17. ledna 2013
Vysvětlení premiéra Petra Nečase (ODS), že musel podepsat amnestii, zpochybňují Právem oslovení ústavní právníci. Podle nich mohl amnestii odmítnout, ale rozhodl se plnou sílu, kterou mu ústava dává, nevyužít.
Podle ústavního právníka Jana Kysely role premiéra záleží na tom, jak si ji sám vyloží.
„Toto je spíš neobvyklý způsob interpretace kontrasignace, způsob, který odpovídá řekněme konstitučním monarchiím středoevropského typu, tedy Německu, Rakousko-Uhersku v 19. století,“ řekl Právu.
Podle Kysely modernější pohled na kontrasignaci spočívá v tom, že premiér spolurozhoduje. „A v závislosti na tom, jak chápeme vztah předsedy vlády a neodpovědné hlavy státu, možná fakticky dokonce rozhoduje. Nelze říci, že se Nečas dopustil porušení ústavy, jen svoji roli chápe podstatně skromněji, než ústavodárce předpokládal,“ dodal.
Kysela doplnil, že Nečas mohl mít poslední slovo, co se týče rozsahu amnestie. „Vzhledem k tomu, že bez jeho podpisu není to rozhodnutí platné, tak si může klást podmínky, jak si představuje, že rozhodnutí bude vypadat,“ doplnil.
Ústavní právník Jan Wintr si také myslí, že Nečasova úvaha je ústavně chybná. „Pokud ústava říká, že za kontrasignovaná rozhodnutí odpovídá vláda, je jasné, že premiér může odepřít kontrasignaci z jakéhokoli důvodu. Na něho totiž dopadá hlavní odpovědnost. Pokud si bude premiér počínat takto submisivně, hrozí nebezpečí, že silný přímo volený prezident vychýlí náš systém až k poloprezidentskému,“ řekl Právu Wintr.
Jiného názoru je předseda Legislativní rady vlády a ministr Petr Mlsna (za LIDEM). Ten uvedl, že podle ústavy je spolupodpis premiéra „jen právním aktem bránícím excesům, aby hlava státu vybočila ze stávajícího právního řádu“.
„Členové vlády by to rozkecali“
„Pokud prezident má pravomoc vyhlásit amnestii, tak tuto pravomoc může vykonávat pouze on sám. Pokud by ústavodárce předpokládal, že to má vykonávat společně s parlamentem nebo předsedou vlády, muselo by to být v ústavě jednoznačně uvedeno. Po právní stránce není možné, aby prezident s premiérem vyjednával o textu amnestie a naopak,“ řekl.
Podle Mlsny to také znamená, že nebylo třeba o amnestii předem jednat na zasedání vlády.
Podle odborníka na ústavní právo Václava Pavlíčka je ale nesmysl, když se v souvislosti s kontrasignací premiérem mluví o ústavní zvyklosti. „Je to povinnost premiéra, která vyplývá z ústavy,“ řekl.
„Zákonodárce měl na mysli, aby amnestie nemohla být udělena bez souhlasu vlády a jejího předsedy. Tak je to ve všech demokratických státech parlamentního typu,“ uvedl Pavlíček. „Proto také za všechny akty, které jsou uvedeny v ústavě s podmínkou kontrasignace premiéra, nese odpovědnost právě vláda,“ dodal.
„Vláda vystupuje ve sboru, takže o všech aktech, u kterých je kontrasignace z ústavy povinná, by měla vláda rozhodovat. Je jejich problém, jestliže je kvalita vlády taková, že se bojí, že by se to neutajilo. A je otázkou, jací jsou členové vlády, když to rozkecají,“ ironicky dodal.
Zdroj: Právo (10.1.2013)
V Otázkách Václava Moravce v ČT se Miroslav Kalousek vyslovil k prezidentské amnestii způsobem, který stojí za pozornost. Prohlásil, že amnestie je institut, který do soudobého demokratického státu nepatří. Ke konkrétní amnestii pak dodal, že premiér kontrasignoval rozhodnutí prezidenta a zavázal se tak, že amnestii provede. Vláda jako celek není odpovědna za její důsledky, ale za to, že rozhodnutí prezidenta bude provedeno. Zabývat se obsahem i rozsahem amnestie tedy podle Kalouska vládě nepříslušelo.
Nečas jako předseda vlády spolupodepsal amnestii, aniž ji vláda projednala, a z většiny jejích členů učinil ministry druhé kategorie. Vedení TOP amnestii prohlašuje za tragédii a odmítá za ni nést odpovědnost. Z ústavně politického hlediska však věci nejsou tak prosté, aby se členové vlády za TOP mohli v této věci z vládní spoluodpovědnosti vyvázat.
ČR je parlamentní republika, v níž lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tyto orgány jsou z výkonu své moci odpovědny způsobem, který stanoví Ústava ČR a další zákony. Prezident sice i v ČR z historických důvodů výkonu své funkce odpovědný není, ale zodpovědnost za to, že bude vykonávat svůj úřad v souladu s ústavou a právním řádem ČR, nese vláda. A ta je ústavně odpovědná Poslanecké sněmovně.
Tato vládní odpovědnost se realizuje tím, že rozhodnutí, která prezident podle čl. 63 Ústavy ČR činí v rámci výkonu svých pravomocí, musí spolupodepsat předseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády. Za rozhodnutí prezidenta, které vyžaduje takový spolupodpis, odpovídá vláda. A ta podle ústavy rozhoduje ve sboru.
Kontrasignace takového rozhodnutí tedy neznamená, jak tvrdí Kalousek, že vláda se zavazuje jej provést, ale znamená souhlas s jeho obsahem. Bez toho prezident v ústavou uvedených případech, k nimž vydání amnestie patří, takové rozhodnutí vydat nemůže.
Svědčí o podivném chápání ústavní funkce předsedou vlády Petrem Nečasem, jestliže považoval za možné spolupodepsat Klausovo rozhodnutí o amnestii bez projednání ve vládě a bez jejího souhlasu. Za jeho podpis nese odpovědnost celá vláda – bez ohledu na to, co říkají Kalousek nebo Peake.
Jako podpůrný důvod pro závěr, že o souhlasu s amnestií měla rozhodovat vláda jako celek, lze uvést i skutečnost, že amnestie je právní akt, který svou povahou, tím, že stanoví obecná pravidla chování v trestněprávní oblasti, jež jinak vymezuje trestní zákon a trestní řád, se podobá zákonu. A o vládních návrzích zákonů i o stanoviscích vlády k návrhům zákonů, které podávají další oprávněné subjekty, rozhoduje vláda jako celek.
Tato amnestie byla vydána způsobem, který dále znehodnocuje demokratické principy vládnutí, jak je stanoví ústava ČR. Je proto dost důvodů, aby se Sněmovna zabývala vyslovením nedůvěry vládě, která v této v tak vážné věci žalostně selhala.
Nezabývám se vlastním obsahem amnestie. Byl již a ještě bude předmětem mnoha rozborů. Jde mi o to, aby nezůstalo stranou pozornosti, že i forma vydání této amnestie patří ke způsobu výkonu prezidentské funkce Václavem Klausem, který namnoze vybočoval a nejednou byl i v rozporu s pravidly, jež pro něj stanoví Ústava, i s pravidly parlamentní demokracie.
K demokratickým zvyklostem a hodnotám patří i to, že prezident na konci svého úřadu nečiní žádné významné kroky, jimiž zasahuje do politického života země. Bylo chybou Václava Havla, že v posledních dnech svého mandátu podpořil Bushovu vojenskou intervenci do Iráku. Chybou Václava Klause je tato problematická amnestie.
Autor: Zdeněk Jičínský - ústavní právník
Zdroj: Právo (8.1.2013)
Zejména amnestijní bod II je v malém analogií toho, co se tu dělo v 90. letech.
Především amnestijní bod II, tedy zastavování trestních stíhání, vidím velmi negativně. Zčásti se to týká také té části, kde dochází k rehabilitaci, tedy zahlazení odsouzení v trestním rejstříku.
Negativní dopad to bude mít především na vnímání práva a spravedlnosti v této zemi. Zprostředkovaně i na hospodářství, protože pro jeho dobré fungování jsou nutná dobře nastavená pravidla. Mezi ně patří také postih protiprávního jednání.
Zejména amnestijní bod II je v malém analogií toho, co se tu dělo v 90. letech. Tehdejší vývoj rozhodně nebyl standardní a návrat k němu, byť zprostředkovaně, respektive přímá “rehabilitace” některých jeho účastníků, je destruktivní.
Stále se ukazuje, jak jsou Češi nadprůměrně zdrženliví, pokud se jedná o investice do různých typů fondů. Důvod je jasný. Devastace důvěry ve vymahatelnost práva zde bude značná.
Autor: Jan Kudrna – ústavní právník
Zdroj: ihned.cz (10.1.2013)
Prezidentská amnestie korunuje proces společenské a ekonomické transformace, o kterém se mnozí domnívali, že již byl dávno zakončen. Zároveň se jedná o dubový kolík vbitý do srdce tzv. protikorupční vlády Petra Nečase.
Amnestii vyhlášenou prezidentem republiky k 20. výročí rozpadu Československa (jehož důsledkem byl vznik samostatné České republiky) lze vnímat jako nástroj, pomocí něhož byla završena společenská a ekonomická transformace v naší zemi. Její nedílnou součástí byly případy rozsáhlého tunelování, podvodů a korupce.
Mnohokrát, zejména ze strany architektů a hybatelů tohoto procesu, k nimž patřil především současný prezident republiky, bylo uváděno, že nebylo možné se těmto patologickým jevům vyhnout. To je nejenom možné, ale dokonce vcelku vysoce pravděpodobné. Polemizovat se dalo co do otázky jejich rozsahu. Ovšem to byly hypotetické úvahy akademického charakteru, které mohly mít význam pouze pro země, které podobná transformace teprve čekala.
Až do uvedené amnestie mohlo být argumentováno, že se jednalo skutečně o nezamýšlené a nevyhnutelné důsledky rozsáhlých změn všech společenských vztahů. Bývalo argumentováno tím, že pokud někde došlo k trestnému činu, má být samozřejmě potrestán. Po této amnestii tomu lze jen těžko věřit.
Nic totiž prezidentu republiky nebránilo v tom, aby z amnestie vedle mnoha jiných typů trestných činů vyjmul také případy závažných hospodářských deliktů. Nestalo se tak. Vše vynikne o to více, že se jedná o případy, které nyní doslova hýbou celou společností.
Prezident republiky udělal tlustou čáru za minulostí, v níž byl klíčovým politickým hráčem a vzkázal nám všem, že postihnuty mohou být pouze "nové" případy. Stůl je tedy vyčištěn a co bylo, bylo.
Tato amnestie také zapadá do mé stále silnější domněnky, co je nosnou ideou, na níž byla před 20 lety existence České republiky postavena. Více jsem o tom psal zde. Pokud totiž, zjednodušeně řečeno, někteří "ekonomové" "právníkům" neutekli, ač jim pro to před 20 lety byly vytvořeny komfortní podmínky, potom těm slabším bylo nakonec do cíle pomoženo.
Je ale třeba poctivě říct, že pravomoc vyhlásit amnestii nepatří mezi samostatné pravomoci prezidenta republiky. Vyžaduje tzv. kontrasignaci, neboli spolupodpis premiéra.
Hodně by mě tedy zajímalo, kolikrát ještě od předsedy vlády uslyšíme o tom, že jeho vláda je "protikorupční". Bez jeho souhlasu by totiž k zabránění v potrestání tolika případů nejzávažnější hospodářské kriminality nedošlo.
Bez zajímavosti není také to, jak se k této otázce postaví další členové vlády, kteří podle Ústavy za kontrasignaci nesou odpovědnost. Podobně jsem zvědavý, kolik komentátorů ještě bude současnou vládu chválit za její protikorupční pokroky. To jsou ale všechno už jen marginálie.
Podstatné je to, že před dvaceti lety nastavený kurs zůstává nezměněn.
Autor: Jan Kudrna – ústavní právník
Zdroj: blog.ihned.cz (3.1.2013)
Prezident republiky Václav Klaus vyhlásil rozhodnutím č. 1/2013 Sb. „u příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky“ amnestii.
Vyvolala značné překvapení jak svou samotnou existencí (zatím poslední amnestie byla vyhlášena v únoru 1998), tak svým rozsahem (ministerstvo spravedlnosti odhaduje počet amnestovaných na zhruba 7000). Domnívám se ale, že z ústavněprávního hlediska této amnestii nelze nic vytknout, případné námitky lze vznášet jen na rovině politické.
Amnestie je institut podobný milosti, jen s tím rozdílem, že je promíjen výkon trestu nebo jeho části, zahlazováno odsouzení či zastavováno trestní stíhání hromadně, tedy větší skupině osob, definované obecnými znaky (typ a výše trestu, věk, druh trestné činnosti apod.). Amnestie je vnímána jako závažnější rozhodnutí než milost, proto ústava vyžaduje kontrasignaci předsedy vlády.
Zatímco význam individuální milosti pro odstraňování tvrdosti zákona či opravu excesů soudní moci je široce uznáván, u plošné amnestie je to složitější. Ale i amnestie, která mnoha lidem výrazně zlepší životní vyhlídky a jen málokoho poškodí, může být chápána jako projev lidskosti zmírňující dopady zákona a vyjadřující důvěru v dobré vlastnosti lidí. 20. výročí republiky je docela dobrou příležitostí k takovému gestu.
Ústavní právníci nejsou jednotní jen v tom, zda by si měl premiér před kontrasignací vyžádat usnesení vlády, protože vláda za kontrasignované rozhodnutí prezidenta nese odpovědnost. Ústava ale vyžaduje jen spolupodpis premiéra, v praxi se vláda usnáší o kontrasignaci jen zřídkakdy, a tak celý případný problém je spíš věcí mezilidských vztahů ve vládě než věcí ústavní. Platnost amnestie podle mého názoru nikterak zpochybněna není.
Amnestie překvapila svým rozsahem, noviny přinášejí seznamy známých nesympatických odsouzených či obviněných, kterých se amnestie týká. Nejkontroverznější je článek II, který zastavuje trestní stíhání i závažných trestných činů (s hrozícím trestem do deseti let), pokud bylo zahájeno před více než osmi lety. Pro srovnání slavná amnestie Václava Havla z ledna 1990 zastavila trestní stíhání jen úmyslných trestných činů se sazbou do tří let a nedbalostních trestných činů se sazbou do pěti let.
Přesto lze jen těžko podsouvat prezidentovi republiky nějaké nekalé záměry. Amnestie je dosti široká, což vyvrací podezření z nadržování nějaké konkrétní skupině lidí. Zastavení dlouhodobých trestních stíhání lze zase hájit poukazem na průtahy, které jsou také nespravedlností svého druhu (byť jsou leckdy jistě vyvolané též komplikovaností případu a zdržovacími manévry obviněných).
Tato debata už je ale debatou politickou a důležité je, že před veřejností jsou za podobu amnestie rovným dílem odpovědni prezident a premiér. Při ústavní neodpovědnosti prezidenta je tak hlavním místem vyvozování politické odpovědnosti Poslanecká sněmovna a interpelace na předsedu vlády.
Autor: Jan Wintr – ústavní právník
Zdroj: Právo (3.1.2013)
Zatím marně hledá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová filozofii u amnestie, kterou vyhlásil prezident Václav Klaus. Zastavení stíhání i u velkých kauz jako H-System pak podle ní rozkládá právní vědomí společnosti.
Jak vnímáte nával práce, se kterým se teď potýkají soudci?
Pokud mám vnímat soudcovskou funkci jako poslání, tak k ní nával práce také patří.
Mají teď soudci čas na něco jiného než na rozhodování ve věznicích?
Věřím, že jejich průběžnou agendu to zcela nevytěsní.
A co říkáte vyhlášené amnestii jako takové?
Je to rozhodnutí prezidenta jako suveréna. Každá ta milost by měla mít svoji filozofii. Nemůže to být libovůle.
U takto široké amnestie, která se týká téměř sedmi tisíc lidí, je na něco takového šance? Aby měl každý případ svoji filozofii?
Myslím si, že svoji filozofii by měla mít každá amnestie obecně. U pana prezidenta Havla mi to bylo jasné. I u nejkritizovanější amnestie jsem měla pocit, že je to informace napříč společností, že byl totalitní režim založený na represi. A že bylo potřeba tak širokého omilostnění.
Jakou filozofii pak vidíte u amnestie, kterou na Nový rok vyhlásil prezident Klaus?
Přemýšlím o ní.
A na první dobrou vás nějaká napadá?
Ne.
Největší kontroverzi vzbudilo zastavení trestního stíhání u kauz, které se vlečou přes osm let. Týká se to i složitých případů ekonomické kriminality. Co říkáte tomu, že zůstanou bez trestu?
Délka řízení se v současné době přeceňuje. I pro obžalovaného může mít svůj význam proto, že na konci dlouhé cesty je naděje na spravedlivé rozhodnutí.
A teď?
Naděje, že se věc posoudí, přestala existovat. Délka řízení nemůže a nikdy není samoúčelným a jediným kritériem. Je nutné dívat se také na to, jestli bezodkladně rozhodovaly soudy a zda obstrukce nebyly na straně obviněných. To je potřeba vnímat rovným dílem. Nepřiměřenou délku řízení je navíc možné odškodnit, existují na to jiné mechanismy.
Co říkáte tedy tomu, že díky rozhodnutí prezidenta zůstanou bez konce a naděje na spravedlivý rozsudek velké kauzy jako H-System?
Rozkládá to právní vědomí společnosti.
Zdroj: lidovky.cz (3.1.2013)
Senátorka a bývalá soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová nesouhlasí s rozsahem amnestie, kterou u příležitosti dvacátého výročí vzniku České republiky vyhlásil prezident Václav Klaus. "Měla být brána v potaz i otázka náhrady škody poškozeným," myslí si Wagnerová. Vadí ji, že se amnestie vztahuje například na dlouho se táhnoucí korupční kauzy z devadesátých let.
Paní Wagnerová, co říkáte jako bývalá soudkyně Ústavního soudu na rozsah té amnestie prezidenta a na počet osvobozených?
Ti dotyční ještě nebyli osvobozeni, tam bych byla opatrná. Jinak rozsah mi připadá, že je větší, než by se dalo očekávat. Je vidět, že nebyl brán zřetel na dopady. Měla být brána v potaz i otázka náhrady škody poškozeným.
Je možné se při tak rozsáhlé amnestii vůbec vyhnout tomu, že udělíte milost lidem odsouzeným za korupci?
To je vždy otázka, jak ty amnestie zákonem vymezíte. Obecně by se amnestie měla týkat méně závažných a neúmyslných trestných činů, zřídkakdy to je za závažnější delikty a určitě by se neměli amnestovat lidé, kterých se to nyní týká, tedy například lidé z korupčních kauz v devadesátých letech. Jsou to všechno kauzy, které se odehrávaly dlouhou dobu. Já jsem sice i v praxi souhlasila s tím, že délka řízení musí mít obraz v délce trestu, protože i samotné stíhání činí život méně kvalitním, ale přesto by se amnestie měla formulovat jinak.
Narážíte na to, že sám Václav Klaus byl v devadesátých letech jedním z hlavních hybatelů politické scény?
Mohu jen spekulovat, to jsou opravdu zatím jen dohady. Já jen říkám, že za tuto amnestii nese jak prezident, tak premiér politickou zodpovědnost. Protože amnestie jsou politickou záležitostí.
Jaký je tedy váš hlavní dojem z rozsahu té amnestie?
Můj hlavní dojem je negativní, na můj vkus je ta amnestie pojata příliš zeširoka, připadá mi to za hranou. Nebyla zde vážena spravedlnost, o tu má jít i v případě udílení amnestie. Právě při zvážení důsledků amnestie pro poškozené vůbec nechápu politickou úvahu jak premiéra, tak prezidenta. Ve vztahu k poškozeným mi ten rozsah připadá až drsný.
Zdroj: tyden.cz (3.1.2013)
V souvislosti s prezidentskou amnestií se přetřásá otázka, proč se některé závažné kauzy vlečou. Prezident s odkazem na Evropský soud pro lidská práva tento fakt použil jako zdůvodnění kontroverzního článku II amnestie. Za léta strávená v taláru mám dostatek zkušeností s těmito složitými věcmi.
Je třeba uvést, že do druhé poloviny 90. let u nás nebyla politická vůle tyto trestné činy odhalovat, natož stíhat. Obdobně tomu bylo i v době opoziční smlouvy, i když určité světlo na konci tunelu zablikalo. V té době se začaly některé kauzy rozkrývat. Nikdo však tehdy netušil, jak složitý je to proces. Novodobá hospodářská kriminalita je totiž v drtivé většině případů latentní. Není divu, pachatel se jí pyšnit nebude. Problémy jsou již na počátku, když se někde něco prosákne. Někdy je to jen náhoda. Musí se zodpovědět několik otázek, například zda jde o trestnou činnost, o jaký trestný čin se konkrétně jedná, jak uchopit materii získanou vyšetřováním.
Pokud se vyšetřovatel prokouše přes tyto problémy, ve spolupráci se státním zástupcem věc zhodnotí. Pak má státní zástupce dvě možnosti. Jednou je došetření kauzy, druhou podání obžaloby. Tyto hospodářské kauzy jsou přitom co do množství materiálů značně rozsáhlé. Jde o desítky i stovky výslechů svědků, tuny papírových důkazů, znalecké posudky, výpisy z účtů a další. Toto vše je třeba obstarat, analyzovat a vyhodnotit.
Pak se věc dostane k soudu. Soudce spis prostuduje, přičemž doba studia není závislá jen na velikosti materie, která je mu předložena, ale i na tom, kolik věcí a jak složité ten který soudce vyřizuje. Navíc provádění důkazů u hlavního líčení primárně předpokládá a vyžaduje osobní výslech svědků. Není žádnou výjimkou, že v kauzách se musí vyslechnout desítky i stovky svědků a mnoho znalců.
V jedné kauze projednávané před mým senátem jsme konali plných 174 dnů hlavní líčení, jak spočítal Nejvyšší soud ČR, a vyslechli téměř tisíc svědků. Do toho jsme chodili soudit jiné věci menšího rozsahu. Čtenář se tedy nemůže divit, že některé věci jsou skutečně vyšetřovány dlouho. Je to dáno i systémem našeho trestního procesu. Nutnost opakování svědeckých výpovědí z přípravného řízení v řízení před soudem je toho letitým důkazem. Ještě před třemi lety musel soudce číst doslovně listinné důkazy zajištěné vyšetřovatelem, ačkoli se obžalovaný s nimi mohl na konci vyšetřování podrobně seznámit, což i činil, jelikož tím dále kauzu protahoval. Připadal jsem si jako předčítač na orientálním dvoře nějakého satrapy či sultána. Bohužel, zlepšení nevidět.
Před nedávnem vstoupila v platnost již asi xtá novela trestního řádu obsahující možnost dohody o vině a trestu. Žel, pro velké kauzy to použít nelze, v čemž pokulháváme i za Slovenskem. Někdy mi to vše přijde jako záměr, aby se naše trestní řízení nezrychlilo. V čím zájmu? Komu to slouží? Čtenář si odpoví sám.
Stejně tak se lze ptát, v čím zájmu je v amnestii čl. II o zastavení trestního stíhání. Možná by bylo jasněji, kdyby pan prezident prozradil, kdo text „jeho“ amnestie připravil a redigoval. Již v této chvíli je poměrně jasné, kterých kauz se článek II bude týkat. Možná odtud vítr vane. Nemohu žádnou z nich konkrétně uvést, abych nezavdal možnou příčinu podjatosti. Spoléhám však na inteligenci čtenářů, kteří si klíčové případy doplní sami.
EU Klausovi najednou nevadí?
Prezidentskou amnestii jsem přečetl velmi pozorně, a to několikrát. V opačném případě bych si nedovolil komentovat článek II, jak jsem pro MF DNES učinil. Avšak s ohledem na vyjádření Václava Klause k tomuto kontroverznímu článku amnestie bych si dovolil tvrdit, že si bezpochyby nebyl zcela vědom svého dobrodiní. A překvapil i odkazem na EU, kterou vůbec, ale vůbec nemusí. V případě prezidenta bych očekával větší konzistenci názorů a zlou EU bych nám do toho mluvit nenechal.
Nebo je vše jinak a kruh z 90. let se uzavřel? Včetně velkých kauz? Ať se Václav Klaus zamyslí nad důsledky svého málo uváženého kroku i nad nekvalifikovanými komentáři.
Autor: Kamil Kydalka, soudce pražského městského soudu
Zdroj: Mladá fronta Dnes (8.1.2013)
Ve stínu sporů o amnestii a vrcholící kampaně před volbou prezidenta pomalu doznívá už asi desátá vládní krize kabinetu Petra Nečase.
Aktuální manévry poslanců kolem vicepremiérky Karolíny Peake mne vedou k zamyšlení, v jakém stavu je český parlamentarismus po posledních sněmovních volbách. Vládnutí Petra Nečase (a nechci teď vůbec hovořit o obsahu jeho politiky) působí dosti neurovnaným dojmem – klíčové zákony jsou schvalovány chronicky na poslední chvíli, podivně poslepovanými většinami, s pomocí nezařazených poslanců, jejichž motivace je dosti záhadná. Lze si dokonce klást otázku, jak jsou takové zákony legitimní, zda ještě pořád takové ad hoc většiny mohou reprezentovat většinu občanů.
Nechci-li být revolucionář či anarchista, musím věřit, že systém, v našem případě parlamentní systém, produkuje legitimní rozhodnutí. Pokusím se dlouhodobou pozici Nečasovy vlády popsat poněkud neobvyklým způsobem.
Podle mého názoru Petr Nečas de facto vede menšinovou vládu opírající se o zhruba 90 poslanců ODS a TOP 09. Proti nim v Poslanecké sněmovně stojí konsolidované opoziční strany ČSSD a KSČM se zhruba 80 poslanci. Zbývá zhruba 30 poslanců, tvořených jednak 24 poslanci zvolenými za VV, jednak několika bývalými členy ODS a ČSSD. Takové nejasné parlamentní poměry jsou na hony vzdálené klasickému westminsterskému modelu, blíží se ale tomu, co politologové označují za čistý, neracionalizovaný parlamentarismus.
Obraz roztříštěné Sněmovny a nestabilní vlády vzdáleně připomíná poměry francouzské třetí a čtvrté republiky a Itálie do začátku 90. let.
Petr Nečas zkrátka vládne od jedné schůze Poslanecké sněmovny ke druhé a zatím se mu daří vytvořit si téměř pro každou schůzi hlasovací většinu. Jsem přesvědčen, že se mu to může dařit až do konce volebního období. Hlasy poslanců zvolených za VV jsou totiž poměrně snadno k mání. Žádný z těchto poslanců nemá naději na znovuzvolení a při neuchopitelnosti volebního programu VV ani nelze říci, že někdo zrazuje či nezrazuje svůj program či své voliče. Poslance VV vehnala do Sněmovny spíš frustrace lidí než pozitivní program.
Nad lavírováním poslanců zvolených za VV se tak lze těžko pohoršovat a pro účely úvahy o legitimitě je zkusím odečíst. Strany ODS a TOP 09 volilo přes 1 900 000 lidí, zatímco ČSSD a KSČM jen necelých 1 750 000 lidí. A tento rozdíl se zrcadlí i ve sněmovní aritmetice.
Pěkný pohled to věru není, tento způsob vládnutí stojí spíš na horších tradicích parlamentarismu, které byly jmenovanými zeměmi již opuštěny. Většině poslanců reprezentující větší blok voličů však těžko lze upřít legitimitu. Jen by tyhle podivné a těsné většiny nemusely činit nevratná rozhodnutí zavazující stát na dlouhá desetiletí.
Autor: Jan Wintr – ústavní právník
Zdroj: Právo (8.1.2013)
Každý jako by si s gustem kopnul do prezidenta Klause a jeho amnestie. 82 procent občanů je přesvědčeno, že se jedná o nejhorší akt. Odvážní starostové sundávají jeho portréty z veřejných místností.
Je otázkou, co je hodno kritiky, jestli prezident Klaus, nebo amnestie. Domnívám se, že předmětem kritiky je prezident Klaus, a ne jeho rozhodnutí. Amnestie je aktem milosrdenství, kterého se dostává zejména těm osobám, které si to subjektivně, ale ani objektivně nezaslouží. Amnestie je sice právním krokem, ale není přezkoumáváním rozhodnutí soudu, a to ani v osobní, ani v individuální rovině, jakou je milost pro konkrétního jednotlivce. Myslím, že všichni, kteří z právních pozic kritizovali „neználkovství“ Klause a jeho amnestičního minitýmu, zapomněli, že jediným smyslem je milosrdenství, a opět zdůrazňuji milosrdenství. Pokud prezident Klaus rozhodl prapodivně, rozhodl zcela v souladu se svojí dosavadní praxí, kdy milosti zásadně uděloval ve věcech skončených a tam, kde zpravidla již došlo k nástupu do výkonu trestu.
Vězení naučí lidi nepracovat a krást Nechci přirovnávat Klause k Havlovi, ale dobře si vzpomínám, jak dostal Havel vynadáno na začátku devadesátých let. Najednou je jeho amnestie obdivovaná a Klausova zatracovaná, přitom zcela objektivně vystavila všem nám profesionálním právníkům vysvědčení za zásadní vady českého, potažmo evropského právního řádu.
Nejkřiklavějším je bezesporu fakt, že v bagatelních trestních věcech zná trestní represe oblíbenou dvojici – podmínka, po které následuje jako druhý stupeň trest odnětí svobody okolo šesti měsíců až jednoho roku. Pokud jsme se společensky dohodli na tom, že zlodějům nebudeme sekat ruce a podíváme se na strukturu tohoto trestání, je zjevné, že podmínky nic neřeší a tresty odnětí svobody v rozmezí 6 až 12měsíců naopak vedou k tomu, že veškeré doposud nenabyté „zkušenosti“ se delikventi ve vězení naučí. A to nejenom technické, směřující k získání nových dovedností při otevírání zamčených dveří, ale i sociální směřující k přesvědčení, že celkově je pro ně výhodnější nepracovat a krást. Trestáním těch, kteří dostali současnou amnestii ve věcech bagatelních, ve skutečnosti vytváříme dokolečka vězeňskou populaci, která stojí společnost peníze na její živení, a dále stojí peníze, o které přicházíme tím, že z těchto drobných zlodějíčků vytváříme ty, kteří daně neplatí a dál kradou. Skoro 8000 lidí je opravdu moc.
Navíc nechápu, proč se nemůžeme vrátit k rozumné strategii trestu v délce 14 dnů či týdne za výtržnosti, za drobné krádeže, trestu jako za RakouskaUherska. Takové tresty by byly skutečně výchovné, odstrašující, neboť pobyt ve vězení není žádný med, a současně by měly ten efekt, že delikventi nezískají pro nedostatek času potřebné kriminální dovednosti. Že zrovna tohle nikoho z kritizujících profesionálů nepálí, dokazuje, jak jsme slepí při nazírání na trestněprávní politiku. Pro zastánce tvrdých trestů lze připomenout, že krátké výchovné tresty odnětí svobody znají i v USA, kde se jinak s výměrami trestů odnětí svobody moc nemažou.
Daleko zábavnější je ovšem nářek nad zastavením kauz, které trvají déle než osm let. Aby to pochopil každý, nejde o dobu osmi let od okamžiku, kdy se zločin stal, a ani o dobu osmi let od okamžiku, kdy jej policie začala vyšetřovat, ale od okamžiku, kdy policie našla konkrétního viníka a ukázala na něj prstem, do doby pravomocného rozhodnutí soudu. Pochopil bych, kdyby dvě nebo tři kauzy z počátku devadesátých let byly vyšetřovány tak dlouhou dobu, než se to státní aparát naučí, nejsem však schopen pochopit, proč zpracování byť i ekonomicky složitých kauz trvá takovou dobu při pravomoci státu a zejména fyzických a ekonomických zdrojích čítajících tisícovky policistů, byrokratů a obslužného personálu.
Vím, jak spravedlnost funguje a proč se to tak dlouho táhne, ale to není ani v nejmenším omluva. Je to naopak poukaz na to, že jsme si navykli dlouhodobě tolerovat neschopnost státu právo prosadit. A to pomíjím takovou drobnost jako že fakt, že trest přichází po osmi a více letech, je výsměchem poškozeným a stejně tak i pachatelům. Ti už prostě trest neberou za trest, ale za pomstu, a jediné, co si z věci vezmou, je přesvědčení, že právo se umí jenom mstít a nezaslouží si respekt.
Autor: Václav Vlk – advokát
Zdroj: Lidové noviny (9.1.2013)
Rozsah amnestie zpochybňuje smysl trestního práva jako nástroje ochrany veřejnosti
Ačkoli od vyhlášení amnestie prezidenta republiky uplynul již více než týden, chybí laické veřejnosti dostatečné informace o jejích důsledcích. Zveřejňovaná čísla jsou nepřesná, mýty přitom podporují samy osoby, které o amnestii rozhodly, čímž nemám na mysli pouze prezidenta republiky, ale též premiéra vlády a ministra spravedlnosti.
Je proto namístě některé z mylných informací uvést na pravou míru, přičemž záměrně nebudu hovořit o velkých případech, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let (kauza H-systém a podobně), kterým je v médiích i jinde věnován dostatečný prostor, ale o dosud neviditelných důsledcích amnestie na méně závažné trestní kauzy.
Mýtus první: amnestie se nedotkne recidivistů Opakovaná vyjádření prezidenta republiky, resp. jeho tajemníka pana Ladislava Jakla o tom, že chtěl prezident poskytnout odsouzeným „druhou šanci“ či že se amnestie netýká recidivistů, naráží na fakt, že odsouzeným k nepodmíněným trestům odnětí svobody, jichž se amnestie týká v článcích I. a III., v převážné většině již druhá, ba i třetí šance poskytována byla.
Trestní zákoník totiž ukládá soudům povinnost postihovat pachatele u méně závažných trestných činů – typicky majetkových, např. krádeží, nejprve tzv. výchovnými tresty. Soud obviněnému zpravidla nejprve ukládá podmíněný trest odnětí svobody, podruhé je to trest obecně prospěšných prací, výjimečně se ukládá ještě třetí trest nespojený s odnětím svobody, a to trest domácího vězení. Teprve minouli se tyto druhy trestů účinkem, je namístě ukládat recidivujícím pachatelům tresty již nepodmíněné. Při znalosti soudní praxe je i bez statistických materiálů možno uzavřít, že z věznic byli v převážné většině propuštěni recidivisté. Je-li amnestovaným vězněm například člověk, který dostal tzv. podmínku za krádeže, obecně prospěšné práce (které nevykonal) za další krádeže a poté již nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, za další – již poměrně rozsáhlé – krádeže, může si takový odsouzený gratulovat. Amnestie je totiž natolik široce formulovaná, že se k žádnému ze tří odsouzení tohoto imaginárního pachatele nebude přihlížet. Z pohledu trestního práva již není recidivistou, ač jím do 1. ledna 2013 byl. Obdobně je tomu pochopitelně u řady amnestovaných, kteří sice nebyli propuštěni z vězení, ale jimž jsou amnestovány výchovné tresty.
Mýtus druhý: amnestie se dotkne pouze poškozených v dosud nepravomocně skončených případech Nikoli, amnestie se dotkne práv desetitisíců, možná stovek tisíců poškozených fyzických a právnických osob. Týká se totiž všech podmíněně odložených trestů odnětí svobody ve výměře nepřevyšující dva roky, jakož i tisíců trestů obecně prospěšných prací. Bylo a je běžné, že soudy vedle podmíněných trestů a trestu obecně prospěšných prací ukládaly odsouzeným povinnost k náhradě škody pod hrozbou tzv. „přeměny“ jim uloženého podmíněného trestu (resp. nevykonaného trestu obecně prospěšných prací) na trest nepodmíněný. Tento mechanismus poměrně dobře fungoval.
V řadě případů se podvodníci, zloději a defraudanti vyhýbali povinnosti uhradit svým poškozeným škodu až do okamžiku, kdy jim reálně hrozila „přeměna podmínky“ a teprve pod aktuální hrozbou vězení vylákané či ukradené peníze vrátili. Amnestie soudům a probační a mediační službě vzala možnost působit na odsouzené tímto způsobem. Lze přitom v mnoha případech oprávněně pochybovat, že odsouzení bez tohoto vnějšího tlaku poškozeným způsobenou škodu uhradí. Mýtus třetí: propuštění odsouzení, kteří se nenapraví, se do věznic brzy vrátí Amnestie „vyčistila“ trestní rejstříky lidem opakovaně odsouzených k různým druhům výchovných i kratších nepodmíněných trestů. Amnestie proto zasáhne i případy, které dosud nejsou pravomocně skončeny. Soudce, který nyní rozhoduje o kauze recidivisty, který by již měl být spravedlivě postižen nepodmíněným trestem, ale náhle má čistý trestní rejstřík, nemá jinou možnost než takovému člověku znovu (počtvrté či popáté) ukládat výchovný trest.
Takový odsouzený se sice zpravidla neosvědčí, ale nepodmíněný trest odnětí svobody mu bude možno ukládat až poté, kdy jeho trestní rejstřík opět obohatí nová odsouzení. Vyšetřování trestných činů stojí stát nemalé prostředky, činnost trestních soudů rovněž není levná, prostředky, které stát ušetřil na ostrahu věznic, tedy logicky zaplatí jinde. Nehledě na peníze, o které přijdou lidé, jimž někdo, kdo měl po právu již sedět ve vězení, vykradl auto, byt, chatu či garáž, které někdo podvedl, poškodil jejich majetek a podobně. Na tyto lidi jako by nikdo nemyslel. Tito lidé platí daně, aby je stát chránil, stát na místo toho přenese na jejich bedra náklady na pobyt kriminálně závadových osob na svobodě.
Celkový rozsah amnestie zpochybňuje smysl trestního práva jako nástroje ochrany veřejnosti před pachateli nejběžnější kriminality – vykradači aut, chat a chalup, drobnými podvodníky a podobně. V rozsahu, v jakém byla amnestie vyhlášena, představuje spolehlivě největší zásah do fungování trestní justice od roku 1990.
Amnestie je, podle mého soudu nespravedlivě, v některých publicistických vyjádřeních interpretována jako jistý druh trestu za údajné hříchy justice: pomalost trestních řízení u velkých kauz či údajně zbytečně velké množství represivních (nepodmíněných) trestů. Obé je téma, o němž by bylo možno rozsáhle polemizovat. Je-li však tomu tak, pak skutečnými potrestanými budou především běžní občané, tedy potenciální oběti trestné činnosti těch odsouzených, kteří z amnestie mají prospěch.
Autor: Martin Prokop - soudce
Zdroj: Lidové noviny (10.1.2013)
Přeme se o podpisy prezidenta pod mezinárodními smlouvami i o kontrasignaci premiéra pod prezidentskými rozhodnutími. Je kontrasignace jen formalita?
Jsem rád, že vaše otázka nesměřuje k tomu rozhodnutí prezidenta republiky Václava Klause z 1. ledna tohoto roku, kterým rozhodl o amnestii, ale že se ptáte v obecné rovině, jaký je ústavní model ve vztahu k rozhodnutí o amnestii. A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie, což jest hromadné rozhodnutí, kterým se někomu promíjejí uložené tresty nebo jejich zbytky, u někoho dokonce cestou agraciace se zakazuje pokračování v trestním stíhání, není institut kontrasignace formální akt. Není to nahodilé, není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. To je takový diletantismus, že jej může vyslovit jen někdo, kdo nemá ani tušení o historii institutu kontrasignace v Československé republice od roku 1920. Náš ústavní systém je systém, ve kterém i přes všechny nedostatky stále ještě dominuje forma zastupitelské demokracie. Je to parlamentní forma vlády, nikoli prezidentská. Ústava hovoří o nutnosti spolupodpisu předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády pod amnestii. Tradice je ale úplně opačná, než jak je to v ústavě napsáno. Nikdy se nestalo, že by prezident rozhodl (a to mluvím o období od roku 1920 do dneška) a pak běžel se svým rozhodnutím za předsedou vlády, aby mu to podepsal. Praxe se vžila taková, aby nemohla vzniknout trapná situace, že prezident rozhodl a někdo jiný jeho rozhodnutí odmítnutím podpisu anuloval, že napřed jednala vláda a přijala usnesení, že doporučuje premiérovi, až prezident rozhodne, spolupodepsat to a to rozhodnutí. Při amnestii je role vlády nikoli banální či formální, ale rozhodující. Z tohoto hlediska se mně zdá, že jsme svědky neuvěřitelného diletantismu. Od roku 1920 všechny amnestie připravovala vždycky vláda v čele s ministrem spravedlnosti, nikoli Hrad. Neexistuje, že by to rozhodnutí viděl ministr spravedlnosti pár dní před jeho publikováním. Naopak, ten by na tom měl půl roku předtím pracovat. V kultivované zemi je v okamžiku, kdy se vyhlásí amnestie, už dávno připravený kompletní seznam lidí, kteří mají být propuštěni. To je náročná práce na řadu měsíců pro řadu specialistů z ministerstva spravedlnosti, případně z kanceláře prezidenta. Kontrasignace tam je proto, aby vláda mohla mít amnestii nejen připravenou, ale aby také posoudila její dopady. Není v kompetenci prezidenta to posoudit, ani v kompetenci premiéra, to musí udělat armáda úředníků ministerstva spravedlnosti. Pokud chtějí premiér a prezident použít v masovém měřítku model agraciace, pokynu k zastavení stíhání, tak musí dlouho dopředu požádat nejvyššího státního zástupce, aby jim řekl, kolik případů by do toho spadlo, jakého druhu to jsou věci, jaký dopad by to mohlo mít. Myslím, že jsme svědky nikoli zlého úmyslu, ale diletantismu.
Považujete to od premiéra za alibismus?
Neřekl bych, že jde o alibismus. Podle mě to je neznalost. Nikdy v životě nebyl konfrontován se situací amnestie a zřejmě kolem sebe nemá člověka, který by byl pamětníkem toho, jak se amnestie dělají. To bohužel platí i o ministrovi spravedlnosti. Premiér ani prezident nemusí být odborníkem v této věci, ale musí existovat odborníci, kteří včas signalizují, že takto se to nedělá. Už od Franze Josefa se to dělá v opačném sledu, než jak je to napsáno do ústavy – napřed to posvětí vláda. Ale u amnestií nejde ani tak o posvěcení jako o posouzení.
Zdroj: Hospodářské noviny (11.1.2013)
