snažil udržet OF i když se oddělila ODS, a tak se postavil do čela tehdejšího OH, tedy Občanského hnutí. Potřeboval nějaké nápady, proto pár lidí pozval do zámku Častolovice. Všichni formulovali různé politické koncepce, zatímco já mu poradila jediné: Nenos bílé tričko, ale vždycky měj košili s kravatou, prodlužuje ti to krk a víc ti sluší.

Pomohl své zemi zpět do svobodné Evropy Kvůli tomu volby nevyhrál ani neprohrál, ale v politice – a zvláště jako ministr zahraničí – byl vynikající. Vedle perfektní angličtiny měl šarm člověka, který ví, jak se má chovat, a proto občas může porušit diplomatický protokol. Dělal to často a myslím, že mu to „procházelo“. Podobně jako kdysi Janu Masarykovi. Ostatně na fotce, která vyšla po výše zmíněném zavření členů VONSu v Amnesty International, v přehledu Index on Censorship, mu to moc a moc slušelo. Kravatu tam neměl. Nebo měl a při zatýkání ji ztratil.

Historik Vilém Prečan, kterému jsem v souvislosti s odchodem Jiřího Dienstbiera včera telefonovala do Scheinfeldu pro nějaké informace, mně po e-mailu poslal část textu, který byl na podzim roku 2010 přednesen na konferenci v Liberci: „Jirka Dienstbier má spolu s Havlem, Jaroslavem Šedivým a Lubošem Dobrovským obrovskou zásluhu na skvělém návratu Československa do Evropy“.

Chlap, který prožil hezký a dobrý život Souhlasím. A ještě bych to doplnila o jeden citát z roku 1985, kdy byl Jirka Dienstbier mluvčím Charty: „Jen svéprávné národy mohou založit Evropu jako společenství svéprávných partnerů, z něhož nesálá do světa nebezpečí globální války ani nacionalismu.“ Napsal tehdy také památnou větu: „Možná, že se ten ideál jeví jako sen.“ A proto, když vydal v roce 1999 knihu o svém působení v prvním desetiletí této republiky, dal jí název Od snění k realitě.

Přes všechny nesnáze a nástrahy: ten chlap prožil hezký a dobrý život a hodně významného pro nás udělal.

Jiřina Šiklová
vysokoškolská profesorka

(Zdroj: deník Hospodářské noviny)

První polistopadový ministr zahraničí, signatář a bývalý mluvčí Charty 77, významná osobnost české politiky, senátor Jiří Dienstbier